Tržní a vládní selhání.

Trh ale může za určitých podmínek selhávat – v tomto okamžiku ho může nahradit v rozhodování vláda.

Je ale sporné, jak efektivní tento zásah bude – vede se velmi dlouhá diskuse o míře, účelnosti a hospodárnosti těchto zásahů, i vláda může selhat.

Tržní selhání = nedokonalosti trhu, mají různé příčiny:

a) mikroekonomické,

b) makroekonomické,

c) mimoekonomické.

Ad a) Mikroekonomická tržní selhání – souvisejí s efektivností systému, podstatou je deformace tržní ceny.

Výsledek:

● není produkováno maximálně možné množství statků,

● nebo nemají statky optimální strukturu,

● nebo nejsou produkovány s nejnižšími náklady.

Příčiny mikroekonomických selhání:

● nedokonalá konkurence

- intenzita konkurence závisí na otevřenosti trhu, na potenciálních konkurentech, omezení konkurence na straně nabídky i poptávky

● existence veřejných statků (jsou nerivalitní ve spotřebě a nevylučitelné ze spotřeby, např. národní obrana)

● existence externalit

- externalita je vliv činností jednoho subjektu na blahobyt jiných subjektů, této činnosti se neúčastnících

● asymetrie informací

- různí účastníci trhu mají různé informace, tyto informace využívají pro maximalizaci vlastního užitku z tržních vztahů

Ad b) Makroekonomická tržní selhání – souvisejí s makroekonomickou stabilitou systému

Čistý tržní mechanismus může vést k nestabilitě základních makroekonomických veličin – sledujeme např. produkt, cenovou stabilitu, platební bilanci, nezaměstnanost (viz např. magický n-úhelník)

- viz např. Velká deprese ve 30.letech, finanční krize před 7 lety…

Ad c) Mimoekonomická tržní selhání – souvisejí s otázkou „spravedlivého“ rozdělování důchodů a bohatství

Co je spravedlivé?
Kde končí solidarita a začíná individualismus (a naopak)? Jak je řešen vztah mezi rovností a hospodárností? – každá společnost si musí na tyto otázky odpovědět sama

Gini koeficient:

G = 2B = 1 – 2A, kde:

A - plocha pod Lorenzovou křivkou,

B - plocha mezi osou kvadrantu a Lorenzovou křivkou.

Nabývá hodnoty < 0, 1 > : při hodnotě 0 není žádná nerovnost, při hodnotě jedna je absolutní nerovnost

Evropa – Gini koeficient cca 0,3 (USA cca 0,45)

Jsou pravděpodobně nutné korekce čistého tržního mechanismu, ale je zcela zásadní otázka - KDO má (kdo může, smí) tyto zásahy činit ?

Jediný subjekt, který si vyhradil právo zasahovat do tržního mechanismu, je stát, de facto vláda = výkonná moc státu

Měřit míru (rozsah) státních zásahů je ale obtížné: lze např. použít ukazatele dne daňové svobody, podíl vládních výdajů/příjmů na HDP, zaměstnanost ve veřejném sektoru….

Ale i stát (vláda) mohou selhávat.

Příčiny vládních selhání:

● nebezpečí časového zpoždění zásahů státu,

● důsledky státních zásahů jsou komplikované a obtížně předvídatelné,

● vláda má omezenou moc kontroly státních zásahů,

● ti, kteří o zásahu rozhodnou, a ti, kteří ho realizují, nejsou obvykle totožní. Navíc je nutné brát v úvahu i náklady (byrokracie je nákladná),

● ne všichni zvolení zástupci sledují čistě veřejně prospěšné cíle.

R E S U M É :

Ani trh ani stát (vláda) nejsou samospasitelné, pravděpodobně nejlepší je kombinace obou: ale v jakém poměru? Jaký má být rozsah státních zásahů (intervencí, „rozsah státu nebo vlády“), aby ekonomika pracovala optimálně?

Na tuto otázku neexistuje uspokojivá ani jednotně přijímaná odpověď.

Jsou zastánci velmi širokých státních zásahů i jejich odpůrci – a obě názorové strany mají dobré argumenty.

Jen jedno je jisté – již nikdy nebude rozsah státu „nulový“.

Důsledkem státních zásahů do ekonomiky – vznik a existence veřejného sektoru

Veřejný sektor = souhrn vztahů a činností mezi subjekty, vždy jedním ze subjektů je stát

Je to ta část ekonomiky, která:

● zabezpečuje veřejné statky pro obyvatelstvo mimo trh,

● o jejíž produkci se nerozhoduje na trhu, ale veřejnou volbou,

● je financována veřejnými financemi,

● je řízena veřejnou správou,

● podléhá veřejné kontrole obyvatelstva.

Do veřejného sektoru mohou patřit tato odvětví:

● vlastní veřejná správa (státní správa a samospráva),

● justice,

● policie, armáda,

● školství (nebo jeho část),

● věda výzkum (především základní),

● zdravotnictví a sociální služby (nebo jeho část),

● veřejná hromadná doprava,

● vodní hospodářství (např. regulace vodních toků),

● kultura, tělesná kultura, sport (nebo jeho část)

● ochrana životního prostřední,

● spoje, aj. …….ve skutečnosti záleží na konkrétní zemi a konkrétních podmínkách (včetně historie)

Veřejný sektor stále roste (rozsah lze měřit např. počtem zaměstnanců, podílem veřejných výdajů na veřejný sektor na HDP….).

Faktory, ovlivňující rozsah a strukturu veřejného sektoru:

● ekonomické (výkonnost ekonomiky),

● historické a geopolitické (tradice solidarity, státní paternalismus),

● demografické (růst populace, změny ve struktuře obyvatelstva),

● kulturně náboženské (sociální cítění, charakter sociální pomoci),

● politické (volební programy, vládní populismus).

Smíšená ekonomika je typ ekonomického systému, kde:

● existují veřejný a soukromý sektor,

● existují různé typy vlastnictví,

● uplatňují se základní dva mechanismy koordinace ekonomických aktivit (tržní a veřejnou volbou).

Finance (obecně) – peněžní vztahy tvorby, rozdělování a užití peněžních fondů jednotlivých ekonomických subjektů.

Finance nejsou totéž co peníze (i když v praxi se tak zpravidla chápou), je to rozdělovací vztah vyjádřený v penězích, peníze = „technický nosič“ financí

Struktura financí – dělení do několika oblastí, v rámci nichž jsou vztahy rozdílné (specifické):

● soukromé finance - podnikové finance, bankovnictví, pojišťovnictví, osobní finance,

● veřejné finance,

● měna,

● mezinárodní finance.

Veřejné finance jsou peněžní vztahy vznikající v souvislosti s tvorbou, rozdělováním a užitím peněžních fondů spojených s činností veřejných institucí, tj. institucí veřejného sektoru.

Jedním ze subjektů je vždy stát (město, obec).

Principy (pilíře) veřejných financí:

● nenávratnost,

● neekvivalence,

● nedobrovolnost.

Základní fiskální funkce (funkce veřejných financí):

Alokační

- stát rozhoduje o produkci veř. statků, hledá správný poměr mezi produkcí veřejných a soukromých statků (alokace zdrojů)

Redistribuční

- stát redistribuuje příjmy, statky…. s cílem zmírnění nerovností mezi subjekty

Stabilizační

- stát užívá příjmovou a výdajovou politiku jako prostředku k dosažení makroekonomické stability

Veřejný sektor je ta část ekonomiky, o jejíž produkci (=produkci veřejných statků) se nerozhoduje na trhu, ale veřejnou volbou.

Tržní mechanismus (soukromý) – střet nabídky a poptávky, klíčová role ceny, cena základní informací pro určení množství a kvality produkce (pro optimální alokaci zdrojů)

Veřejná volba (veřejný mechanismus) – informace prostřednictvím ceny je nahrazena hlasováním

Teorie veřejné volby se zabývá veřejným rozhodováním a jeho mechanismy. Jde o vysvětlení individuálního chování jednotlivců (občanů, voličů, spotřebitelů) v procesu kolektivního rozhodování.

Tj. proč a jak bude jednotlivec volit v konkrétní situaci, jak se toto individuální rozhodování přetaví do rozhodnutí kolektivního a jak toto kolektivní rozhodnutí bude efektivní.

Veřejnou volbou se rozhoduje:

● do jaké míry bude stát zasahovat v tržním hospodářství (řeší „rozsah státu“, tj. rozsah státních intervencí),

● jaké nástroje k tomu použije,

● o proporci mezi soukromým a veřejným sektorem (tj. o velikosti veřejného sektoru),

● o jeho struktuře (tj. jaké veřejné statky budou poskytovány).

Naprosto klíčové je rozhodnutí o vztahu mezi efektivností a spravedlností.

Date: 2015-12-24; view: 2169