Jestliže ano, s jakými pocity?

A nyní, vážený čtenáři, zapomeňte na naši prognózu. Za padesát let 41% lidí „se smíšenými pocity“, řekli bychom se směšnými pocity, tzn. slaboduší oligofrenici v zemi nebudou, nepřežijí vlastní idiotismus, neboť přežijí silnější. Ti, kteří uprostřed tabulky vykázali 10% „se špatnými pocity“ a 19% „nebudou vzpomínat“. „Ti špatní.“ Dobře jim tak, takže vymřou; nevydrží celé půlstoletí vlastní špatnosti. Takoví jako oni dlouho nedožijí. „Člověk, který se nemůže pochlubit svým rodokmenem“ (ti, kteří „nebudou vzpomínat“), který si nezatěžuje vlastní paměť, pohřbívá Jejich Veličenstvo dějiny, protože v dějinách přežívají a do dějin vcházejí pouze lidé, kteří je ctí, tzn. kteří znají a věří. Ti, kteří neodpověděli, se stanou lidmi s „dobrými pocity“, neprojevovali se ani v předchozích společenstvích. Těchto 30% přežije a budou mít zdravé potomstvo. Nesouhlasíte s námi, vážený čtenáři?

A další otázka, ovšem také zajímavá, a s ještě zajímavějšími odpověďmi. Čtěte, vážení přátelé:

KOHO Z POLITIKŮ, KTEŘÍ STÁLI V ČELE NAŠEHO STÁTU VE 20. STOLETÍ, BYSTE MOHLI NAZVAT VÝZNAMNÝM?

No a co? Přečetli jste si? Jen se hned nesmějte, vážení čtenáři, ačkoli i pro nás je to dosti legrační. Jelcin je na posledním, devátém místě a jeho nejlepší žák v trojici vítězů je na nejlepším. A u Jelcina je vše jasné, na devátém místě mezi předními politiky? My bychom mu mezi „významnými“ žádné místo nedali, a mezi politiky druhé kategorie by ho vrátili do trojice vítězů? O které kategorii se mluví? „S atamany nelezte do vřavy,“vážení čtenáři. Počkejte chvíli a poznáte náš názor trošku později.

Je zcela správné, že Chruščov není zcela poslední, že má blahé paměti dvě procenta.

Avšak Brežněv stojí o stupínek výše. Země musí být hrdá na své „hrdiny“. Vzpomínáte si, vážení čtenáři, že Leonid Iljič byl čtyřikrát vyznamenán řádem Hrdina Sovětského svazu (a to v období míru!) a navíc páté vyznamenání Zlatá hvězda hrdiny socialistické práce, maršál Sovětského svazu. A ještě pak držitel dalších vyznamenání, autor knih atd.

Na šestém místě se umístil bojovník proti disidentům a záhadná osobnost Jurij Andropov. Ničím jiným se mu nepodařilo lidstvo překvapit, bezmála dva a půl roku se pokoušel dostat zemi z brežněvovské „stagnace“, avšak bezúspěšně..

Stejně jako Andropov i Gorbačov sklidil pět procentních bodů dotázaných (procentuální rozdíl nepatrný). Tento hlavní architekt „perestrojky“ a politický akrobat byl jediným z „významných politiků“ SSSR, který namísto zlatých hvězd uměl získat Nobelovu cenu. Proč jsme ho nazvali akrobatem? A jak ho ještě možno označit, jestli se jeho politická tvář degradovala v závislosti na tom, kdo stál na nejvyšším stupni ve státě. Zpočátku byl zřejmým stalinistou, potom zlehka „pochruščověl“, pak se stal stoupencem Brežněvovým, pak Andropovovým a trošku i Černěnkovým. A když se osudu-šibalu zdálo vhodným posunout ho do křesla generálního tajemníka SSSR, to on samou radostí zvolal: „Více socialismu!“ „Přestavba a urychlení!“ Ve shonu boje s alkoholismem se ztratil tento urychlovatel, bez něhož ovdověvší „perestrojka“ probíhala husím tempem. Miška (Gorbčov), generální tajemník, neupadl do rozpaků hned. Pomohl mu jiný Sergejič, strůjce boje proti „kultu osobnosti“. Pomohla zde i ptáčata, jež si opatřila peří zdravých jestřábů, kteří se vynořili nejen z hřmící „stagnace“, ale i z chruščovovského „tání“. Na pomoc přišly Rybakovem[28] vylovené Děti Arbatu a další antistalinistický brak... Nepomohlo, že Gorbač(ov) se dosti vezl po Jelcinovi. Nepomohlo vytvoření funkce prezidenta pro Míšu a vytvoření Ruské komunistické strany. Jako prvního a současně posledního prezidenta Sovětského svazu pohřbili Gorbačova ještě za jeho života, ukryl prostěradlo „perestrojky“ a na politické mapě světa se místo jednotného Sovětského svazu objevily jeho cáry. Gorbačov s vysokým čelem, proto se o něm říkalo „vysoké čelo, mozku málo“, tento bývalý generální tajemník a bývalý prezident neupadl do rozpaků, změnil volání „více socialismu“ v něco jako „zpět ke kapitalismu“.Jak řekl dědeček Krylov[29]: „Rak leze pozpátku, ale štiku to táhne do vody“. Štik se kolem na luhu sedícího Gorbačova objevilo velké množství a rychle se množily v kbelíku na pomyje, na němž již seděl Ruský prezident Boris Jelcin (JEB), který se bravurně ujal úlohy do-JEB-at ruský lid. A co mu zbylo dělat, jestliže mu lid, stejně jako Gorbačovovi to dělat (bezcitně se vysmívat) dovolil

Lenin předstihl Gorbačova u dotazovaných dvojnásobně (10%). Lenina musím vykládat velmi vážně. S ním nelze žertovat, neboť byl nezvykle strohý. A doposud je na hlavním náměstí země ve svém mauzoleu. Naživu byl méně než 54 let a „živý ze všech živých“ je už 87 let (nyní v květnu 2009).

Poslední ruský car Mikuláš II. Byl zařazen dotazovanými na třetí místo (12%).

Zřekl se trůnu 2./15. března (1917) a vy poslyšte jak o této události píše profesor Saveljev: „...byl zastřelen spolu se svou rodinou v Jekatěrinburgu v noci z 16. na 17. července 1918 zvířeckými bolševiky – internacionalisty.

Dvě první místa dali Petrohraďané Putinovi (26%) a J. V. Stalinovi (19%). Při provádění výzkumu „vládl Putin v Rusku asi tři roky. A už taková popularita. Opravdu se stal „kultem“ tak brzy? Popřejme mu, aby se stal také osobností. Jestliže by uspěl. Ubohé Rusko!

A náš J V. Stalin je pouze druhým. Avšak není po ostatních a je pouze po Putinovi. Je to zajímavé. A kolikátým bude Stalin za čtyři roky? A jaké místo zaujme vítěz ankety z roku 2003...

Profesor Sveljev za svůj vědecký kolektiv k tomu doplňuje: „...vcelku jsme s prvním výsledkem hodnocení Stalinova života po půl století po jeho smrti podle údajů ankety spokojeni. A to po tolika desetiletích pomluv v podobě aktivní antistalinské a antihistorické propagandy!

Nu, je čas přistoupit k následující, deváté kapitole, pojďme tedy na to:

Kapitola devátá - Další svědectví, další soudci

Soudci jsou soudci, ale před soudem musí být práce vyšetřovatele s obviněnými a svědky zločinu. V různých literárních pramenech vystupují jako svědkové členové bezpečnostních sborů, kteří přednesli své výpovědi za 20 až 25 let po Stalinově smrti. Svědecké výpovědi je možno získat od lékařů. O těchto výpovědích se dosti rozsáhle hovoří v knihách různých autorů, kteří subjektivně interpretují své prameny a opět vyvozují své závěry. Mezi autory knih, s nimiž jsme se mohli seznámit, byl pro nás nespornou autoritou Jurij Ignaťjevič Muchin, osobnost, která umí rozšiřovat své přirozené schopnosti neúnavnou prací, „železnou“ logikou, statečností, a vědomím vysoké odpovědnosti za své Já v národních dějinách. Géniové se často nerodí. Je to banální? Ovšem, to nezdůrazňujeme zbytečně, abychom poznali, že oni jsou součástí národní kultury, národním bohatstvím té země, jíž slouží. My musíme být hrdi na to, že jsme jejich spoluobčané a současně si uvědomujeme, že žijí nikoli pro sebe, ale pro všechno lidstvo.

Autoři v této knize napsali, co považovali za nutné. A proto nebudou uvádět výpovědi různých svědků a lži svědků vraždy J. V. Stalina, které se uvádějí v literatuře. Nemá smysl opět připomínat jejich jména, jestli vybrebtávají některé pravdivé prvky, nechávají je převalovat pod příkrovem nejasností vlastní duše. Čtenář se sám může seznámit s jejich odhaleními v jiné literatuře. Od Stalinovy smrti uplynulo již více, než 56 let. Zbývá stále méně a méně lidí, kteří by mohli být seriózně odpovědni za svá slova jako živí svědkové. Ale jak je zřejmé, fakta lze odhalit i ve svědectvích, která zanechali ti, kteří již nežijí a posuzovat tato fakta budou již jiní svědkové – soudci naší doby, k nimž patří i naši čtenáři. Souhlasíte s námi, vážení čtenáři?

Chruščov, Malenkov a Ignaťjev

V Chruščovových pamětech jsou například taková tvrzení, která jakoby vyšla z rozhovorů se Stalinem:

„...jak se zdá, tento nedostatek, jímž trpíme, když pracujeme pod Stalinovým vedením, je stará vada. V tuto dobu ještě silně pil, Lenin to věděl a varoval ho...“

„...a zdá se, že již v mládí měl sklon k pití. Je zřejmé, že je to u něho dědičné...“

„Stalin s Berijou se stali mistry v zabíjení lidí, vymýšleli pro to neuvěřitelné metody. A přenášel všechno na sebe, proč nemohou na něm použít takové metody lidé, kteří ho chtějí sprovodit ze světa? Myslím, že ho to začalo deptat. Deptaly ho ty činy, které zkoušel na lidech, k nimž choval nedůvěru...“

„...při obědě nemohl ochutnat ani jedno jídlo, jestli ho někdo z přítomných v jeho přítomnosti neokusil... a pokud jde o lahůdky, které stály na stole, pak vyčkával až si někdo vezme. Vyčkal určitou dobu a pak si také vzal. Choval se s krajní podezřívavostí i k lidem, kteří ho již po léta obskakovali a byli mu bezmezně oddáni. Nedůvěřoval nikomu!“

„Trpěl osamělostí, těžce snášel být sám, potřeboval lidi. Když se prospal, volal nás telefonem, nebo zval do kina, nebo zavedl nějaký hovor, který bylo možno vyřešit za dvě minuty, ale on ho úmyslně prodlužoval.“

Nebudeme ztrácet čas, abychom dokazovali absurditu podobných hlášek. Co o tom tvrdí Chruščov? Odpověď je zřejmá: Aby pohaněl Stalina a objasnil nutnost mít společnost, kterou vyžadoval, a kamarády z mokré čtvrti, a také dokázat, že poslední noc setkání s vůdcem jeho spolupracovníci pouze pili. Na druhé straně se Nikita pokusí dále upevnit obraz J. V. Stalina jako člověka hypochondrického a nedůvěřivého. Vše je prosté – nikdo hypochondrického Stalina nezabil, prostě seděli a pili. Žádná vážná obvinění. Nezdá se vám, vážení čtenáři, že lež je současně i důkazem?

My a nejen my, autoři knihy, za bezprostřední vrahy považujeme skupinu spiklenců, o kterých čtenáři již vědí. Hluše pak umlčeli Seňku Ignaťjeva a Žorku Malenkova. Zdá se, že Nikita žvanil. Snažil se ospravedlnit sebe a pohanět Stalina a Beriju. Jindy ho to přivádělo k zjevným narážkám.

Jakou má např. cenu takové jeho odhalení:

„Stalin střílel na své. Na veterány revoluce. Za tuto zvůli ho odsuzujeme... V dějinách lidstva bylo dosti krutých tyranů, ale všichni zemřeli násilnou smrtí, protože sami si svou moc udržovali násilím.“

Je zajímavé slyšet takové odhalení od katana. Až se rozpálil před Jánosem Kádárem 19.července 1964. A řekni nám, komu si ještě o čem říkal. Jenom ne to, co už víme. Například nejbližším, příbuzným. Komu a o čem? Možná, že oni samotní o tom řeknou. Sláva Bohu, někteří z nich jsou ještě naživu. Nu, vidíš, Nikitko. Ty jsi již zemřel. Tak tedy díky noosfernetu, je tam taková databanka, že žádní hackeři z něho informaci nevyrazí. Co to je noosfernet? Je to jakýsi internet, který z noosféry dostává o myšlení všech, kteří žili a žijí na světě. Další rozvíjet nebudeme, neboť o noosféře je možno v jakékoli encyklopedii. Avšak zdůrazňujeme,že ještě žijí lidé, jimiž byli vrahové více odhalováni, než veřejností. Velmi odhalováni.

Z Chruščovovým vzpomínek víme i o „kině“ v Kremlu 28.února 1953 a o tom, co se dělo. Známe také Chručšovovu variantu posledních „tajných večerních nešpor“ na dače, kdy se „večeře protáhla“ skončili až v pět nebo v „pět nebo v šest ráno“, když měl Stalin náladičku, „velmi žertoval“, Chruščovovi říkal Mikita a šťouchal ho do břicha. Přímo veselá kopa a nezkrotný ožrala je soudruh Stalin. Komu lže tento lstivý idiot? Nám, vážení čtenáři? A věřili někteří tomuto pomlouvači a pitomečkovi! Všechny ostatní nesmysly s jeho dalším špehováním a neposkytnutím pomoci otrávenému a umírajícímu Stalinovi již také známe. Vzpomínáte si, vážení přátelé, jak jsme poslali na rozvědku servírku Matrjonu Petrovnu, postarší ženu, jež mnoho pracovala u Stalina, omezenou, ale čestnou a jemu oddanou ženu. Až po této „rozvědce“. Ano nic. Ukázalo se, že J. V. Stalin „ještě v mládí projevoval sklon k alkoholu“, „opíjel se čtyřkou“, „upadl a pomočil se“. Všechno je v pořádku, kamarádi, napral se s vámi, nastal bezděčný únik moči z téhož důvodu. Víte, od mládí jsem takový pijan. A brachu, nezemřeš studem za svého kumpána soudruha Stalina, nebo se ze studu schovali za sukni servírky, „předpokládali, že je nevhodné být u něho a prodlužovat svou přítomnost v tak neblahé situaci“. Rozjeli se domů, potvory! A později se opět vrátili, protože neúnavný Malenkov mu opět zavolal, ale to již, vážení čtenáři, víte, že děcka od soudruha Stalina opět volala, že přesto něco není v pořádku. Ačkoli také Matrjona Petrovna řekla, že klidně spí, ale že to není obvyklý spánek. Je třeba ještě jednou dojet.

A proč tam k čertu ještě jednou jeli? Ovšem, aby se přesvědčili, že otrava je prvotřídní, nebo že soudruh Stalin opět vstane. A ostatní již, vážení čtenáři, znáte!

A kamarádi doprovázeli bezprostředního traviče Ignašku, který tak důkladně prověřoval víno připravené na setkání hostů, že „si nevšiml“ jak kapka jedu doslova jako živá ukápla z jeho prstíků do poháru určeného pro vůdce. A vodu v karafě, křivák, také prověřoval. Měl na to právo. Vždyť on byl hlavním ochráncem soudruha Stalina a dalších předních představitelů, ti nejdůležitější z nich ho spolehlivě doprovázeli v případě operace „Otrav vůdce“.

A proč je zde Malenkov? Stejně jako Chruščov velel Ignaťjevovi. Velel z vlády. A Chruščov velel z ÚV KSSS. Trojúhelník v jejich spiknutí byl namířen proti Stalinovi. A otálet po 28. únoru nebylo možno. A o tom rovněž víte, vážení čtenáři. A jed odkud? Z téže toxikologické laboratoře Gríšu Majranovského, který už seděl. Vydávání jedů kontroloval bezprostřední Ignaťjevův podřízený, jeho zástupce v Ministerstvu státní bezpečnosti S. I. Ogoľcov.

Informace. Po smrti vůdce L. P. Berija zatkl Ogoľcova a po Berijově smrti byl opět propuštěn. Majranovkij dostal termín. Svědka plukovníka Ivana Chrustaljova otrávili ještě za Berijova života. Berija již nestačil z Ignaťjeva, ostatně jako z Chruščova a Malenkova. Tady se Lavrentij Pavlovič přepočítal. Byl důvěřivý. Stejně jako Josif Vissarionovič.Na jejich hlavy se sypaly kletby od vrahů, vyvrhelů a nechápajících a jejich jedy oklamaných blbečků. Ačkoli, jak říkal L. P. Berija: „Kdo není slepý, vidí.“[30]

Vzpomínky vystrašených zločinnou ochrannou trojicí jsou nesmyslem i proto, že věděli vše, jak to ve skutečnosti bylo. Víme již, že Strategická rozvědka věděla, s kým a kdo spal v posteli a také o osobních rozhovorech členů politbyra (vzpomínáte si alespoň na osobní rozhovory mezi Chruščovem a Berijou, Chruščovem a ). Rozumí se samo sebou, že i samotná ochranka sledovala stav a pohyb J. V. Stalina nejen „klíčovou dírkou“ nebo oknem „když zažehlo světlo“. Přečtěte si v knihách jiných autorů takové či jim podobné „výpovědi“ členů ochranky je více než dost. A vůbec se nestydí lhát. Na takové lhaní sotva i dítě „naletí“. Členové ochranky měli na tu dobu dokonalé prostředky pozorování. Nebudeme chodit daleko. Podívejme se, co stojí v knize Jaurése a Roy Medveděvových Neznámý Stalin:

„Vlastní ochranka dači, představující zvláštní jednotku Ministerstva státní bezpečnosti, měla na starost ochranu prostoru, přístupové cesty a příjezdy k dače mezi dvěma vysokými ploty kolem celého prostoru a konala službu hlídky se psy. Vedle brány pro vjezd do prostoru dači se nacházela „služebna“, domek pro starší důstojníky ochranky. Prověřování přijíždějících bylo velmi pečlivé. Z Mažajské ulice nedaleko od hory Poklonnaja byla zatáčka k Stalinově dače. Cesta zde byla přehrazena závorou, kterou hlídkující důstojníci otvírali pouze pro vládní automobily. Druhé prověřování bylo u brány, třetí při vstupu do dači. Zde hlídkoval pracovník ve vojenském stejnokroji plukovníka státní bezpečnosti.

K prostoru dači přiléhala dvoupatrová budova, obytný dům čili kasárna pro řadové členy ochranky, asi pro sto vojáků a důstojníků.

Všechny mísnosti dači a jejich služební místnosti byly spojeny telefonní sítí – „domofonem“. Telefonní přístroje byly ve všech Stalinových mísnostech, také v koupelně a na toaletě. Domofonem si Stalin objednával jídlo nebo čaj, žádal o noviny, poštu atd. Kromě homofonu měly všechny místnosti, v nichž se mohl Stalin nacházet, telefon vládních spojů a telefony běžné moskevské telefonní sítě. V Sovětském svazu více než sto osob – členové politbyra, nejdůležitější členové vlády, ministři státní bezpečnosti a vnitra, ministr obrany, náčelník generálního štábu, vedoucí hlavních oddělení ÚV KSSS, první tajemníci oblastních výborů a straničtí šéfové republiky, velitelé pohraničních vojenských okruhů, tajemníci ÚV KSSS a někteří další státní a straničtí činitelé – byly spojeni mezi sebou dvěma nebo třemi linkami vládních spojů a mohli volat přímo Stalinovi v případě naléhavé nutnosti.

...ve Stalinových místnostech byl pro doplnění telefonu umístěn zvláštní signalizační systém, jenž umožňoval ochrance sledovat, v kterém z několika pokojů se nalézal Stalin v tu kterou dobu. Do některého nábytku byly zabudovány zvláštní drátkové snímače.“ (s. 21-22)

Rozumíte, vážení čtenáři? I my chápeme. Takže opakujeme, že nebudeme citovat výpovědi členů ochranky. A posuzovat to všechno bude jiný soud.

Date: 2015-12-24; view: 787