Byla prý vyvražděna, zlikvidována elita Rudé armády – Tuchačevskij a spol.

Dle Chruščova prý: „Velmi těžké následky, zvláště pro počáteční období války, měla rovněž ta okolnost, že v průběhu let 1937 až 1941, v důsledku Stalinovy podezíravosti, byly na základě pomlouvačného obvinění zahubeny nesčetné kádry armádních velitelů a politických pracovníků … doslova od roty a praporu až po nejvyšší armádní centra, a mezi nimi byly téměř úplně zničeny ty velitelské kádry, které získaly určité zkušenosti z vedení války ve Španělsku a na Dálném Východě. Politika rozsáhlých represí proti kádrům v armádě měla ještě i ty těžké důsledky, že podlamovala základy vojenské disciplíny …” (Druhá část projevu … N. S. Chruščova na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, 25. února 1956, s. 9-10) Z těchto všeobecných tvrzení o „zahubení nesčetných kádrů” se postupně, v oficiální chruščovovské propagandě došlo k 40 000 vyvražděných důstojníků. I zde jde o absurdně lživá tvrzení, že Stalin vyvraždil „čtyřiceti tisíc“ vysokých důstojníků, prý elitu Rudé armády, které se neopírají o reálná fakta. Podle archivních dokumentů nebylo v žádném případě popraveno 40 000, ale propuštěno 36 761 osob, z nichž velkou část tvořili přestárlí důstojníci. Z oněch „vyvražděných“ důstojníků se pak do svých funkcí vrátilo 12 451 (Suvorov, V.: Očista, Naše vojsko 2007, s. 43-44).

K nejzávažnějším argumentům, na něž V. Suvorov upozorňuje, jsou fakta obsažená ve zprávě předložené náměstkovi lidového komisaře obrany dne 19. 9. 1938, která se „týkala počtu velitelů, kteří byli z Rudé armády propuštěni v období od ledna a 1937 do září 1938.“ Tento archivovaný dokument byl zveřejněn ve Vojensko-historickém časopise až v roce 1993. V. Suvorov mimo jiné dále uvádí: „Máme tedy před sebou konečně zcela původní zdroj. Vyplývá z něj následující. V roce 1937 bylo z Rudé armády propuštěno 20 643 osob, v roce 1938 pak 16 118. Součtem obou údajů skutečně dospějeme k číslu 36 761.

Jenže, a to je mimořádně důležité, v hlášení se nemluví o POPRAVENÝCH, ale o PROPUŠTĚNÝCH velitelích. Po celých čtyřiapadesát let bylo toto hlášení hodnoceno jako „přísně tajný“ dokument, k němuž měl přístup jen na výsost omezený počet osob, zcela postrádající čest a svědomí. Tito nepočetní strážci tajemství se dopustili zločinu proti dějinám, proti naší zemi i proti našemu lidu. To oni totiž uvedli do oběhu jako první magické číslo 36 761 mužů. Z tohoto údaje si pak každý mohl učinit zdánlivě logický závěr. Bylo-li oněch 36 761 mužů propuštěno z Rudé armády, byli všichni také zatčeni. Pokud byli všichni zatčeni, pak mohli být také všichni zastřeleni… (Tamtéž, s. 40) Tak tomu ale rozhodně není. Být propuštěn z Rudé armády neznamenalo ještě být zatčen. Ale ani ten, kdo byl zatčen a uvězněn, nemusel být automaticky popraven.

Zmíněné hlášení nám však skýtá ještě další informace. Z těch kdo byli propuštěni ze sovětské armády v roce 1937, bylo zatčeno 5 811 osob, z těch, kteří byli nuceni opustit ozbrojené síly v roce 1938, bylo uvězněno 5 057 mužů. Celkem tedy bylo za oba roky zatčeno 10 868 důstojníků.

Jistě jste postřehli, že mezi oběma tvrzeními je zásadní rozdíl. Čtyřicet tisíc popravených a deset tisíc osm set šedesát osm zatčených (10 868). Zatčení však ještě rozhodně neznamená, že oběť bude připoutána k popravčímu kůlu … Ten zásadní rozdíl se pokusím objasnit na příkladu ze skutečného života. V roce 1937 byl … propuštěn velitel 5. Jízdního armádního velitelského sboru Konstantin Konstantinovič Rokossovskij. To však neznamená, že byl popraven … Z vězení byl Rokosovskij po čase propuštěn. Prošel celou světovou válkou a ukončil ji v hodnosti maršála … Máme před sebou typický příklad kremelské (chruščovovsko–brežněvovské! – Z. K.) propagandy. Kdyby byl dokument, o kterém jsme tady mluvili, zveřejněn včas a v plném rozsahu, kdyby bylo od samého počátku jasné, kolik velitelů bylo propuštěno a kolik zatčeno, neobjevila by se záhada „čtyřiceti tisíc povražděných velitelů“. Lidé, kteří měli k informacím neomezený přístup, však zcela vědomě a úmyslně zveřejnili jen tu část o 36 761 propuštěných velitelích Rudé armády… Částečná či poloviční pravda však nikdy nemůže nahradit skutečnou pravdu. Poloviční pravda je vždycky lží … O očistě armády byla napsána spousta knih, ale jsou to zpravidla jen uslzené příběhy, nic více… Statistické údaje v těchto knihách nenajdeme, ovšem s výjimkou oněch nešťastných „čtyřiceti tisíc povražděných důstojníků“. (Tamtéž, s. 44) A jaký „byl výsledek čistky? Stalin zlikvidoval špiony, skutečné i potenciální, jež se ve velení armády mohli vyskytovat. Stalin také energicky zpřetrhal všechny nepovolené a nekontrolované osobní kontakty svých velitelů. Sovětský svaz se tak stal pro výzvědné služby oříškem, který se nedal rozlousknout.“ (Tamtéž, s. 78)

Potud ve stručnosti to nejpodstatnější k jedné z největších, revizionismem, antikomunistickým antistalinismem a politickou reakcí vůbec nejvíce zneužívaných dezinformací, jejichž účelem bylo a je pošpinit J. V. Stalina, revoluční, bolševickou politiku KSSS a sovětského státu. Zvláště dnes, po obnově kapitalismu, kterému revizionismus zásadním a nesmazatelným způsobem pomohl „na nohy“, jsou takovéto a další superlži, masově a každodenně šířeny v masmédiích soudobé buržoazní, pseudodemokratické společnosti, včetně některého tzv. levicového tisku.

Na závěr této otázky, nelze nepřipomenout již v úvodu vzpomenutého amerického, marxistického historika, člena tzv. „nové historické školy“ Grouvera Furra: „Disponujeme značným množstvím důkazů, že obžalovaní ze všech tří moskevských procesů, tzv. Velkých moskevských procesů (srpen 1936, leden 1937 a březen 1938) byli skutečně vinnia to nejen činy, k nimž se doznali, ale rovněž i zločiny dalšími, odhalenými později díky dílčím odtajněním sovětských archivů. Totéž platí i pro vojenské činitele odsouzené roku 1937 v tzv. aféře Tuchačevskij. Vlastníme nyní velké množství důkazů o jejich vině, jakkoli je jejich údajná nevinna halasně roztrubována všemožnými „autoritami“ na sovětské dějiny rusko-americko-evropské provenience, byť důkazy vyprávějí jiný příběh, jenž rozběhli mí kolegové.“

3. Další z velkých chruščovovských lží: Stalin se při napadení SSSR zhroutil a týden byl mimo …

Opět Chruščov na tajném zasedání XX. sjezdu KSSS: „Nebylo by správné nezmínit se o tom, že Stalin po prvních těžkých nezdarech a porážkách na frontách soudil, že nastal konec. V jednom rozhovoru v oněch dnech prohlásil: „To, co Lenin vytvořil, to všechno jsme my nenávratně ztratili.“ Dlouhou dobu pak fakticky neřídil válečné operace a těchto záležitostí se nezúčastnil… Nervozita a sklony k hysterii, které projevoval Stalinuž po zahájení války při svém zasahování do průběhu válečných operací, naši armádu vážně poškozovaly.” (Druhá část projevu … N. S. Chruščova na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, 25. února 1956, s. 10)

Tak podle tohoto lháře nejhrubšího zrna, se prý Stalin, poté, co se dověděl o přepadení SSSR, vyděsil na smrt a zhroutil, odjel na daču a vůbec se nezajímal o situaci na frontě a tak prý setrval celý týden! Chruščov přitom v té době nebyl vůbec v Moskvě, pobýval jako šéf ÚV KS Ukrajiny v Kyjevě. Tato jeho lživá „legenda“ je dodnes vydávána za hlavní „důkaz“ Stalinovy „neschopnosti“, „nepřipravenosti“ a „strachu“. Dovolávají se jí i falzifikátoři dějin v šestidílném dokumentu BBC (2008) – „II. SVĚTOVÁ VÁLKA, Za zavřenými dveřmi“, kdy prý vycházejí z důležitých odtajněných dokumentů.

Ovšem poté co se po roce 1991 pootevřely archivy a byl získán přístup ke knihám, v nichž byli zapisováni návštěvníci, kteří ke Stalinovi přicházeli v letech 1927 až 1953, se ukázalo, že již v prvních dnech války Stalin pracoval jako málo kdo. Onen prvý týden představoval pro něj jediný pracovní den s krátkými přestávkami. Pracoval víc než na plné obrátky! (Suvorov, V.: Očista, s. 240-244) Z jiného zdroje: J. Dimitrov si 22. 6. 1941 napsal do svého deníku: „V kabinetu Stalina se setkali Molotov, Vorošilov, Kaganovič a Malenkov. Udivující byl klid, tvrdost a jistota Stalina i všech ostatních.“ (Kilev, M.: Chruščov a rozpad SSSR, OREGO 1999, s. 40)

K velkým podlým Chruščovovým lžím patří obvinění J. V. Stalina, že prý svou nekompetentností zavinil na jaře 1942 porážku u Charkova.

Šlo o tyto lži: „Stalin byl na hony vzdálen chápání reálné situace, která se vytvářela na frontách.Bylo to přirozené, poněvadž za celou Vlasteneckou válku nebyl ani na jediném úseku fronty, ani v jednom z osvobozených měst, nepočítáme-li bleskový výjezd na možajskou silnici, když se fronta stabilizovala … Stalin přitom bezprostředně zasahoval do průběhu operací a vydával rozkazy, které často nepřihlížely k reálné situaci na daném úseku fronty a které nutně musely vést k obrovským ztrátám na lidských životech. Dovolím si uvést v této souvislosti jednu charakteristickou skutečnost, která ukazuje, jak Stalin řídil fronty. Na sjezdu je zde přítomen maršál Bagramjan, který byl svého času náčelníkem operačního oddělení štábu Jihozápadního frontu a který může potvrdit, co vám teď povím.

Když v roce 1942 se v prostoru Charkova vytvořila pro naše vojska nanejvýš svízelná situace, přijali jsme správné rozhodnutí zastavit operace k obklíčení Charkova,poněvadž v tehdejší reálné situaci další plnění operace tohoto duhu hrozilo našim vojskům osudovými důsledky. Informovali jsme o tom Stalina a prohlásili jsme, že situace vyžaduje změnit plán bojové činnosti,abychom nepříteli zabránili zničit velká uskupení našich vojsk. Stalin navzdory zdravému rozumu náš návrh odmítl a nařídil v plnění operace k obklíčení Charkova pokračovat, ačkoli tou dobou už našim četným uskupením vojsk hrozilo reálné nebezpečí obklíčení a zničení.

Zatelefonoval jsem Vasilevskému a úpěnlivě jsem ho žádal: „Alexandře Michajloviči,“ povídám mu (soudruh Vasilevskij je zde přítomen), „vezměte si mapu a ukažte soudruhu Stalinovi, jaká se vytvořila situace.“ Je třeba říci, že Stalin plánoval operace podle globusu. (Oživení v sále). Ano, soudruzi, brával globus a ukazoval na něm linii fronty. A tak jsem řekl soudruhu Vasilevskému, ukažte mu na mapě situaci, vždyť za těchto podmínek nelze v předem naplánované operaci pokračovat. V zájmu věci je třeba staré rozhodnutí změnit …”^[3]

Trapné na celé té věci bylo, že ti vysocí činitelé, na které se i v jiných pasážích textu Chruščov odvolával (Vasilevskij, Žukov, Štemenko aj.), seděli v sále sjezdového jednání jako jeho delegáti a mlčeli, přestože dobře věděli, že jde o lži. Možná byli zaskočeni, že nejvyšší představitel KSSS, je takto, lží zatlačil „do kouta“, kdy protestovat by bylo skandální.

To učinili až později, zvláště ve svých memoárech. Pokud jde o výše uvedené Chruščovovy lživé výlevy, k nim se nakonec Žukov a Vasilevskij vyjádřili, a to následovně. G. K. Žukov ve své knize „Vzpomínky a úvahy“ píše: „Dne 18. května se situace Jihozápadního frontu velmi zhoršila. Generální štáb se ještě jednou vyslovil pro to, aby naše útočná operace u Charkova byla zastavena … Měl jsem téhož dne příležitost být přítomen v Hlavním stanu při jednom z rozhovorů J. V. Stalina s velitelem Jihozápadního frontu. Dobře si pamatuji, že vrchní velitel navrhoval S. K. Timošenkovi zastavit útok a vrátit hlavní síly barvěnkovské skupiny do boje proti nepřátelské kramatorské skupině. S. K. Timošenko hlásil, že vojenská rada hlavního velitelství považuje nebezpečí od kramatorské skupiny za zveličené a nevidí důvod, proč by nemohlo být pokračováno v útoku na Charkov.

K večeru 18. května hovořil vrchní velitel na toto téma s členem vojenské rady N. S. Chruščovem, jenž podpořil mínění S. K. Timošenka: obava před nebezpečím ze strany kramatorské skupiny nepřítele je značně přehnaná a není důvodu k přerušení operace. Vrchní velitel, odvolávaje se na hlášení vojenské rady Jihozápadního frontu o nutnosti pokračovat v útoku názory Generálního štábu zamítl. Verze, které nyní kolují o zneklidňujících hlášeních Jižního a Jihozápadního frontu, odesílaných Hlavnímu stanu, neodpovídají skutečnosti. Mohu to potvrdit, protože jsem byl osobně přítomen při telefonických rozhovorech J. V. Stalina s N. S. Chruščovem.“ (Žukov, G. V.: Vzpomínky a úvahy, Část druhá, Edice historie a vojenství, Nakladatelství Naše vojsko 2006, s. 324-325)

Přímý účastník bitvy u Charkova A. M. Vasilevskij ve svých memoárech „Smysl mého života“, napsal: „B. M. Šapošnikov, který si byl vědom rizika útoku z operačního pytle, jakým byl pro vojska Jihozápadního frontu, jež byla určena k této operaci, barvěnkovský výběžek, navrhoval, aby se od jejího provedení upustilo. Avšak velitelství směru trvalo na svém a ubezpečilo Stalina, že operace bude úspěšná. Stalin tedy souhlasil a dal Generálnímu štábu rozkaz, aby operaci považoval za vnitřní záležitost směru a nevměšoval se do ní.“ (Vasilevskij, A. M.: Smysl mého života, Praha, 1975)

Date: 2015-12-24; view: 804