Závěr: Přiměli Stalinovi tělesné strážce takto zapírat a oni lhali více než 25 let.

Konfrontace Chruščova s ochrankou: poskytnutí pomoci

Nuže, přečtěme si další lež. Lizgačov vzpomíná:

Příští den byla neděle. V deset hodin tak jako obvykle, byli už všichni v kuchyni, začali plánovat činnost na příští den.

V 10 hodin se neprojevoval v jeho pokoji žádný pohyb (tak jsme tomu říkali, když spal). Odbylo již jedenáct hodin – nic, a ve 12 hodin – rovněž nic. Bylo to již divné.

Vstával obvykle v 11 nebo ve 12 hodin, jindy také 10 hodin nespí. Již je poledne a pohyb žádný. Ve dvě hodiny – žádný pohyb v pokojích. Začínáme poledne – a pohyb žádný. Ve dvě hodiny – žádný pohyb v pokojích. Začínáme se znepokojovat... Sedíme ve svém služebním domku, dům je spojen chodbou o délce asi 25 m s jeho pokoji, vedou tam zvláštní dveře, je již šest hodin a my nevíme, co dělat. Náhle zvoní strážný zvenku:

„Vidím, že se rozsvítilo světlo v malé jídelně.“ Myslíme si, sláva Bohu, všechno je v pořádku. Všichni již jsme na svých místech, všichni ve střehu, běháme a... opět nic! V osm - nic. Nevíme, co dělat, v devět – žádný pohyb, v deset také ne. Říkám Starostinovi:

„Jdi, jako náčelník ochranky musíš být již neklidní.“

On na to: „Bojím se.“

Já: „Ty se bojíš, ale já jsem hrdina, půjdeme k němu?“

V tuto dobu se přiváží pošta, balík z ústředního výboru. A poštu mu předáváme obvykle my sami. Přesněji – já osobně, pošta to je moje povinnost.

„Nu, což,“ říkám, „půjdu, v případě čehokoli, na mne, děcka, nezapomínejte...“

Nuže, otevřel jsem dveře, jdu hlučně po chodbě, ale pokoj, kam dáváme dokumenty, je právě před malou jídelnou, vešel jsem do této místnosti a hledím na otevřené dveře do malé jídelny, a tam leží na podlaze Hospodář a zvedl pravou ruku...

Měl dobrý sluch, zřejmě uslyšel mé kroky a stěží mě pohnutou rukou vyzýval na pomoc. Přiběhl jsem a zeptal se: „Soudruhu Staline, co je vám?“

Za tu dobu se pomočil a levou rukou chtěl něco upravit, zeptal jsem se ho:

„Mám zavolat lékaře?“

A odpověď byla nesrozumitelná: „Dz...dz...,“ dzeknul, to bylo vše. Na podlaze ležely kapesní hodiny a noviny Pravda. Na hodinách, když jsem je zvedl bylo půl sedmé, stalo se mu to v půl sedmé. Vzpomínám si, že na stole stála láhev minerální vody Narzav a on šel zřejmě pro ni, když se u něho rozsvítilo. Když jsem se ho ptal, asi minutku, dvě nebo tři, náhle tiše zachroptěl... slyším jakýsi lehký chrapot, jakoby tu spal člověk. Uchopil jsem sluchátko domofonu a říkám Starostinovi:

„Zavolej všem bez výjimky.“ Šel volat. Neodcházel jsem od Hospodáře, ležel nehnutě a jenom chroptěl. Starostin volal Ignaťjevovi na Komisariát státní bezpečnosti; ten se však zalekl, s tím, aby se obrátil na Beriju a Malenkova. Zatímco on volal, radili jsme se a rozhodli přenést ho do velké jídelny na velkou pohovku...

Ve tři hodiny v noci slyším, že přijel automobil, přijeli Berija a Malenkov.

Malenkovi vrzaly boty, vyzul si je a dal pod paži.

Vcházejí: „Co je s Hospodářem?“

Leží a sotva dýchá.

Berija na mě hrubě „Proč děláš paniku? Zdá se, že Hospodář klidně spí.

Pojedeme, Malenkove!“

Všechno jsem jim vysvětlil, jak ležel na podlaze a jak jsem se ho zeptal a jak mi jako odpověď nesrozumitelně „dzeknul“.

Berija mi řekl: „Nedělej paniku, neznepokojuj nás. Neruš soudruha Stalina.“

Pak odjeli

Až v půl osmé dojel Chruščov a utěšoval: „Brzy bude lék.“ Kolem deváté se skutečně objevili lékaři.

Nejprve prozkoumáme Lizgačovovu lež samotnou.

Druhá zřejmá chyba spočívá v tom, že Ignatjev se zalekl a nepřijel. Umíte si představit ministra státní bezpečnosti, který se bojí přijet k nemocné hlavě státu? Jistě chápete, že je to přímé odmítnutí plnění služebních povinností, za to by byl v dané situaci možný i trest zastřelením.

Ještě něco, co nemusíte pochopit. Lozgačov úmyslně vyčleňuje Ignaťjeva z počtu jednajících osobností (je mimochodem jediný, kdo ho připomněl) tím, že ho připomíná pouze jako ministra státní bezpečnosti (a mylně uvádí komisariát státní bezpečnosti). Pro Lozgačeva a Starostina byl Ignaťjev ministrem druhé kategorie, ale o tom níže,

...Když Chruščov diktoval své vzpomínky, neměl ani tušení, že ochranka je také bude diktovat a také drze lhát. Jinak by ovšem přijal verzi ochranky, že Malenkov s Berijou přijeli ke Stalinovi jako první, ale ne spolu, a tak se musel trochu „rozdělit“.

...jak je vidět, po večeři v noci z 28. února na 1. března se jako první na Stalinoě dače objevil až kolem 9. hodiny 2. března Berija spolu s lékaři. Ale Chruščov, jak tvrdí, a Malenkov tam byli do té doby již dvakrát! A v přítomnosti třetí osoby se jim podařilo polekat a dát instrukce ochrance, jak je nutno lhát Berijovi a ostatním. Píše o tom tak přesvědčivě, protože nemá čestného svědka.

Akademik, terapeut, specialista na choroby srdeční a cévní L. Mjasnikov zemřel v roce 1965, jeho rukopisy byly uloženy do archivu ÚV. Možná proto, že tam zanechal své vzpomínky o těchto tragických dnech. Napsal:

„Ministr řekl, že v noci na 2. března byl Stalin postižen krvácením do mozku se ztrátou vědomí, řeči, ochrnutím pravé ruky a nohy. Ještě večer do pozdní noci Stalin jako obvykle pracoval ve své pracovně. Důstojník ochranky, konající službu ještě ve tři hodiny v noci, ho viděl za stolem (díval se klíčovou dírkou). Celou dobu a poté svítilo světlo, tak to bylo zavedeno. Stalin spal v jiné místnosti, v pracovně byl divan, na němž často odpočíval. Ráno v sedm hodin se službu konající důstojník opět podíval klíčovou dírkou a uviděl soudruha Stalina ležícího na podlaze mezi stolem a divanem. Byl v bezvědomí. Nemocného položili na divan, na němž ležel i nadále.“

Jak vidíte poprvé ochranka použila termín mrtvice až dne 2. března. Pokud volala, také podle jejího vyjádření, od večera 1. března dvakrát viděla na dače Malenkova a Chruščova, pak bez dohody s nimi nemohla samozřejmě tak lhát. To znamená, že od samého začátku Chruščov a Stalinovi tělesní strážci byli domluveni, proto také „odstraňují“ Chruščova ve svých výpovědích, a zařazují místo něho Beriju, protože v roce 1977 byl Berija již celosvětovou nestvůrou, bylo možno na něho svalit všechno.

Za druhé, jak je vidět, nebyla ochranka tak zcela nemohoucí a mohla sledovat Stalina klíčovou dírkou.

Za třetí, není zcela jasné, kde všude Stalina našli. Podle verze tělesných strážců v malé jídelně, podle původní verze v pracovně na divanu.

Pravda na lži

Krátce řečeno – bez výjimky jedna lež a tím neméně je taková lež blízká pravdě, pokud prakticky jednoznačně ukazuje, že právě lháři se chtějí schovat. Tak jestliže například podezřelý z vraždy lže, že nebyl na místě činu, ale vy víte, že tam byl, bude tudíž nejspíše vrahem. A ostatně, proč by to skrýval? Stanovme si verzi událostí per absurdum. Chruščov a ochranka se nás pokoušejí přesvědčit, že téměř až do rána 1. března byla u Stalina velká pitka.

Tak to tedy nebylo! Už jednou se nás Chruščov a ochranka pokoušeli přesvědčit, že celou noc na 1. března byl Stalin zdráv, tedy i v noci z 28. února na 1. března dostal mrtvici.

Již jednou se nás ochranka snažila přesvědčit, že tělesní strážci se velmi báli jít ke Stalinovi a vůbec spali, to znamená, že počátek mrtvice uviděli ihned, jak jen k ní došlo. Stalin stačil zvonit, neboť ho uviděli ležet na podlaze klíčovou dírkou, ale to už bylo v noci na 1. .března...

Ke Stalinovi, jenž upadl na zem, přiběhli členové ochranky a uložili ho na divan. Ale popletla je jedna podrobnost, již jsem se mimochodem celý život domýšlel. Stává se, že při ztrátě vědomí (možná, že ne u všech) ochabují svaly močového měchýře a nastává samovolný únik moči.

A ochranka byla přivedena do úzkých neznalostí! Nikdo nikdy neviděl Stalina opilého nejen do stavu bezvědomí či se ztrátou sebekontroly. A zde jedno za druhým – pitka se členy politkyra ÚV a on tu leží na podlaze a pomočil se. A hle, pijan, ano, zítra mu bude trapně a desetkrát trapněji, že ho někdo v takovém stavu viděl.

Tím méně, je to mimořádná událost a ochranka neprodleně volá tomu jedinému, komu musí volat v každém případě. tj. náčelníkovi vládní ochranky. Platí zde instrukce a možná při jejím plnění tělesní strážci nepochybují ani na chvíli, že chráněná osoba je v bezvědomí. Příčina nemá význam. Je v bezvědomí, volají náčelníka.

Náčelník neprodleně vyjíždí k chráněné osobě (on přece musí!?) spolu s lékařem.

Avšak v daném případě náčelník ochranky se „zorientoval“, vyzýval i Chruščova (hned či posléze, to nemá velký význam). Šli ke Stalinovi a zjistili, že byl postižen mrtvicí, padouši riskovali. Vyšli a oznámili ochrance, že soudruh Stalin včera (ochranka to sama viděla) trochu přebral, byla z toho trapná situace a lépe, jestliže zítra sám vstane, převleče se a my se budeme tvářit, že o tom nic nevíme.

Jak museli postupovat tělesní strážci? Před nimi stojí přímý představený jmenovaný na toto místo Stalinem, lékař, člen prezídia ÚV a možná i dva, jestli tu byl i Malenkov. Lze jim věřit? Vždyť vysvětlení je úplně srozumitelné a návrh byl učiněn s úctou ke Stalinovi. Přirozeně, že ochranka souhlasila a začala čekat na ráno.

(Tímto svým příjezdem na Stalinovu daču ve 3 hodiny 2. března se prozradil. Tehdy snad uklidnil ochranku tím, že Stalin spí. Avšak pomyslete, jak to vypadlo 2. března. Jestli si Stalin lehl v 7 hodin 1. března, pak „spal“ vcelku 22 hodin?? I samotnému Chruščovovi by to bylo nepříjemné, kdyby se vmyslel do své lži).

Nastalo ráno, den. Stalin nevstává. Ochranka se znepokojuje a co dělá? Správně – dožaduje se instrukce. Opět volá náčelníkovi vládní ochranky. A opět čeká! Proč? Co jim řekl náčelník ochranky, čím paralyzoval tělesné strážce? Myslím, že je oklamal, když řekl, že volal přímým telefonem osobně soudruhu Stalinovi (vzpomínáte – Lozgačov udělal narážku, že Stalin mohl hovořit telefonicky tak, že ho oni neslyšeli?) a soudruh Stalin požádal ochranku, aby se neznepokojovala, že je mu trochu nevolno od žaludku po včerejší večeři, jíst nechce, ale Narzav má. Jen tak bylo možno paralyzovat ochranku ještě na pět či šest hodin.

A když všichni tělesní strážci vstoupili, uviděli Stalina v témže stavu, jak ho uložili v noci na 1. března a opět začali volat, to bylo 2. března a oni už zajisté pochopili, že je doběhli. Co jim zbývalo dělat? Stěžovat si?

Komu? Berijovi? A kdo byl Berija aby mohl provést aspoň nějaká opatření podle jejich stížnosti a alespoň je bránil? Vždyť měli „pomlouvat“ stranické vůdce, věrné leninovce a stalinovce Malenkova a Chruščova. Kdo uvěří slovům plukovníků vinných neposkytnutím pomoci soudruhu Stalinovi proti slovům dvou členů prezidia ÚV?

A zbylo jim pouze poslušně se naučit to, co museli říkat po příjezdu ostatních členů prezídia, vlády a lékařů. Podle Chruščovova příkazu chránili sebe a současně kryli pachatele. Proto více než 25 let ve svých zaměňovali Chruščova za Beriju, a o náčelníkovi vládní ochranky vůbec mlčeli.

Vrah století

...Po organizační stránce byla Hlavní správa ochranky součástí Ministerstva státní bezpečnosti, ale nebyla Ministerstvu státní bezpečnosti podřízena. Takovým způsobem se vytvářela konkurence, a chcete-li, bylo tak organizováno vzájemné špehování. Ministerstvo státní bezpečnosti sledovalo, aby se v hlavní správě ochranky neobjevil nepřítel a hlavní správa měla možnost sledovat podezřelé osoby v Ministerstvu státní bezpečnosti.

Tato nezávislost Hlavní správy ochranky trvala až do odvolání N. S. Vlasika z funkce. V této chvíli se Stalin dopustil osudové chyby. Viděli jste, že velitele Kremlu v souvislosti s odvoláním Vlasika z funkce vystřídal věrným člověkem, avšak náčelníka Hlavní správy ochranky, jak je zřejmé, hned najít nemohl.

Od 28. února 1953 plnil jeho povinnosti sám ministr státní bezpečnosti S. D. Ignaťjev! A právě jemu, svému bezprostřednímu představenému, volal hned tělesný strážce Starostin, což bezděky přiznal ve svém líčení.

Ignaťjev byl velmi nenápadná osobnost v národních dějinách, historikové se ho jakoby stydí.

Ignaťjev je nejčistší stranicko-aparátnická nomenklatura Ježovova typu, kariéru udělal pouze po stranické linii a proto je možné, že mu Stalin tak nerozvážně důvěřoval. Ignaťjev byl ministrem státní bezpečnosti od srpna 1951 do března 1953. Byl velmi slabým ministrem...

Je nutno dodat, že jak stranicky, tak z vlády řídili Ministerstvo státní bezpečnosti Chruščov a Malenkov, tzn. že Ignaťjev na nich závisel, možná do této funkce byl jmenován na jejich doporučení...

Historikové obvykle předpokládají, že boj o moc se vede o vykonávání jakýchsi vysokých prestižních funkcí. Jestliže se podíváme na ty, kteří po Stalinově smrti povýšili, pak zjistíme na první pohled, že Chruščov ve funkci moc nepovýšil. Do Stalinovy smrti byl jedním z deseti tajemníků ÚV a jím rovněž zůstal (tehdy neexistovala funkce generálního ani prvního tajemníka ÚV, i Stalin byl prostě tajemníkem). Chruščov byl navíc ještě prvním tajemníkem Moskevského městského výboru KSSS, po Stalinově smrti ho této funkce zprostili. Na úkor toho zůstala Chruščovovi pouze jedna, nejvyšší funkce – tajemník ÚV, i to je však možno považovat za určité povýšení.

Malenkov získal jasné povýšení: z tajemníka ÚV, z funkce jednoho z vůdců strany, se stal předseedou Rady ministrů – hlavou země.

Berija si poněkud pohoršil na úkor rozředění počtu jeho funkcí, stal se náměstkem předsedy Rady ministrů, ale dodatečně získal pod bezprostřední správu sloučené Ministerstvo státní bezpečnosti a Ministerstvo vnitra.

Velký skok vpřed udělal pouze Ignaťjev. Z funkce ministra státní bezpečnosti doskočil na funkci tajemníka ÚV, tzn. že se stal jedním z vůdců ÚV KSSS, funkcí byl naroveň Chruščovovi a kromě toho mu svěřili stranické vedení Ministerstva vnitra, tzn. že byl Berijovým stranickým představeným (je pravda, že Berija ho už za měsíc kategoricky a rozhodně zbavil tohoto místa).

Jestliže však řešíme otázku, pro koho byla výhodná Stalinova smrt, potom podle pořadí kariérního postupu je to Malenkov a Ignaťjev a po nich Chruščov...

A navíc je důvod předpokládat, že datum 2. března bylo předělem pro Ignaťjeva – 3. března by už nebyl ministrem státní bezpečnosti...

Ministra Sovětského svazu ustavovalo prezídium Nejvyššího sovětu SSSR (na návrh prezídia ÚV), náměstky ministra jmenoval nikoli ministr, ale Rada ministrů SSSR. Proto o personálních otázkách náměstků nového ministra vnitra rozhodoval také předseda Rady ministrů Stalin: stali se jimi Serov a Kruglov. O Ignaťjevovi se v novém ministerstvu neuvažovalo; tzn.... že v pondělí byl prostě zbaven funkce a stěží mu zářilo víc povýšení, vždyť v sekretariátu ÚV v podstatě zaujal funkci, jež se po Stalinovi uvolnila.

Date: 2015-12-24; view: 651