Klasická škola politické ekonomie

● A. Smith – „daňový kánon:

- všeobecnost daní – daně by měli platit všichni občané bez rozdílu původu,

- přesné stanovení výše daně, doby splatnosti, způsobu placení,

- doba výběru daní vhodná pro poplatníka,

- náklady na výběr daní co nejnižší – tj. co největší výnos pro stát.

Daň:

● povinná, nenávratná, neekvivalentní, neúčelová platba do veřejného rozpočtu (výjimečně do mimorozpočtového fondu), obvykle pravidelná,

● způsob výběru vždy stanovuje příslušný zákon.

Povinnost – určena zákonem,

Neekvivalentnost – poplatník neobdrží protihodnotu odpovídající jeho podílu na financování veřejného sektoru, je to jednostranný transfer od soukromého sektoru k sektoru veřejnému,

Neúčelovost – výnos není určen na konkrétní vládní výdaj

(výjimkou jsou tzv. asignační daně – poplatník se může rozhodnout, na který účel bude daň platit, např. církevní daň / daň na opravu památek)

Daňové příjmy - rozhodující část příjmů veřejných rozpočtů, zahrnují zpravidla nejen daně, ale obvykle i povinné příspěvky na sociální zabezpečení („kvazidaně“)

U každé daně je zákonem stanoveno:

● subjekt daně,

● objekt daně (předmět daně),

● osvobození od daně,

● způsob výpočtu daně, daňová sazba,

● nezdanitelné minimum, slevy na dani,

● způsob placení (jednorázově, zálohy+vyrovnání, splátky), splatnost daně,

● místo výběru daně (v ČR – správcem daní místně příslušný FÚ).

● Subjekt daně: osoba podle zákona povinná strpět, odvádět nebo platit daň.

Poplatník: daňový subjekt, jehož předmět (např. příjem nebo majetek) je podroben dani.

Plátce: daňový subjekt, který je ze zákona povinen odvést daň vybranou od jiných subjektů nebo sraženou jiným poplatníkům pod svou majetkovou odpovědností.

● Objekt daně (předmět daně): veličina, ze které se daň vybírá, historicky nejstarší daň z hlavy (paušální), dnes je předmětem daně majetek, důchod (příjem) a spotřeba zboží a služeb

Daně ze spotřeby se označují jako nepřímé daně, daně z majetku a důchodů jako přímé daně

● Osvobození od daně: část předmětu, ze které se daň nevybírá

Úplné: nejčastější, jsou splněny současně všechny podmínky osvobození (např. u DPFO osvobození pro vyjmenované druhy příležitostných příjmů, pokud nepřesáhnou za dané období určitou částku)

Částečné

● Nezdanitelné minimum: má za úkol omezit neefektivní výběry velmi malých výší daně (např. u DPFO pokud jsou příjmy nižší než určitá částka, není osoba povinná tyto příjmy zdaňovat)

● Odpočty (odečitatelné položky): snižují základ daně o předem stanovenou částku nebo část základu daně za splnění určitých podmínek, nestandardní odpočty – lze je odečíst od základu daně v prokazatelně vynaložené výši

Základ daně: předmět daně vyjádřený v měrných jednotkách a upravený podle zákona

Daně specifické: základ daně vyjádřen v měrných jednotkách fyzického objemu,

Daně ad valorem (hodnotové): základ daně vyjádřen v peněžních jednotkách

● Zdaňovací období: pravidelný časový interval, za který nebo na který se základ daně stanoví a vybírá

Nejčastěji: kalendářní rok, ale i měsíc a čtvrtletí

Sazba daně: algoritmus, prostřednictvím kterého se ze základu daně (sníženého o odpočty) stanoví základní částka daně

Jednotná: stejná pro všechny typy a druhy předmětu dané daně

Diferencovaná: liší se podle druhu předmětu daně (např. u DPH)

Ve vztahu k velikosti základu daně:

Pevná: vztažená k fyzikální jednotce základu daně

Relativní: základ daně je hodnotový, může být lineální (sazba daně je konstantní) nebo progresívní (sazba daně roste)

Sazba daně může být snížena nebo zvýšena (např. u daně silniční, v závislosti na stáří vozu)

Sleva na dani: snižuje základní částku daně, tj. odečítá se od základní částky daně

● Daně se vyměřují:

- na základě daňového přiznání od poplatníka, nebo hlášení od plátce daně (např. DPH),

- srážkou u zdroje příjmu (v případě, kdy se daň vypočítává zvláštní sazbou daně jako daň konečná),

- na základě daňového výměru,

- individuální dohodou mezi poplatníkem a správcem daně (ve výjimečných případech).

Splatnost daně: totožná s posledním dnem lhůty pro podání daňového přiznání

● Záloha na daň: platba, kterou je subjekt povinen odvádět před splatností daně za zdaňovací období. Po stanovení výše daně jsou zálohy na její úhradu započítány.

Třídění daní

Třídění podle daňového určení:

a) daně svěřené,

b) daně sdílené.

Rozpočtové určení daní (daňové určení) je v České republice upraveno zákonem č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní, ve znění pozdějších novel

Ad a) Daně svěřené – celý výnos plyne do určitého rozpočtu, výjimečně mimorozpočtového fondu (např. daň z nemovitých věcí, silniční daň) a tento rozpočet s celým výnosem může sám nakládat.

Ad b) Daně sdílené – výnos se rozděluje podle předem zákonem stanovených pravidel mezi rozpočty jednotlivých vládních úrovní (v ČR např. DPH, DPFO, DPPO).

Třídění podle daňového přesunu:

a) daně přímé,

b) daně nepřímé.

Ad a) Přímé daně - předpokládá se nemožnost jejich přesunu na jiný subjekt.

● Daně důchodové (historicky nejmladší)

● Daně majetkové

Ad b) Daně nepřímé jsou daně placené a vybírané v cenách zboží, služeb a převodů práv.

● Daně universální (všeobecné)

● Daně selektivní

Danové principy

= vyjadřují požadavky na správný daňový systém i na jednotlivé daně

– jsou vždy odrazem konkrétních historických (filosofických i ekonomických) názorů a podmínek, tj. v průběhu staletí se měnily, současně uznávané daňové principy jsou výsledkem vývoje názorů od starověku

V odborné literatuře popsáno mnoho principů, např.:

● efektivnost daní,

● spravedlnost daní,

● daňová výtěžnost,

● daňová všeobecnost,

● stabilita daňového práva,

aj.

Daně se považují za spravedlivé, pokud je spravedlivá daňová redistribuce bohatství, důchodů nebo spotřeby (je spravedlivá daňová redistribuce celkového společenského užitku).

Požadavek na spravedlnost daní = názor na redistribuci

Dva principy spravedlivého zdanění:

● princip prospěchu (ekvivalence),

● princip platební schopnosti.

Princip prospěchu (užitku, ekvivalence, směnná teorie daňová)

poprvé formulován T. Hobbesem v 17.století.

Daně jsou spravedlivé tehdy, když poplatník utrpí újmu, která je rovná užitku, který má tento poplatník z veřejných statků (jejichž poskytování je umožněno daněmi).

Kdo ale více těží z výdajů na veřejné statky a služby?

„Chudí“ – platí menší daně, nepotřebují tolik ochrany (nemají majetek), ale mají větší příjem z transferů

„Bohatí“ – platí větší daně, potřebují větší ochranu (ochrana majetku), nepotřebují transfery

Tento princip se uplatňuje tedy jen u některých daní, nikoliv u daňové soustavy jako celku (nejčastější u poplatků za veřejné služby, daně silniční, daně ekologické)

Date: 2015-12-24; view: 878