Ekněme rovnou, že Stalinova smrt byla pro Ignaťjeva nejen výhodou, ale napsáno v souvislostech, byla jeho spásou.

Zavraždili promyšleně

Ale vraťme se ke Stalinově smrti. Existuje několik vedlejších otázek. A nemohli se skutečně Ignaťjev, Malenkov a Chruščov mýlit a chápat mrtvici jako Stalinovu opilost? Nebyla to v daném případě pouze upřímná chyba?

Nic podobného. Předně, chyby se neskrývají, zvláště po mnoha letech, kdy je již vše jedno. A zde již byla mnoho let jedna souvislá lež. Za druhé, nevím, jak vy, ale jsem přesvědčen, že Ignaťjev nemohl přijet bez lékaře. Jinak by mu členové ochranky jako svému představenému neuvěřili.

Vždyť tělesní strážci, to nejsou pouze „věrní“ druhové, kteří přímo z ulice dostanou hodnost plukovníka a postaví ho k chráněné osobě a poradí plnit její veškeré dispozice. Oni je učí a učí je mnohému, včetně toho, co dělat v takové zcela přirozené situaci, jako ztráta vědomí chráněné osoby...

Proto pochybuji, že by ochranka Stalina byla dostačující, kdyby nebyl přítomen lékař a domluvu Ignaťjeva s ochrankou považuji za nereálnou. Bylo by třeba spolčit se s mnohými, bylo by nutno dohadovat se o Stalinovi s prostými vojáky a mohli je i zastřelit.

Za třetí, členové ochranky určitě šli ke Stalinovi ještě ve dvanáct hodin V POLEDNE, KDY JE Ignaťjev neuklidnil telefonem. A to bez zlého úmyslu nebylo možno.

A tak byli Stalinovi vrahové – Ignaťjev, Chruščov a zatím nám neznámý lékař, a tělesné strášce vtáhli do toho tehdy, když už si nevěděli rady. A mimochodem Stalinův strážce nežil velmi dlouho, po jeho smrti „sebevraždou skoncovali se životem“ ještě dva členové ochranky (možná ti, kteří střežili daču zvenčí). A potom všechny, kteří přežili Stalina, vystěhovali z Mosky.

Plný mlžení je osud lékařů obou komisí: ta, která léčila Stalina a ta, jež prováděla pitvu. Avtorchanov s odkazy na knihu západního historika T. Vitlina, věnovanou Berijovi, píše:

„Většina lékařů z těchto dvou komisí zmizela hned po Stalinově smrti. Jeden z lékařů, profesor Rusakov, který se podílel na pitvě Stalinova těla, „náhle“ zemřel. Léčebná zdravotní správa Kremlu, zodpovědná za léčbu Stalina, se neprodleně ruší, a její přednosta I. I. Kuperin byl uvězněn. Ministr zdravotnictví SSSR A. F. Treťjakov, který řídil obě komise byl zproštěn funkce, uvězněn a spolu s Kuperinem a ještě dvěma lékaři, členy komisí, byli deportováni do Vorkuty. Tam získal funkci hlavního lékaře nemocnice v tomto táboře. Byli rehabilitováni teprve před několika lety...“

Jestliže se T. Vitlin nemýlí, pokud se jedná o uvěznění obou lékařů, pak byli zatčeni nikoli „hned po Stalinově smrti“, ale za rok, poněvadž A. F. Treťjakov byl zproštěn funkce ministra 1. března 1954. Proto tito lékaři mohli časem vyprávět, že měli strach nikoli z Beriji, ale z Chruščova. Zapamatujme si to.

Berija za nic nemohl

Nyní otázka týkající se Beriji. Dnes snad neexistuje historik, který by nespojoval smrt Stalina a Beriji, prý již Berija chtěl Stalina zabít. Protože všechny vzpomínky se psaly za několik, či několik desítek let po Berijově popravě, kdy se již stal celosvětovým netvorem, pak je to přirozené. Ovšem jestliže bychom u svědků Berijova chování po dobu trvání Stalinovy nemoci 2.-5. března 1953 měli uspořádat osobní charakteristiky Beriji a ponechat pouze jeho slova a popis jeho jednání, pak získáme dosti zajímavý obraz.

Z Chruščovových slov, který neměl nejmenší důvod lhát v této otázce, je jasné, že Berija se dozvěděl o Stalinově nemoci až ráno 2. března a neprodleně přijel a vyžadoval od lékařů energickou léčbu.

Zde na chatě v sousedním pokoji, ve 12 hodin v poledne se konalo zasedání byra prezídia ÚV KSSS. Předsedal mu Malenkov. Za stoelm seděli členové byra prezídia L. P. Berija, N. A. Bulganin, J. Vorošilov, L. M. Kaganovič, M. G. Pervuchim, M. L. Saburov, N. S. Chrušov a rovněž členové prezídia A. I. Mikojan, V. M. Molotov, N. M. Švernik, M. F. Škirjatov. Referoval přednosts Léčebné a zdravotní správy Kremlu I. I. Kuperin, stranou seděl s papíry profesor T. A. Tkačev.

Proč k referátu lékaře všichni členové prezidia skromně mlčeli, nenašli slova, co říci a pouze Berija našel nutná slova v tomto případě: „Vy odpovídáte za život soudruha Stalina, rozumíte? Musíte udělat vše možné i nemožné, abyste zachránili soudruha Stalina.“Proč ostatní uvažovali, že lékaři mohou rovněž neodpovídat za život pacienta a nečinit všechno nutné pro jeho záchranu, v souvislosti s tím všichni historikové uvádějí citovaná slova, aby ukázali, jakým darebáčkem byl Berija...

Ale proč profesor V. A. Negovskij nepovažuje v tomto případě za nutné sypat špínu na Beriju:

„Nemám dojem, že Berija byl velmi rozrušen, jak vzpomíná Světlana Allilujevová. Ano, velitelský tón, ale nic jiného nemohu říci. Ve vztahu ke mně byl korektní, zdvořilý. Nic mi nepřikazoval. Ano, podporoval mě: Jestliže to považujete za nutné, udělejte to!“

Chruščov velmi chce, aby si všichni mysleli, že v okamžiku smrti byl u Stalinovy postele pouze on. Avšak to nikterak nevyplývá ze vzpomínek doktorky resuscitace G. D. Česnokovové:

„Bylo zřejmé, že se srdce zotavuje, zbývaly vteřiny. Obnažila jsem hruď Josifa Vissarionoviče a spolu s Něgovským jsme začali střídavě dělat masáž – on patnáct minut, já patnáct minut.

Tak jsme dělali masáž více než hodinu, než bylo jasné, že se již nepodaří uvést srdce do chodu. Umělé dýchání nebylo možné, při krvácení do mozku je to nejpřísněji zakázáno. Nakonec ke mně přistoupil Berija, řekl: „Stačí!“ Stalin měl široce rozevřené oči. Viděli jsme, že zemřel, že již nedýchá. A přestali jsme dělat masáž.“

Jak je zřejmé, se Stalinem byl až do konce nikoli Chruščov, ale Berija. A navíc takový dojem, že členové prezídia ÚV se jaksi obávali situace, že Stalin přijde k sobě. A. Rybin vzpomíná na poslední hodiny takto:

„Členové politbyra (prezídia ÚV) se střídali u lůžka nemocného. Tu a tam se pokoušel otevřít oči nebo pohybovat rty, ale síly nestačily. 5. března začal klesat puls. Berija k němu přistoupil s prosbou: „Soudruhu Staline řekni něco, jsou tu všichni členové politbyra.“ Vorošilov ho zatahal za rukáv a řekl: „Ať k němu přistoupí obsluha. On ji lépe zná.“

Zajímavý moment. V souvislosti s čím znal Stalin obsluhu lépe než politbyro? Proč oni, kromě Beriji, se tak styděli se podívat Stalinovi do očí?

D. T. Šepilov se neúspěšně „přimkl“ a také se točil kolem postele nemocného a vzpomíná na tuto epizodu:

„Ráno 4. března pod vlivem neodkladných léčebných opatření nastalo v průběhu Stalinovy choroby jakoby rozjasnění. Začal pravidelněji dýchat, dokonce pootevřel jedno oko a přítomným se zdálo, že v jeho pohledu se zableskly příznaky vědomí. Zazdálo se jim, že Stalin jakoby lišácky mrknul tímto polootevřeným okem: to nic, vyvázne z toho! Berija se právě nalézal u postele. Když uviděl tyto příznaky návratu vědomí, poklekl, vzal Stalinovu ruku a políbil ji. Avšak příznaky vědomí se Stalinovi vrátily pouze na několik okamžiků...“

Jak chcete, jestli však máme shrnout všechna tato slova a epizody, pak dospějeme k závěru, že Berija byl téměř jediný, kdo dělal vše pro záchranu Stalina a kdo se mu nebál podívat do očí. Ještě jedna otázka. Pochopil Berija, že Stalina zabili, zabili ho tím, že asi 30 hodin mu nikdo neposkytl lékařskou pomoc a že mu nikdo nepodal ani vodu? A to byl ještě nevinný způsob vraždy, protože nebylo možno vyloučit jed? Myslím, že to všechno chápal, co však mohl tehdy podniknout kromě pokusů zachránit vůdce? Veřejně, mezi všemi oznámit vraždu? Vyžadovat neprodlené vyšetření? Ale je tu tolik „ale“!...

...do chvíle, pokud by Berija neuskutečnil odchod nomenklatury z mocenských pozic, pokud by nesoustředil moc v sovětech a pokud by si lid na to nezvykl a nepochopil, že je to třeba, do té doby předkládat otázku o Stalinově smrti nebylo možné. Bylo třeba vyvolat zdání, že oficiální verze Stalinovy smrti Berijovi vyhovuje, že bezpochyby věří Malenkovi a Chruščovovi.

Date: 2015-12-24; view: 803