Home Random Page


CATEGORIES:

BiologyChemistryConstructionCultureEcologyEconomyElectronicsFinanceGeographyHistoryInformaticsLawMathematicsMechanicsMedicineOtherPedagogyPhilosophyPhysicsPolicyPsychologySociologySportTourism






Uacute;VODNÍ REFERÁT

 

Pokrok to vyhraje jen pravdou o všem, co už dokázal

Josef Skála

 

Před sedmdesáti lety je zasypali šeříky. Teď je bezectná chátra uráží. Rudoarmějci prošli peklem, nad nímž se tají dech a tuhne krev. Vyšli z něj se štítem. Ubránit jejich čest je naše svatá povinnost.

To nás sem přivedlo dnes. Nahlédnout šejdířům pod prsty. Rozmetat jejich lži. Ukázat, čemu slouží. Odhalit dnešní dědice díla zkázy. A právě z pravd, které mrzačí, vytěžit živé inspirace.

Dějiny, říká vousaté moudro, píše momentální vítěz. Píše je ovšem podle toho, kam míří sám. Kdo klestí cestu pokroku, pídí se hlavně po jeho rodokmenu. Koho to táhne opačně, v bláhové naději, že tribunálu dějin unikne, mrzačí k nepoznání i je. Co vše falšuje – a jak moc – je barometrem i v jiném směru. Signalizuje rizika, přicházející právě s ním.

„Pravda a láska“ nehanobí jen lidi, které nenávidí. Przní sám azimut našich dějin, jak ho viděli už obrozenci, Palacký a Masaryk. Z husitů dělá dvojče al-Kájdy. Z Jiráskova „temna“ - jen samé „krásy baroka“. Co vše tím o sobě říká, nevidí jen naivka.

Na II. světovou válku – její dějiny, výsledky i příčiny – má spadeno tím víc. Právě v ní je totiž vše, o čem bylo XX. století, jako v básníkově kapce rosy. Už v podobě světové hospodářské krize, „řešené“ na úkor těch nejzranitelnějších. Toho, jak snadno si masu, vyhozenou z kola prackou trhu, sedlá fašismus. Jak slepě mu - z bavorských putyk až do říšského kancléřství – umí asistovat i metropole liberálního otčenáše. Jak idiotsky vláčí za „extremismus“ ty, kdo musí už pár let nato spasit před Hitlerem i je. Co vše jsou mu s to obětovat v naději, že pokrok utopí v krvi. Jak cynicky dokáží přitakat i teroru henleinovské iredenty – a psí hlavu teroristy nasadit Praze.

Hitlerův „blitzkrieg“ – od Polska až po La Manche – netrval ani deset měsíců. Francie – spolu s britským kontingentem – měla 147 divizí. Celkem 3,785 miliónu mužů, přes 3 tisíce tanků a 3.800 letounů. Hitler nasadil méně: 136 divizí, 3,3 miliónu mužů, 2.850 tanků a letadel zhruba jako druhá strana. Přesto to Paříž vzdala už za pár týdnů. Prohrála – řečeno slovy Charlese de Gaulla – „zaslepenost režimu, jenž pokračoval ve svých absurdních hrátkách tváří v tvář reichu, připravenému se na nás vrhnout“. „Stupidnost omezenců, s jásotem vítajících mnichovskou kapitulaci.“ „Hluboké národní kapitulantství některých kruhů, jež chtěly vidět nepřítele spíš ve Stalinovi, než v Hitlerovi“. A „staraly se mnohem víc o prostředky, jak udeřit na Rusko, buď pomocí Finsku, nebo bombardováním Baku, anebo vyloděním v Istanbulu, než o způsob, jak zdolat reich. Mnozí projevovali svůj obdiv k Mussolinimu docela nahlas…“



Hitler slíbil kapitálu svět, v němž bude Marx větším zločinem, než Kralická bible za Koniáše, aktivní síly pokroku nemilosrdně vyhubeny - a mamon tak bude poroučet mase, která se netroufne ozvat ani šeptem. Bestii zlomila vaz až země, která zisk z cizí práce zrušila. Hitler se viděl v Kremlu už někdy v říjnu 1941. Londýn a Washington dávali Moskvě jen šest týdnů. Po boku wehrmachtu a SS na ni vyrazily i armády desítky satelitů. Východní fronta vázala - celé tři roky – přes devět desetin vojenských kapacit fašistické osy. Tady nacismus přišel i ke čtyřem pětinám všech válečných ztrát. Tady lidé bránili vlast, o níž věděli, že patří rovným dílem jim všem. A ne – jak to de Gaulle napsal o Francii - „režim bez víry a vnitřní síly“, plný „strachu, prospěchářství a beznaděje“ i „snahy o získání výhod ze zbývajících trosek“.

Dejme slovo i dalším svědkům, proti nimž necekne ani druhohorní rusofobie. Generál Eisenhower – velitel „druhé fronty“ a pozdější americký prezident – prohlásil krátce po válce v Kongresu: „Tažení Rudé armády sehrála v porážce Německa rozhodující úlohu. Schopnosti sovětského velení, statečnost a houževnatost jeho bojovníků – mužů i žen – musí nadchnout každého. Sovětský lid přinesl obrovské oběti na vlastní půdě, zpustošené zvěrstvy nacistů. Jeho nezvratné rozhodnutí nepřipustit jiný výsledek války, než vítězství, se v dějinách bude uctívat navěky.“

George Marshall, velící za války americkému generálnímu štábu, to rozvedl ještě dál: „Pro naši zemi byl od samého počátku války rozhodujícím faktorem čas. Ten čas jsme získali díky hrdinnému odporu sovětského lidu. Sovětský svaz nám ten čas vykoupil svou krví a odvahou.“ Právě jeho „hrdinná obrana zachránila USA před válkou na jejich vlastním území“. „Utrpět Moskva v roce 1942 porážku, ocitli bychom se tvář v tvář nepříteli, ovládajícímu většinu světa.“

Edward Stettinius, člen Rooseveltova štábu a později šéf americké diplomacie, byl ještě konkrétnější: „Americký lid nesmí nikdy zapomenout, že byl v roce 1942 na samém pokraji záhuby. Kdyby Sovětský svaz nebyl s to svou frontu udržet, Němci získali možnost dobýt Velkou Británii. Mohli se rovněž zmocnit Afriky a vybudovat své předmostí v Latinské Americe.“

Hitlerova direktiva č. 32, nazvaná „Příprava na období po realizaci plánu Barbarossa“, počítala s obsazením britských a francouzských držav ve Středomoří, Africe a na Středním východě i s okupací Švédska i Švýcarska. A po invazi do Británie i s „odstraněním anglosaského vlivu v Severní Americe“. S přepadením USA a Kanady kalkulovala ze základen v Grónsku, na Islandu, Azorských ostrovech, v Brazílii, na Aleutách a dokonce i Havaji.

Podobných citací lze uvést ještě desítky. Zvlášť půvabně žene lháře na hrách Churchillova instrukce ministerstvu zahraničí ze dnů, kdy Rudá armáda vstoupila do Polska - a hnala jím wehrmacht s důvtipem a razancí, šokujícími anglosaskou generalitu. „Nebýt Rusů,“ psal tehdy Churchill svým diplomatům, „Polsko by bylo zničeno či sraženo do otrocké pozice a polský národ sám vymazán ze zemského povrchu. Chrabré ruské armády však Polsko osvobozují a to by nedokázala žádná jiná armáda na světě…Pokud si (Poláci) myslí, že kvůli polské východní frontě hodláme začít s Ruskem novou válku, musí být opravdu totálně natvrdlí. Národy, které se nebyly s to ubránit samy, se musí řídit pokyny těch, kdo je zachránil a nabízí jim perspektivu skutečné svobody a nezávislosti.“

Poselství, jež to vzkazuje dnešku, jsou hlavně dvě. To prvé varuje před magory, prahnoucími po světovládě - či „unipolárním světě“, chcete-li to dnešním slovníkem – i prodejnou chamradí, ochotnou tomu hazardu ministrovat. To druhé je o zkoušce ohněm, jíž válka vystavila společenské řády, soupeřící o XX. století. Důvěrou v kapitalismus otřásla v samých základech. Sílu a prestiž socialismu znásobila.

Především tyto pravdy mrzačí i gážisté dějin, přepsaných k nepoznání. Před generací, mající válku v živé paměti, to mělo své meze. To hlavní tak zkoušely zlehčit jen tlachy, že wehrmacht porazil „generál zima“ – a americké dodávky Rudé armádě. Ty přitom ze všeho, čím nacismus rozdrtila, tvořily zhruba 4 procenta. Agresora, na nějž pracovala skoro celá Evropa, přečíslila i silou zbraní už krátce po Stalingradu. Fakt, že válku vyhrála hlavně východní fronta, nepopíraly ani štáby „studené války“ v letech, kdy rozepisovaly cíle i data svých vlastních atomových hřibů.

Pak jim však přistály do klína lukulské dárky z míst, majících hájit pravdu víc než kdokoli jiný. Prvým byl „tajný projev“ na XX. sjezdu KSSS – a tirády, jimiž ho rozvíjel Chruščov i jeho panoši. Verze o „kultu osobnosti“ vařila hlavně z falz o válce a její předehře. O domnělé „panice vrchního velitele“ (válejícího se prý „týden namol na podmoskevské dače“) – i „řízení války podle globusu“. O „ochromení Rudé armády popravou 40 tisíc vyšších důstojníků“ - i „chorobné nedůvěře k rozvědce, bránící přesunu vojsk až na hranici“. Bylo to ochotnické divadlo pavlače. Seriózní historiografie na něm už dávno nenechala suchou nit. Provinční hochštapler se jím vylhával z „rukou od krve až po lokty“ (řečeno slovy jeho memoárů). První minu pod pravdu podstrčil právě on. Srp a kladivo jakoby pokořily reichstag vlastně jen „navzdory“ Kremlu, který ten triumf řídil – i řadě rysů sovětské moci.

Když Kreml tunelovala „katastrojka“, šel Prášilům na ruku ještě víc. Cirkusu o „bílých místech dějin“ vydal i sovětsko-německou smlouvou o neútočení z roku 1939. A v létě 1989, kdy od ní uběhlo rovných 50 let, přitakal žvástu pobaltské a polské reakce, která se po válce už ani nevrátila z emigrace (pokud tam nedezertovala už s ustupujícím wehrmachtem). „Pakt Ribbentrop-Molotov“, jak ho ty týpky překřtily, byl přitom reprízou smluv, jež Londýn i Varšava uzavřely s Berlínem už dřív. Moskva jím zmařila konečnou metu „appeasementu“ - vehnat socialismus do izolace a udeřit na něj silami spojené světové reakce. Právě tím strhla i hlavní překážku koalice, proti níž byl nacismus bez šance. Válku to nezpůsobilo, ale naopak zkrátilo. Nezměnit mnichovanský holport v bumerang, trvala ještě déle – a s ní i genocida všech, koho měl Hitler za „untermensch“.

Gorbačov a jeho poskoci však přitakali urážce, podle níž socialismus nese díl viny i za největší masakr dějin. Byl to nůž do zad všem silám pokroku. Teď už se lhaní o době, demonstrující jejich historickou převahu, mohlo urvat ze všech řetězů. Triumf nad fašismem se líčí jako skalp „amerického století“, co „porazilo obě totality“ – a má proto světu poroučet i v novém tisíciletí. Sovětská armáda je špiněna jako „dobyvatel“ a „okupant“, před nímž prý Češi prchali do sklepů víc, než před americkými bombami, demolujícími naše podniky na samém sklonku války.

Kádrovou rezervou fanatismu je i poslanec z lože katolíka, neváhajícího debužírovat s Pinochetem. V jedné rozhlasové přestřelce mi vmetl do tváře: „Hitlerovi mám ze všeho nejvíc za zlé, že pustil bolševické hordy až do středu Evropy.“ Jaceňuk - premiér z vůle „ředitele zeměkoule“ a neonacistické chátry - už smí beztrestně žvanit i o „sovětské agresi proti Ukrajině a Německu“. A ještě tu zlotřilost, opsanou z Goebbelse pár dní před sebevraždou, vydávat za cimbuří, stavěné právě proti „přepisování dějin II. světové války“.

Přehlídky, jíž Den vítězství oslaví Rudé náměstí, se chtěl zúčastnit i Miloš Zeman. Třeba nám jednou poví, čím ho dokopali to vzdát. Zpočátku vzdoroval, i když ho americký velvyslanec stavěl do latě i z televizní obrazovky. Odsekl mu skoro jako Masaryk papežskému nunciovi, protestujícímu proti tomu, jak si Praha připomněla jubileum upálení Jana Husa. Mrtvého brouka však hodila i drtivá většina parlamentních lavic levice. Tím častěji se ponižuje kakofonií o „imperiálním Rusku“. Alotria americké inscenace, jíž posluhuje i evropská honorace, bere vyjukaným obloukem.

Zkusme si na vteřinu představit ozbrojený puč, řízený dálkovým ovladačem u hranic USA – vyvražďující tamní americkou komunitu a neskrývající, že konečným cílem je „Majdan“ před Bílým domem. Kolik hodin by jeho lídrům zbylo, aby sepsali aspoň poslední vůli? V otázce, kdo na Ukrajině provokuje – a jak zdrženlivě na to reaguje Moskva – mají víc rozumu a kuráže i politici typu Václava Klause či Viktora Orbána. Je to ostuda „levice na baterky“. Koleduje si o bankrot, jako na prahu I. světové války. Hazarduje s důvěrou v samo levicové krédo.

Poslední fází dějin války, „přepsaných“ k nepoznání, se celý kruh uzavírá. Jsou klackem v pazourech dnešní „strany války“. Ohání se jím hlavně proti zemi, která před genocidou zachránila svět – a teď musí jejím obětem posílat humanitární konvoje. Ze všech zločinů, spáchaných nacismem, se nemlčí vlastně už jen o holocaustu. Že se tím tiskne bianko šek manýrám dnešního Izraele, zní nahlas už jen z osvícené židovské komunity. Stejně jako fakt, že slovanských obětí hitlerovské genocidy bylo několikrát víc.

Obludárium typu Jaceňuka či poslance z dynastie českého fanatismu by jich – Slovanů i Židů – klidně obětovalo ještě víc. Zastavit se Rudá armáda tam, kde by ji ten první nemohl hanobit za „agresi proti Ukrajině a Německu“ – či nepustit ji do středu Evropy Hitler sám, což by si přál ten druhý – „konečnému řešení“ všech, koho měl nacismus za „podlidi“, už nestálo v cestě nic. Kdo jiný si zaslouží nejhlubší opovržení - a zdrcující sankce - než verbež hořekující, že nacismus stihnul genocidu jen napůl? Co jiného má od svých vlád žádat víc opozice, jíž nejde jen o vlastní pozice?

Fašismus se nám, pokud vůbec, předestírá jako jedna z odrůd jakési „nenávistí k naší svobodě“. Aby se tou fantasmagorií dalo vyhrožovat každému, kdo si vezme slovo skutečně zleva. K fašismu z tohoto světa sílí nebetyčná benevolence. „Samet“ se, jen co okupoval Hrad, začal „omlouvat“ za „vyhnání“ těm, kdo vyřvávali „Heim ins Reich“ – a z opičí lásky k fýrerovi neváhali ani vraždit. „Pravdoláska“ si fašismus bere do úst, jen když ho zlovolně staví naroveň nám – anebo hauzíruje s „appeasementem“ a hecuje tím k „humanitárním“ náletům a „etickým“ masakrům. Krátce po Havlově intronizaci byl zrušen i vládní úřad pro stíhání nacistických válečných zločinců. Spousta těch, po kom šel, si užívala penze až do svých posledních dnů.

V zemích, jež byly satelitem „Třetí říše“ – nebo jí dodaly statisíce volontérských mordýřů - se nacismus glorifikuje bez všech skrupulí. Znesvěcení odboje – a pukrlata ustašovskému režimu - byly už roznětkou jugoslávské občanské války. Pobaltské metropole pořádají marše starých zbrojnošů SS. Od země, která je fašismu zbavila, se dožadují „reparací“, větších než jejich HDP. K odškodnění je přitom důvod v přesně opačném gardu. V někdejších agrárních zapadákovech je průmysl až sovětské provenience. Sponzorovala ho hlavně tehdejší Ruská federace. To, že je z velké části v troskách – a někdejší pobaltské republiky SSSR se masivně vylidňují – je až nadílkou „postkomunismu“.

Ukrajina to dovedla ještě dál. Tady už chátra, pyšná na nacistický rodokmen, není jen teroristou, úkolovaným z přítmí. „Atlantické“ panstvo ji tu – poprvé od pádu „Třetí říše“ - katapultovalo až do špiček státní moci i v Evropě. A výměnou za vše, čím dělá poskoka ataku na suverenitu Ruska, kryje i její válku a totalitní eldorádo proti vlastním lidem. Korunu všemu nasazuje „zákon“, přijatým Kyjevem před pár dny. Formálně zakazuje „fašismus a komunismus“. Reálně staví mimo zákon jen srp a kladivo. Hitlerovým spřežencům staví panteon – a garantuje nadstandardní penze. A na dovršení všeho zakazuje i sám pojem Velká vlastenecká válka. Režie „lidskoprávní“ komedie labužnicky mlaská.

O to víc bije do očí obludný paradox doby. Téma „totality“ – a stále víc i fašismu – si monopolizují právě ti, kdo je vrací na scénu. A ti, koho tou sprosťárnou démonizují, před tím jen uskakují. Pravdivá mozaika „totality“ a fašismu, bujících v našem století, se teprve rodí. Většinou si však všímá jen hákových křížů na vyholených lebkách. Pronikavějších analýz je mizivě. Dál, než my sami, jsou přitom jiné zdroje. Například poslední kniha mladé docentky Ilony Švihlíkové, nazvaná Přelom. Od velké recese k velké transformaci. To, že – i proč a v čem všem – tíhne kapitál k totalitním formám moci, vyvozuje z rozporů, lemujících jeho akumulaci. Burcuje proti riziku „korporátního fašismu“. Evropě podle ní hrozí, už nechá-li si vnutit i „ekonomické NATO“, tedy Transatlantické obchodní a investiční partnerství s USA (TTIP). Řadu zlověstných novotvarů mapují kalibry typu Paula Craiga Robertse, zamlada náměstka amerického ministra financí a šéfprojektanta „reaganomiky“, i řady jiných autorů.

Nejtěžší mračna 30. let, mířící nad dnešní hlavy, maskuje liberální pomáda. Brutální agrese líčí jako „humanitární“ charitu. Alibi pro díla zkázy fabrikují stylem, vedle nějž jsou i „utlačené Sudety“ jen ochotnickým divadlem. Dál a dál zachází sugesce „obrazů nepřítele“, bezuzdná oligarchizace politiky, vyděračská konfiskace soukromí, obludné „provokace pod falešnou vlajkou“, zákulisní kejkle s teroristickou galerkou i mnohé jiné kousky, tunelující vše, o čem jsou demokracie a právní stát doopravdy. Anatomický atlas dnešní totality – i všeho, co podědila po předcích – už další odklady nesnese. Zúročil by i erudici, bloudící bubáky „stalinismu“, „diktátu stranické byrokracie“, „odcizeného kvazivlastnictví“, o „čtvrtém dělení Polska“ ani nemluvě.

II. světová válka dopadla přesně opačně, než bylo v plánu. Došlo na varování Kominterny už z poloviny 30. let – „rozpoutá-li buržoazie novou světovou válku, nedopočítá se svých vlád“. V zemích, mířících za horizont kapitalismu, žila třetina světa už v roce 1949. Říkanka, podle níž nové světové válce zabránila sama jaderná munice, si cucá z palce. Odvrátil ji mocenský pat, jejž plánům na revanš vnutil Sovětský svaz. Především díky němu padly i koloniální říše – a vzniklo mezinárodní právo, které už nebylo klackem silnějšího. Síla a příklad socialismu nutily sice jen k částečnému, nikdy dřív ovšem nemyslitelnému polidštění i buržoazní poměry. Fakt, že „sociální stát“ je „levobočkem socialismu“, přiznal i Ulrich Beck, ikona liberální sociologie.

Smíme se vzdát i těchto pravd? Zrovna teď, kdy ze všeho nejvíc roste hlad po ztracených jistotách - i „železném koštěti“ na ty, kdo o ně lidi obral? Nechat psát i naším jménem traktáty, karikující socialismus jako nemotorné nemehlo, určené na porážku už od chvíle, kdy NEP vystřídala industrializace a modernizace zemědělství (ne-li snad už přímo vinou „předčasné revoluce“)? A tedy exemplář natolik odstrašující, že i své skandální harakiri si vlastně zasloužil právem – a teprve jím jakoby nabídl vysvobození i všem, kdo mu zasvětili své nejlepší síly?

Náměstí, zjančená „pravdoláskou“, byla – stokrát víc, než o socialismu – růžencem z mrákot o tom, co bude potom. Socialismus je měl – víc než svými přešlapy – na svědomí existenční bavlnkou, vnímanou omylem jako samozřejmost. Jakkoli bizarní to byla oklika, skutečný vztah k socialismu obrážela právě ta. Zahrávat si, tak jako my, s vlastní minulostí církev, kostely zejí dávno prázdnotou. Propadnout tomu „demokratické“ partaje, už příště nedosáhnou ani na parlamentní prebendy.

Marxismus je o dialektické negaci, a ne o povrchních nálepkách. Nesmí se vyhnout jedinému rébusu, který nás nemá kudy minout ani příště. Musí je analyzovat v pořadí jejich důležitosti. S vědomím všech směrodatných souvislostí. Pod drobnohledem reálných nároků i rizik – a ne na pískovišti jalové fráze. Rýžovat z vlastních dějin zrnka zlata – a ne se pasovat na osvícence, s nímž éra rozumu teprve přichází. Číst vlastní minulost kritickýma očima – vždy ale na hřišti dostupných variant, a ne až těch za pecí kibice. Zatěžkávací zkouškou hlavolamů, jak je nastolila praxe, a ne kavárenský žvást, třeba hnát tím víc každý nový nápad. Jen tak lze ověřit včas, a ne až jako prázdné sudy „katastrojky“, co je skutečná inovace – a co jen prstíček jezinkám restaurace. S takovým rozborem jsem ještě ani nezačali. Je nejvyšší čas.

Nadbíhat verzím, rozdávajícím odpustky za „studenou válku“, je to poslední, co kdy příslušelo právě nám. Dnes ovšem, kdokoli si to neumí odpustit, škodí ještě nepoměrně víc. Nejen tím, že ty, kdo už ze „sametových“ mrákot procitli, sráží zpět do jejich zajetí. Teď totiž nejde už jen o to, co vrátit ani nelze. Apologií „studené války“, co tu už byla, si pomáhá „strana války“, hazardující s přežitím lidstva dnes.

Tím víc jí třeba nastavit zrcadlo i z podrazů a zločinů, za něž metály rozdala už dávno. Ukázat v celé nahotě, kdo, proč a jak rozbil protihitlerovskou koalici – a čím vším hrál dvojí hru už v průběhu a na prahu války. Jak tvrdý střet museli s drahnou částí vlastních „elit“, zfanfrnělou z Hitlera, svést i Churchill a Roosevelt. Kdo všechno se s nacismem pokoušel o separátní mír – a na co vše si brousil zuby. Jak cynicky s ním, často až do jara 1945, kšeftovaly i americké kapitálové špičky – včetně dynastie Kennedyů, Bushů i mnoha dalších. Co všechno bylo za odklady „druhé fronty“, otevřené až dva roky po slíbeném termínu.

Tím víc to chce celou pravdu i o tajných plánech „Rankin“ a „Unthinkable“. Na sklonku války chtěly vzít na milost i část wehrmachtu, začlenit ji do sestavy britských, amerických i protisovětských polských jednotek – a vyrazit zpátky na Moskvu. Churchillovi to musela vymluvit jeho vlastní generalita – fakty o vojenském poměru sil i britském veřejném mínění, u nějž by podobná podlost tehdy tvrdě narazila.

První z dosud odtajněných plánů jaderného útoku na Sovětský svaz je z listopadu 1945. Už ten – dokládá Norman Polmar v knize Strategic Weapons: An Introduction z roku 1982 – měl změnit v popel 20 sovětských měst (a s nimi i na 90 procent kapacit leteckého a automobilového průmyslu i dvě třetiny těžby a zpracování ropy). Roku 1950 to bylo 70 cílů. Dosud prokázaných plánů, v nichž měl „preventivní jaderný úder“ přesné terče i datum, je přes deset. Těm, kdo té hrůze dokázali zabránit, se sluší poklonit až po pás. Nad těmi, kdo Moskvu ostouzí i za tuto zásluhu, se zvedá kufr.

To hlavní, co z poselství velkého dramatu, jehož finále si připomeneme počátkem května, plyne pro dnešek, jsme se pokusili shrnout ve Výzvě, kterou už máte. Mně proto dovolte jen pár poznámek, jež tyto sevřené teze poněkud rozvinou:

Závazkem nás, marxistů a komunistů, je dát lidem naději v lepší svět, než je ten dnešní – a nabídnout k němu i srozumitelnou cestovní mapu. Právě to ovšem předpokládá neživit nikdy a žádnou z iluzí, jimž zůstanou jen oči pro pláč. A tedy umět zmapovat vše, co teprve hrozí – ne nářkem bezbranné vdovy, ale rukou podanou všem, kdo se tomu postaví, dokud je čas. Platí to i v klidnějších vodách, v těch dnešních však zcela akutně.

Ďábelská spirála, vrcholící genocidou, terorem a válkou, se totiž vrací na scénu. Pravým „vítězem“ konce 80. let je až repríza krize z těch třicátých. „Elity“ si s ní vědí rady ještě méně, než tehdy. Roosevelt přitahoval spekulantům uzdu. Kapitál vracel reálné ekonomice. Teprve válka přesto „vyřešila“ už tehdejší krizi. Dnes se velmistrům „morálního hazardu“, jak tomu říká sama buržoazní ekonomie, tisknou a půjčují za nulový úrok tisíce dalších miliard. Aby je zúročili kejklemi na „finančních trzích“ - a bankrotářská manka, jimiž to končí pokaždé a zcela nevyhnutelně, „znárodnili“ na konto všech ostatních. Zato podhradí se ordinuje už jen směska z harpagonské diety a asociálního darebáctví – a i ta už jen na dluh, mrzačící i život příštích generací. Za švindl, jehož čas se rychle krátí, to má i stále víc zdrojů, majících z marxismu kopřivku. I ty už burcují, že „konci dějin“ zvoní hrana - a svět na novém rozcestí vlastně už jednou nohou je.

Otázka, nakolik hrozí i globální masakr, není zdaleka jen o „Islámském státu“ a jiné upírské verbeži, kterou si „ředitel zeměkoule“ vypiplal podobně, jako „appeasement“ Hitlera. Epicentrem slepé ulice, v níž pozdní kapitalismus střečkuje, je arogantní a po zuby ozbrojená supervelmoc. Dluží, kam se podívá – a jen na gigantickou sekyru už zvládá i běžný provoz. Pokud by vše, co dluží, chtěla opravdu vyrovnat, musela by – ta cifra je propočtem úspěšné makléřky z Wall Street – pracovat jako jeden muž i žena úplně gratis celých 45 let.

Přijít o penězovod parazitní renty, dolované globálně, „americký sen“ čeká drastický kolaps. Že by ti, kdo mu velí, stáli o průchodné řešení, se zatím nerýsuje ani v náznaku. Rekordní parazit dějin si své „výjimečné“ výsady chce udržet zuby nehty. Tady – a ne kdesi v afghánských jeskyních či iráckém písku – bobtná motiv, hrozící uvést do chodu domino s fatálními následky.

Prizmatem reálných zájmů je to však kůl v plotě. V míře, nemající obdoby, to platí i v Evropě. Když její půlku, kde kapitál demisi nepodal, šikoval do první „studené války“, sladil ten bič aspoň cukr masivních investic. Dnes se poskokům rusofobie ukládá naopak desátek, odváděný za Velkou louži. „Drang nach Osten“ hrozí válkou právě v Evropě. Po ní se bude chtít, aby zatáhla už ukrajinská manka, jež nasekala a dnem i nocí seká tamní „postkomunistická“ galerka. Prohibice korektních vazeb napříč Eurasií nadílí jen samé ztráty i evropské buržoazii. Ani to není jen „kolaterální škoda“, ale cílený podraz.

Evropské „elity“ – ty v Bruselu i metropolích EU – sice tu a tam polohlasně mrmlají. Na suverénní politiku si však netroufají. Je to tanec na stále tenčím ledě. Tím širší prostor otevírá právě nám, kdo o kariéry z vůle Velkého bratra nestojíme. Tady se nabízí šance na aliance napříč celým spektrem, které mu z pysku číst nemusí. A zároveň velké okno, jímž se dá nejširší veřejnosti zprůhlednit i sama anatomie dnešních poměrů. A právě na tomto poznání stavět tlak s dostatečně širokou oporou, stupňující i radikálnější nároky.

To ovšem předpokládá optiku a invenci, které bývaly klenotem našeho hnutí, teď si však mnohde připadají spíš jako nevítaný vetřelec. Umění neulpět na plácku, kde se perou až následky následků. Dohlédnout až k podstatě, skryté pod jejich krustou. Dešifrovat její hybné rozpory. Předvídat, kudy a proč se vyvinou dál. A tím i demarkační čáry, jimiž překreslí právě mapu reálných zájmů. V čem zúží zónu těch, kdo z toho, kam to spěje, bude profitovat i zítra - a kdo si to naopak už jen bláhově namlouvá. Jak mu to srozumitelně ukázat – a nabídnout i konkrétní cíle, které ho ve vlastním zájmu aktivizují i politicky. Jak té škále specifických, v tom podstatném však společných zájmů dát tvar a program, schopné přečíslit i mocenskou a mediální přesilovku.

My zatím ale – přinejmenším tam, kde nás slyší širší veřejnost - živíme sami i základ všech iluzí. Představu, že krize z roku 2008 je za námi, šlo vlastně jen o karambol „kasinového kapitalismu“ – a návrat tam, kde to bylo předtím, je na cestě. Ta idylka stojí na vodě. Past, již si kapitál nastražil svou vlastní akumulací, je ještě mnohem větší, než za paniky po pádu Lehman Bros. Předlužování budoucnosti umí lámat jen hroty. Tím větší sud prachu strká před sebou. Na hřišti dnešní ekonomické a politické moci je humánní – a dokonce i jakžtakž udržitelné – východisko jen planou vidinou.

„Svět, který jsme znali, končí. Je i na nás, zda neskončíme s ním,“ uzavírá svou vzpomínanou knihu Ilona Švihlíková. Má svatou pravdu. Pokrok se dosud rodil až ze spálenišť a krvavých řek. Tentokrát to musí stihnout dřív. Ten závod s časem vyhraje jen s celou pravdou o všem, co už dokázal. Jako municí proti lhářům – i inspirací, jak pohnout kyvadlem doleva znovu. Je to rezervoár, který by vydal na samostatnou konferenci. Tak aspoň pár vět o tom, na čem závisí i vše ostatní:

Být většinový blok, schopný razit pokrok, o „programovém průsečíku“ všech, komu se příčí bezpráví, stačil by opravdu jen „kulatý stůl“ – a rezumé, v čem si ta duha nevjela do vlasů. Od levice, která není prodej, by to skutečně žádalo „hlavně nedráždit“. Vstřícně glosovat, s čím přijdou jiní – a říkat raději, jen co lidé už ví. Všem, kdo přicházejí o iluze, nabízet holé věty „podpory“ – a přímluvu nad parlamentními tisky či na příští schůzi zastupitelstva.

Tak se však žádný pokrok jaktěživ neprosadil – a dokonce ani neubránil to, co vybojoval už dřív. K akční jednotě, jež na to má, vede jen průsečík reálných zájmů. Obnažit žábu na prameni – a postavit proti ní většinový blok – umí jen politika, která ji většině zpřehlední. Gradace cílů a požadavků, tlumočících vůli každé z tříd a vrstev, dosažitelnou jen pohybem doleva. A šitých přesně na míru poznání, k němuž se každá už propracovala – vždy ale i s jasným výhledem na kótu, o níž půjde příště. Žábě na prameni musí dát na vybranou jen ze dvou variant: buď tlaku většiny ustoupit – nebo se kompromitovat ještě víc.

Je to o tahu na branku, který dění jen neokecává, ale mění. A tedy i o vyhmátnutí – řečeno s klasikem - „nejslabšího článku řetězu“. Tedy té stránky poměrů – a jejích konkrétních nositelů - které už jako antagonismus vnímá většina, údery právě na ně mohou počítat s jejími sympatiemi i podporou, změní tak i celkový poměr sil a připraví půdu ofenzívě, mířící ještě dál.

Dnes se nám takové články nabízejí hned dva. Prvým je hujerské posluhování cizí velmoci, jejíž zbraně stály na správné straně naposled v roce 1945 – a teď po nás žádá už nejen účast ve zločinném spolčení, ale i donebevolající sebepoškozování. Druhým je skrznaskrz parazitní kasta, jež inkasuje stále větší díl hodnoty, přidané cizími mozky a rukama – a to v podobě čiré renty, tunelované rovnou z veřejných statků a financí, za niž si kupuje i politiku.

Jedno i druhé škodí drtivé většině - námezdní práce i podnikání na vlastní riziko. A dnešní slepou ulici zároveň obnažuje v míře, jež toho skutečně komunistické iniciativě nenabízí o nic méně, než před 70 lety.

Předem vyhráno nemá. Zkusit to ale musí. Slibme si, že nedáme pokoj, dokud si ji nevynutíme. Už kvůli všem, kdo stáli tváří v tvář smrti – a jaktěživ by je nenapadlo, že to skončí faraónským luxusem oligarchů a jejich rozpatlaného fraucimoru.

Je to však hlavně v zájmu generací, na něž, nedostanou-li ta kuráž a fantazie šanci, číhá krutá past. Řecko i Ukrajina jsou země, jejichž dneska by pak znamenalo zítra i všude jinde.

 

 

(Bez korektury a gramatických oprav – pozn. vydavatele)

 

III.

DISKUSE

 

 

Zdá se, že lidstvo je na počátku nové světové války. Fašismus zrozený kapitalismem roste

Tatiana Desiatova - Ruská federace

 

Především, bych chtěla představit naši delegaci. Narodily jsme se v Sovětském svazu. Maria Klimanová je zástupcem šéfredaktora listu „Moskevská pravda“ a pracuje i v elektronickém vydání deníku „Svobodný tisk“. Já se jmenuji Taťana Desiatova, jsem tajemnicí základní organizace Komunistické strany Ruské federace, členkou jejího ústředního výboru a pracují v Mezinárodním oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Ruské federace. Obě dvě rovněž pracujeme v městské organizaci Komunistické strany Ruské federace Moskvy a jsme členky jejího výboru.

Přicházíme z Ruska, země, která byla vždy cílem útoků. V ruských dějinách neexistuje desetiletí, kdy by na Rusko nezaútočil nepřítel. Stejně tak je Rusko i dnes terčem mnoha útoků. Bratrovražedná válka probíhá u našich hranic. Rok 2014 zůstane zapsaný v dějinách lidstva jako rok, ve kterém nastal návrat k historickému střetu mezi Ruskem a Západem.

V posledních dvou desetiletích se nás ruští političtí představitelé, mocenské instituce, všichni političtí analytici, ekonomové, experti a masmédia snažili přesvědčit, že „studená válka“ a závody ve zbrojení skončily. Snažili se nás přesvědčit, že jedinou cestou Ruska k prosperitě je jednání s takzvaným civilizovaným světem západních demokracií a se svobodným trhem. Že již nemáme nepřátele, ale pouze přátele a kolegy. A pak najednou taková radikální změna: Rusko se stalo agresorem, teroristou a hrozbou míru, odpovědným za všechny mezinárodní potíže. Přihodilo se to však opravdu z ničeho nic?

Únorová i Říjnová revoluce v roce 1917 proběhly prakticky bez krveprolití. Teprve v roce 1918 rozpoutal kapitalistický svět válku proti sovětské moci, intervenoval do Ruska, což vyústilo v dlouhou devastační občanskou válku. V roce 1920 kapitalistické režimy v Evropě a Spojených státech začaly podporovat prozápadní opozici, pátou kolonu, která zahájila sabotáže, vražedné atentáty, spiknutí a podrývání. V roce 1930 přivedly k moci Hitlera a ideologii fašismu s jediným cílem – zničit Sovětský svaz jeho rukama. V roce 1939 rozpoutaly se stejným cílem druhou světovou válku. Po porážce rozpoutaly „studenou válku“.

Americký ministr zahraničí James Baker ve svém projevu v Kongresu v roce 1992 uvedl, že Spojené státy utratily za porážku Sovětského svazu za posledních čtyřicet let biliony dolarů. Margaret Thatcherová ve svém hodnocení americké politiky proti Rusku uvedla, že by bylo z ekonomického hlediska výhodné, aby na jeho území žilo pouze 15 milionů obyvatel. Když se překladatel, který si myslil, že se přeslechl, zeptal: „Padesát?“ zdůraznila, „ne padesát, patnáct“. To jsou velmi dobře známá fakta z dějin.

Co se děje dnes? Dnes je zřejmé, že experiment se zavlečením Ruska na cestu amerického globalismu selhal. Partnerství se Západem již není déle na programu. Ruští lídři vynakládali velké úsilí na to, aby se spřátelili se svými protihráči. Bylo to však pouhé plýtvání časem. A teprve, když bylo jasné, že se Severoatlantická aliance chystá vytvořit válečnou námořní základnu na Krymu, učinili preventivní opatření, kterým bylo navrácení Krymu. Bylo to však i obranné opatření. Příklady Saddáma Husajna a Muammara Kaddáfího jim otevřely oči a ukázaly jim, co se stává vůdcům, kteří se na jedné straně snaží vést nezávislou politiku, ale na druhé straně vedou hru s jejich západními protihráči. Toto poznání pocítili oba ruští prezidenti (Medveděv i Putin) jako studenou sprchu.

Dějiny ukázaly, že Rusko není možné porazit silou zbraní, ani ekonomickými sankcemi. Co tedy zůstalo? Je to ideologie. Současnými ideologickými zbraněmi současného „Drang nach Osten“ jsou opět antisovětismus a rusofobie. Ty byly a jsou používány nejen proti sovětskému politickému systému, ale i proti Rusku samotnému. Zuřivý antisovětismus vedl ke krvavým událostem v říjnu 1993. Pro Jelcina a jeho gang byli sovětští lidoví poslanci poslední překážkou k privatizaci všelidového vlastnictví.

Nyní je evidentní, že to byl vnitřní i vnější antisovětismus, který zlikvidoval Sovětský svaz. Zevnitř byl rozvracen pátou kolonou disidentů a přímo zrádců.

Současný Drang nach Osten vznikl v amerických laboratořích. K útoku na Rusko opět slouží polský koridor a vyvolávání války na Ukrajině. Mezi jinými plány, které Edward Snowden odhalil, jsou plány, podobné plánu války proti Rusku „Barbarossa“. Podle těchto plánů by agresivní Polsko a pobaltské státy, profašistické Rumunsko a nacionalistická Gruzie měly obklíčit a stisknout centrální regiony Ruska. Hlavní útok by měl být veden skrz Ukrajinu a Krym směrem na Kaspické moře a Kavkaz, bohaté ropou a pak zaútočit na hlavní průmyslové a surovinové regiony na Urale. Ať to již je nebo není pravda, to ukáže teprve čas, ale nyní se zdá, že tento plán do detailu odpovídá plánu Hitlerovy „bleskové války“.

John Herbst, americký velvyslanec na Ukrajině, několikrát otevřeně hovořil o amerických plánech jak zadržet a umrtvit Rusko. Přitom označil „Putinovu doktrínu“ a jeho zahraniční politiku za reálnou hrozbu bezpečnostnímu systému v celé Eurasii. Proti této hrozbě se musí Západ postavit.

Je známo, že 9. března 2015 byla Venezuela označena za „neobvyklou a mimořádnou hrozbu“ pro národní bezpečnost Spojených států. Víme, co obvykle následuje po podobných deklaracích. Po morálním a politickém tlaku následují ekonomické sankce a pak vojenské invaze jako proti Jugoslávii, Iráku, Libyi a Sýrii. Stejně jako v desítkách států předtím. Asi před týdnem ministři obrany Dánska, Norska, Finska a Švédska a ministr zahraničí Islandu společně vyhlásili, že „Rusko je největší hrozbou pro evropskou bezpečnost“. Rovněž se zavázali ke zvyšování vojenské spolupráce, která zahrnuje více vojenských cvičení, výměnu zpravodajských informací a užší spolupráci při výrobě zbraní.

Snem Anglosasů není zničení ruského území, ale likvidace ruské civilizace. Jako obvykle to chtějí udělat cizíma rukama. Podle jejich ideologů má být válka proti Rusku, která započala válkou proti Rusům na jihovýchodní Ukrajině, bude pokračovat, přitom Spojené státy mají záměr do konfliktu zatáhnout nejdříve Evropu a pak celý svět.

Nyní je otázkou, co bude následovat? Pro Evropu je nyní zásadní otázkou zda se nechat do konfliktu zatáhnout, či nikoliv. Spojené státy si uvědomují, že pro ně by měla přímá agrese proti Rusku určité důsledky. Nezůstalo jim tedy nic jiného než zatáhnout do konfliktu své evropské satelity, pokračovat v politice podpory vnitřní destrukce Ruska a počítat s jeho postupnou okupací. V tom se musí spolehnout na ruskou pátou kolonu.

Součásti plánu je i destrukce ruských ozbrojených sil, což se jim již zčásti podařilo.

Jak jinak lze hodnotit reorganizaci ruské armády, která je nyní organizována podle amerického vzoru do brigád a při které byla zrušena celá skupina poddůstojníků, kterých byly v armádě desítky tisíc.

Co se stalo s bývalým ministrem obrany Serďukovem, který předtím, než se stal ministrem, pracoval v prodeji nábytku? Nebyla to pouze nedbalost. Byla to sabotáž Ruska. Pokoušel se vytvořit mimo ruskou armádu i „modul“, který by mohl být zapojen do akcí Severoatlantické aliance, pokud by to bylo potřeba.

Kolik je amerických vojenských základen ve světě? Více než jeden tisíc, říkají experti. Ve skutečnosti je to 1000 + 1. Před dvěma roky byla vytvořena tak zvaná tranzitní zóna na letišti Uljanovska, v srdci Ruska, rodiště Vladimíra Iljiče Lenina. Uljanovsk je znám svým vojenským průmyslem. To je další část plánu. V současnosti působí základna jako „spící agent“ a je využívána k přepravě nákladů z a do Afghánistánu, ve skutečnosti k přepravě drog z Afghánistánu. Může však být okamžitě přeměněna ve skutečnou vojenskou základnu pro síly rychlého nasazení Severoatlantické aliance. To je velmi výhodné pro ruské oligarchy, obávající se potenciálního povstání ruského lidu, který se stává stále více pobouřen tím, co se děje v zemi. V tomto případě by mohly být proti lidu použity všechny soukromé armády, nacionalistické a religiózní skupiny a hnutí.

Mnoho střízlivě uvažujících lidí není schopno pochopit: Jak je možné, že Rusko na jedné straně podporuje občany Donbasu a posílá jim humanitární pomoc a na druhé straně jedná s fašistickým režimem na Ukrajině a prodává mu plyn a ropu. Přitom mu poskytuje slevy a nevyžaduje splacení dluhů.

Ve čtvrtek 16. dubna 2015 byla podobná otázka položena Putinovi. Odpověděl, že si člověk nevybírá partnery. Proč to tak je? To je pravá tvář vládnoucích imperialistických kruhů v Rusku. Je jim to jedno, s kým obchodují: fašisté, neofašisté, nebo kdokoliv jiný. Hlavní je vydělat peníze. Po pravdě řečeno dvě třetiny zisku z prodeje plynu a ropy jdou do kapes soukromníků a pouze třetina do státního rozpočtu, z toho je pak ještě značná část rozkradena zkorumpovanými úředníky.

Současná situace ve světě připomíná dobu před sto lety. Zdá se, že lidstvo je na počátku nové světové války. Fašismus zrozený kapitalismem roste. Nyní je to americký fašismus, či spíše gringo fašismus. Nedávno jsme jednali s našimi přáteli z Venezuely, kteří jsou nyní terčem útoku Spojených států.

Nemají rádi termín Američané, protože Amerika nejsou pouze USA. Ať je tomu jakkoliv, faktem zůstává, že se Spojené státy snaží destabilizovat situaci na celé planetě Zemi.

12. února 2015 se pokusily svrhnout legitimní vládu prezidenta Nikolase Madura. Pokus byl však včas odhalen a překažen. Uvědomili jsme si, že Ukrajina, stejně jako Venezuela jsou články stejného řetězu.

Největší zisk pochází z válek, z mezinárodních loupeží, prodeje drog, obchodu se zbraněmi, terorismu, korupce, prostituce a genocidy vlastního obyvatelstva. Rusko má potenciál, aby zastavilo fašismus, k tomu však musí mít politickou vůli.

Chtěla bych zakončit tím, co prohlásil soudruh Stalin na počátku studené války: „Vítězství nikdy nepřijde samo. Vyžaduje tvrdé bitvy a houževnatou práci. Na tom je nejtragičtější to, že pro zachování míru je potřeba podnikat ty samé kroky, které dělá nepřítel.“

Naší experti říkají: 12 tisíc odzbrojených a neorganizovaných lidí je dav. 12 tisíc organizovaných a špatně vyzbrojených lidí je revoluční hnutí. 12 tisíc lidí, kteří mají společný cíl, společné velení a společné úkoly, představuje již divizi. To, co nám chybí v současnosti, je taková politická divize.

Vládnoucí třída imperialistického Západu nikdy nezapomene, že naše země byla padesát let jeho překážkou na cestě ke světové hegemonii. Naše socialistická minulost nám nikdy nebude odpuštěna. Západ se chce pomstít za naši industrializaci, která vytvořila velkou mocnost. Za vítězství v květnu roku 1945, za let Jurije Gagarina, za dosažení


Date: 2015-12-17; view: 659


<== previous page | next page ==>
ZAHAJOVACÍ SLOVO | Postoj Sovětského svazu k válce s imperialismem
doclecture.net - lectures - 2014-2024 year. Copyright infringement or personal data (0.021 sec.)