Pakt Ribbentrop-Molotov

Po kontrarevolučních převratech nejen u nás, se v oficiální buržoazní propagandě začala zcela záměrně šířit falešná interpretace tzv. Paktu Ribbentrop-Molotov, kdy to ovšem, přesněji řečeno, byla „Sovětsko-německá smlouva o neútočení“, uzavřená na 10 let a podepsaná 23. srpna 1939 v Moskvě.

Přitom se opět zcela záměrně opomíjejí ony podstatné, zcela zásadní mezinárodně politické souvislosti. Především mnohé iniciativy SSSR na prosazení politiky kolektivní bezpečnosti nejen v Evropě, kdy k potenciálním spojencům patřily státy, které se cítily ohroženy nacistickým Německem. Tak již v roce 1932 dosáhl Sovětský svaz významného úspěchu podpisem smluv o neútočení s Polskem, Francií, Lotyšskem a Finskem. V únoru 1933 SSSR předložil na odzbrojovací konferenci návrh na podepsání úmluvy o definici agresora, která mohla být významným doplňkem statutu Společnosti národů, což zablokovala anglická delegace, neboť by jim přijetí této definice svazovalo ruce při jejich koloniální politice. Přesto došlo (v Londýně) 3. až 5. července 1933 k podepsání konvence o definici agresora 12 států (SSSR, ČSR, Polsko, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko, Turecko, Jugoslávie, Litva, Afghánistán, Irán a s výhradami i Finsko). Došlo tak i k posílení prestiže SSSR, kdy po té co ze Společnosti národů vystoupilo Japonsko a Německo, projevil Sovětský svaz zájem vstoupit do této společnosti. K tomu došlo v polovině září 1934. (Přehled nejnovějších dějin II, 1929-1939, NPL 1963, s. 172-176)

Důležitou skutečností bylo, že v prosinci 1933 došlomezi Polskem a Německemk uzavření Německo-polské smlouvy o neútočení, což představovalo mj. oslabení svazku „francouzského bloku“, bylo těžkou ranou francouzskému bezpečnostnímu systému.Za touto smlouvou, byla tajná dohoda dělící sovětskou Ukrajinu. (Tamtéž s. 173)

V atmosféře, kterou vytvářel postup nacistického Německa, nemohla již francouzská vláda jednání s SSSR dále protahovat. Tak na jaře 1935 došlo k podpisu sovětsko-francouzské a sovětsko-československé smlouvy o vzájemné pomoci. Sovětský svaz usiloval o to, aby se proti paktu agresivních mocností (Německa, Itálie a Japonska), vytvořilo nejen široké lidové hnutí (lidová fronta) proti fašismu uvnitř jednotlivých zemí (viz VII. Kongres KI), ale i vytvoření kolektivní bezpečnosti v mezinárodních vztazích. Západní velmoci však měly jiný, zakrývaný zájem. A to otevřít prostor fašistickému Německu na Sovětský svaz. Proto Anglie a Francie činila tolik ústupků fašistickému Německu i Itálii. (Tamtéž s. 180)

Byli to nejvyšší političtí činitelé těchto západních imperialistických mocností, kteří proto bez „povšimnutí“ nechalijiž v březnu(7. 3.)1936 Hitleravojensky (nepočetnými jednotkami) obsadit demilitarizované rýnské pásmo, které mělo být „nárazníkovým“ prostorem mezi Německem a Francií. Tím se rázem zhoršila vojenskostrategická situace Francie a Belgie. Dalším krokem agresivní rozpínavosti fašistického Německa byl v březnu 1938Hitlerův bleskový anšlus Rakouska, jeho vojenské obsazení a připojení k Německu.Nemluvě o otevřené účasti fašistického Německa, spolu s fašistickou Itálií v občanské válce ve Španělsku, vyvolané vojenským, fašistickým pučem proti demokraticky zvolené republikánské vládě jednoho ze států Společenství národů. Proto zradily svého věrného a důvěřivého spojence, Československo, jež (29. září 1938) vydaly na pospas fašistickému Německu a to podpisem mnichovské smlouvy.Fakticky Hitlerova diktátu. Věrolomní představitelé Velké Británie ještě následný den (30. září) podepsali v Mnichově společnou anglo-německou deklaraci „o věčném míru“, která obsahovala závazky provádět vzájemné konzultace a řešit sporné otázky cestou jednání. Podobná francouzsko-německá deklarace, která se svým obsahem blížila paktu o neútočení, byla podepsána 6. prosince 1938. Po uzavření těchto dohod nabyli představitelé Anglie a Francie přesvědčení, že se v zásadě dohovořili s fašistickými agresory a předurčili tak směr jejich útoku směrem na východ, na SSSR. Tomu také odpovídal jejich přístup v jednáních se Sovětským svazem ve věci vzájemného zajištění kolektivní bezpečnosti v Evropě. Jak prokazují historické dokumenty, byl to lord Halifax, klíčová postava evropské politiky té doby a budoucí ministr zahraničí Velké Británie, který v rozhovoru s A. Hitlerem na konci roku 1937 řekl, že jeho země vydá neoficiální souhlas s připojením Rakouska k Německu. K tomu ještě dodal něco mnohem závažnějšího: „Vypořádali jste se svými komunisty. Za to vám tleskáme. A teď Moskva. Jestli tam uděláte pořádek, pak, dá se říct, splníte poslání Evropana.“(Dokument BBC „Mohl Stalin zastavit Hitlera?“)

Sovětský svazi po odhalení tohoto falešného, věrolomného přístupu Anglie a Francie, pokračoval v úsilí o vytvoření reálné fronty obrany proti agresivním fašistickým mocnostem. Byl připraven podepsat spolu s politickou dohodou i dohodu vojenskou. Na základě jeho iniciativy byla v Moskvě 12. 8. 1939 zahájena trojstranná jednání vojenských misí. Jestliže se za Sovětský svaz jednání zúčastnil komisař obrany K. J. Vorošilov a náčelník generálního štábu Rudé armády B. M. Šapošnikov, pak za anglickou stranu to byl admirál Drax a za francouzskou generál Doumenc. Vojenští činitelé druhořadého významu bez delegovaných pravomocí, navíc s jasnou direktivou: „… vést do uzavření politické smlouvy jednání velmi pomalu a sledovat průběh politických jednání“. (Dějiny novověku IV, Ediční řada Světové dějiny, 7. sv., Praha, SPN 1973, s. 414-415). Nejen to: „Uzavření jakékoliv dohody se Sovětským svazem není v souladu s britskými zájmy“. (Dokument BBC „Mohl Stalin zastavit Hitlera?“) Tak při jednání o vojenské spolupráci, jako např. v otázce dotyku Sovětské armády s útočníkem apod., vyšlo najevo, že vlády Anglie a Francie vůbec vážně o takové spolupráci neuvažovaly. Ačkoli v případě Československa prokázaly, že mohou zcela bezohledně, drasticky projevit nátlak na svého spojence, nyní jasně odmítaly jakkoli působit na vlády Polska a Rumunska, ale také pobaltských republik a Finska, aby v případě nutnosti umožnily průchod Sovětské armády. Abych byl konkrétnější, Poláci sdělili: „Sovětský svaz je náš nepřítel. My nejen nepropustíme Rudou armádu, ale budeme s ní bojovat. Zabíjet její vojáky, sestřelovat její letadla.“ (Tamtéž) Na žádost německého velvyslance v SSSR F. Schulenburga se italský velvyslanec A. Rosso „sešel s polským velvyslancem G. Grzybowským, jehož se dotázal, zda „Polsko bude ochotno přijmout vojenskou pomoc Sovětského svazu.“ Pečlivě zapsanou odpověď polského velvyslance poslal Schulenburg rychle do Berlína: „Stanovisko k jednání o paktu zůstává nezměněno. Polsko za žádných okolností sovětským vojskům vstoupit na své území, ani kdyby šlo jen o průchod … Polsko nikdy nedá svá letiště k dispozici sovětskému letectvu.“ (Dějiny druhé světové války 1939-1945, sv. II., Naše vojsko 1978, s. 270)

Fašistické Německo bylo tedy reakčnímu Polsku politicky a ideologicky mnohem a mnohem blíž, než nenáviděný Sovětský svaz. Za pár dní na „vlastní kůži“ poznali, jak za to „zaplatí“!
1. září 1939 vpadla armáda fašistického Německa bezohledně do Polska, se kterým Německo již v dubnu téhož roku zrušilo dřívější pakt (z roku 1933) o neútočení a s ním i spjatou přímou, diplomaticko-politickou spolupráci, založenou na antidemokratické a agresivní protisovětské politice. Francie a Anglie měli s Polskem uzavřenou obranou smlouvu a prakticky nic neudělaly, ani nezaútočily na západní část Německa.

Za této situace Německo nabízelo Sovětskému svazu podepsání paktu o neútočení. Sovětská vláda jednání v této věci do poslední chvíle oddalovala. Avšak po arogantní odmítavé odpovědi polského velvyslance v otázce vzájemné pomoci a průchodu sovětských vojsk Polskem v případě války, a neschopnosti a neochoty zástupců Anglie (Drax) a Francie (Doumenc) předložit odpovědi svých vlád sovětské straně, výše vzpomenutá vojenská jednání (21. 8. 1939) byla zmařena. Tím byla sovětská vláda donucena přistoupit na německé návrhy, aby mohla zajistit bezpečnost své zemi a alespoň na nějaký čas oddálit válku zaměřenou proti ní. Tak byla 23. 8. 1939 podepsána sovětsko-německá smlouva o neútočení. Skutečnou příčinou následného rozhořčení nejen „demokratických“, imperialistických a dalších kapitalistických zemí z podpisu sovětsko-německé smlouvy bylo, že došlo k výrazným změnám v rozložení sil ve světě. Byl anulován výsledek dlouhodobého působení zejména anglické diplomacie, která, jak bylo výše uvedeno, počítala s tím, že se jí podařilo nasměrovat vojenskou mašinérii fašistického Německa proti Sovětskému svazu, že bylo znemožněno vytvoření jednotné protisovětské fronty fašistických mocností s imperialisty Anglie, Francie a ÚSA. Namísto toho pak mohlo dojít a také došlo ke vzniku protifašistické koalice takových zemí, jako byl SSSR, USA a Anglie a hitlerovské Německo s jeho spojenci, bylo poraženo.

Katyn

Vedle šířených lží o miliónových obětech „komunismu“, ocíleněvyvolaných hladomorech, nevinných obětech tzv. moskevských procesů 30. let,k takovým „superlžím“ patříi Gorbačovem, tak jako Jelcinem i Putinem a Medvěděvem „potvrzená“ lež vyprodukovaná a šířená hitlerovskou, goebbelsovskou propagandou, že v roce 1940 nechal Stalin popravit 14 000 až 25 000 polských zajatců, důstojníků a poddůstojníků v Katyni.

Jak to výstižně postihla britská historička Ella Ruleve studii„Katynský masakr“: Pokud si dnes člověk přečte buržoazní zdroje, všechny shodně tvrdí, že za katynský zločin byl zodpovědný Sovětský svaz. Hovoří o tom s takovou jistotou a konzistencí, že při jakékoli snaze argumentovat opačně se člověk cítí jako nacista snažící se popřít Hitlerovo vraždění Židů. Po kolapsu Sovětského svazu se Gorbačov s touto dezinformační kampaní dokonce ztotožnil a vytáhl ze sovětských archivů materiály „dokazující“, že toto zvěrstvo spáchali Sověti. A samozřejmě, že se tak stalo na Stalinův rozkaz. Dobrá, my rozumíme zájmům Gorbačova a jeho přátel na démonizaci Stalina. Jejich cílem však nebyl ani tak Stalin, jako socialismus. Jejich záměrem bylo skrze hanobení socialismu obnovit kapitalismus a sobě i svým nohsledům tak umožnit luxusní život parazitů. To vše za cenu masového utrpení sovětských národů. Jejich cynismus je totožný s nestoudností německých nacistů, pročež nás nemůže překvapit, nalezneme-li je zpívat stejný hymnus ze společného listu.

Buržoazní zdroje lehkovážně tvrdí, že sovětské důkazy obviňující Němce ze spáchaných zvěrstev buď zcela chybějí, nebo jsou založeny čistě jen na klepech terorizovaných obyvatel regionu. Nezmiňují ale jediný důkaz, pročež dokonce i Goebbels byl nucen přiznat, že se z jeho pohledu jednalo o blamáž a totální ostudu. Do svého deníku si 8. května 1943 zapsal: Bohužel byla v katynských hrobech nalezena německá munice … Je nezbytné, aby celý tento incident zůstal přísně tajný. Pokud by měl vejít ve známost nepřítele, bude nutno od celé záležitosti Katyn upustit.“ (http://www.komsomol.cz/?p=623#more-623: Ella Rulle, červenec 2002)

Ukázalo se, že Gorbačov chtěl mít, při realizaci své „nové“, v podstatě antikomunistické, politiky ještě pádnější „argument“, odhalující údajné, tzv. stalinské zločiny. Zločiny spáchané bolševickou KSSS. Zároveň mu šlo i o to, ještě více se zavděčit antisovětskému, antikomunistickému Západu. Proto přišel s „prohlášením“, že zajatí polští vojáci byli povražděni na základě rozhodnutí politbyra VKS(b) v roce 1940. Tak, jak to tvrdila goebbelsovská propaganda fašistického Německa. A Západ jásal. Netrvalo však dlouho a Gorbačov musel svá tvrzení podložit vyšetřováním a rozsudkem soudu. Nařídil proto Hlavní vojenské prokuratuře zmanipulovat důkazy tak, aby potvrzovaly novou verzi katynského případu – vinu sovětů. Prokuratura vyhledala v archivech osobní doklady všech polských zajatců a „zjistila“, že byli na jaře 1940 odsouzeni zvláštním soudem. Následně se ale ukázalo, že zvláštní soudy nemohly v roce 1940 odsoudit nikoho k trestu smrti, ale pouze k osmi letům nucených prací! Potvrdilo se s definitivní platností, že Poláky povraždili Němci. To bylo ovšem nepřípustné. Tak po rozpadu SSSR nový ředitel Státního archivu Ruské federace Pichoja, rozhodl o zhotovení falešných dokumentů, které měly dokázat odpovědnost Beriji a politbyra. Padělky byly předloženy ústavnímu soudu, projednávajícímu zrovna tzv. případ KSSS. Chyby, kterých se dopustili padělatelé, byly ale příliš zjevné. A tak jeden z právních zástupců KSSS, advokát Slobodkin, na místě dokázal soudcům ústavního soudu, že rozhodující důkaz, tzv. Berijův dopis s datem 5. března 1940, který měl být ještě tentýž den projednán politbyrem VKS(b), je padělkem – nejen proto, že to z procedurálního hlediska nebylo možné. Dopis především není napsán na předtištěném tiskopisu, a přestože je označen jako přísně tajný, chybí mu číslo jednací.

Další dokument Rozhodnutí politbyra VKS(b), schvalující příkaz k likvidaci polských důstojníků, s datem 5. března 1940, má číslo jednací P13/144. Číslo 144 označuje pořadí projednávaných otázek. Pokud by politbyro věnovalo každému problému jen pouhých 10 minut, muselo by 5. března 1940 jednat nejméně 24 hodin. Později bylo zjištěno dalších 50 příznaků padělání dokumentů. Ruský tisk o skandálu u ústavního soudu mlčel. Uvedl pouze, že existují dokumenty potvrzující ruskou vinu. (Z článku K. Kluze „Proč se ztratily důkazy o Katyni“, Haló noviny, 26. 11. 2008)

Na závěr tohoto bodu (Katyn) ještě připomenu základní fakta a argumenty z textu V. I. Iljuchina (z 30. 4. 2010), bývalého zástupce předsedy Výboru Státní dumy pro záležitosti ústavního zákonodárství a státního uspořádání, zasloužilého právníka Ruské federace. Bývalého proto, že před pár lety za záhadných okolností náhle zemřel a navíc mu přitom byl vykraden jeho trezor. Tento vynikající právník protestoval jménem Komunistické strany ruské federace (KSRF) proti falzifikátorům historie, kteří polské důstojníky zastřelené v Katyni na jaře 1943 nacistickou německou soldateskou vydávají za oběť sovětské NKVD. V textu uvedená fakta byla předmětem jednání „kulatého stolu” na půdě ruské Dumy, jejímž iniciátorem byl právě V. I. Iljuchin. Uvedený text byl pod titulem „Co se nachází ve Zvláštní složce?“, publikován v komunistickém listu „Dialog“ č. 263, květen 2010, z něhož vycházím:

A) 20. 4. 2010 odtajnil Ruský archiv na pokyn prezidenta Ruské federace (RF) D. A. Medvěděva, prý pravé dokumenty, které obsahovala Zvláštní složka č. 1 politbyra ÚV KSSS týkající se osudů polských důstojníků, kteří se v roce 1939 dostali do zajetí v důsledku navrácení západního teritoria Běloruska a Ukrajiny Sovětskému svazu. Byla zveřejněna i „zapiska“ (stručná zpráva)L. Beriji s údajným návrhem zastřelit více jak 25 tisíc Poláků, a také usnesení politbyra VKS(b) souhlasící s tímto návrhem.

b) Nic senzačního v rozhodnutí Ruského archivu nebylo. S „odtajenými“ dokumenty se měli možnost seznámit mnozí již na počátku 90. let minulého století. V souvislosti s tím, co se odehrálo opět u Katyně, s leteckou tragédií, při níž mimo jiné zahynul polský prezident – rozhodli se (poslanci, známí ruští spisovatelé, významní vědci-historikové, právníci) uspořádat „kulatý stůl“ na téma „Katyn: její právní a politické aspekty“. A to na půdě Stání dumy 19. 4. 2010. Účastníci jednání se obrátili na prezidenta s dopisem, v němž zdůvodněně zpochybnili výsledky vyšetřování, jež vedla ruská Hlavní vojenská prokuratura, jež došla k závěru, že polští důstojníci byli zastřeleni NKVD SSSR u Smolenska na jaře 1940. Prohlásili, že je nezbytné obnovit předběžná šetření, prověřit všechna zdůvodnění a verze týkající se tzv. katynské kauzy s tím, aby posléze byla předána k soudu, který by s účastí veřejnosti zhodnotil po právní stránce všechny nalezené důkazy.

c) Uvedené stanovisko je založeno na množství faktů a důkazů.Mimo jiné na tom, že Poláci byli zastřeleni německými zbraněmi, ruce mnoha obětí byly spoutány papírovým provazem, který se v SSSR nevyráběl,ale široce používal v Německu. Dále na četných svědectvích sovětských občanů a Němců,včetně vojáků wehrmachtu, kteří vypovídali o zastřelení Poláků hitlerovci po jejich okupaci Smolenské oblasti v létě a na podzim 1941.

D) Lež šířená po mnoho let o tom, že prý zajaté důstojníky jak v Rusku, tak za hranicemi střílelo NKVD SSSR, se rozbíjí a zůstávají z ní jen úlomky. Ty však dnes se snaží posbírat a slepit ruská vládaa s ní ti ruští historikové, kteří zajišťovali roztočení „katynské kauzy“ v 80. a 90. letech minulého století.

e)Dokumenty (stručná zpráva L. Beriji a usnesení politbyra VKS(b)) byly do posledních dnů tajné. Jak tedy jejich kopie mohli v letech 1992-1993 předložit představitelé B. Jelcina S. Šachraj a I. Makarov Ústavnímu soudu v souvislosti s projednáváním záležitosti o „zákazu KSSS”? A jak se mohlo stát, že už v roce 2005 komplet těchto dokumentů (elektronické kopie) byly vystaveny na stránce „Pravda o Katyni”? Za ta léta se s nimi seznámily tisíce lidí, kteří se o šetření katyňského zločinu zajímali.

f) Fakta jen potvrzují, že na začátku 90. let minulého století představovaly ruské archívy „průchozí dvůr” a „vetešnický krám”, v němž se kšeftovalo s dokumenty historie, včetně jejich exportu za hranice. Tak falzifikace dokumentů, i těch nejtajnějších, byla zcela možná a reálná. Ono tzv. odtajnění potvrdilo, že předběžné šetření „katyňské kauzy“ Hlavní vojenskou prokuraturou trpí neseriózností a neúplností. Svůj hlavní závěro zastřelení polských důstojníků zkonstruovala na základě nyní odtajněné stručné zprávy L. Beriji roku 1940. Ale originál této zprávy v materiálech trestního řízení není! Nebyla podrobena expertíze a žádnému jinému zkoumání. Zkoumání pravosti dokumentu se nekonalo, ale závěry byly učiněny.

g) Navíc při obvinění NKVD SSSR v zastřelení Poláků v počtu obětí, nebyla zjištěna ani třetina usmrcených těl, závěr o jejich počtu byl stanoven na základě písemností, jež dodala polská strana. Aniž by to přitom bylo ověřeno.

H)Už jsme se zmínili, že Berijova zpráva byla jelcinovskou stranou představena Ústavnímu soudu RF. Soud však vyjádřil o ní své pochybnosti a zamítl dokument, na jehož základě měla být KSSS zakázána, nepřijal tvrzení, že to byla KSSS (v roce 1940 VKS(b)), která sankcionovala zastřelení polských důstojníků … Nebudeme vypočítávat přečetná fakta svědčící o nehoráznosti a narušení elementárních zásad při formulování a zacházení s uvedenými dokumenty. Stačí konstatovat, že k dnešku bylo těmi, kdo dokumenty zkoumají, objeveno na 57(!) pramenoznaleckých příznaků padělání dokumentů „Zvláštní složky č. 1“, přičemž počet objevených příznaků falzifikace se stále zvyšuje.

Ch) V roce 2009 z iniciativy koordinátora mezinárodního projektu „Pravda o Katyni“ Sergeje Strygina byla provedena oficiální expertíza „stručné zprávy“ L. Beriji politbyru ÚV VKS(b). Závěr odborníka na kriminalistiku je jednoznačný: první, druhá a třetí stránka textu této zprávy jsou napsány na stejném stroji, ale čtvrtá stránka tohoto dokumentu byla zhotovena na jiném psacím stroji. Věc zcela neobvyklá zpochybňující pravost dokumentu.

Doc. RSDr. Zdeněk Košťál, CSc.

Literatura:

Přednáška G. Furra o své knize „Chruščov lhal“, Oslo, 2011, s. 1-2

Projev prvního tajemníka ÚV KSSS N. S. Chruščova na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, 25. února 1956: O kultu osobnosti a jeho důsledcích (1, 2)

Čujev, F. I.: Vzpomínky Molotova, OREGO, s. 247

Kilev, M.: Chruščov a rozpad SSSR, OREGO

Suvorov, V.: Očista, Naše vojsko 2007

Žukov, G. K.: Vzpomínky a úvahy, Část druhá, Edice historie a vojenství, Nakladatelství Naše vojsko 2006

Vasilevskij, A. M.: Smysl mého života, Praha, 1975

Přehled nejnovějších dějin II, 1929-1939, NPL 1963

Dokument BBC „Mohl Stalin zastavit Hitlera?“

Dokument BBC (2008) – „II. SVĚTOVÁ VÁLKA, Za zavřenými dveřmi“

Dějiny druhé světové války 1939-1945, sv. II., Naše vojsko 1978

Rulle, Ella: „Katynský masakr“, červenec 2002 ( http://www.komsomol.cz/?p=623#more-623 )

Kluz, K.: Proč se ztratily důkazy o Katyni, Haló noviny, 26. 11. 2008

Iljuchin, V. I.: „Co se nachází ve Zvláštní složce?“, publikováno v komunistickém listu „Dialog“ č. 263, květen 2010

Brar, H.: Perestrojka, Naprostý kolaps revizionismu, OREGO 2002

Dějiny SSSR, epocha socialismu 1917-1957, Praha, SNPL 1960

Dějiny novověku IV, Ediční řada Světové dějiny, 7. sv., Praha, SPN 1973, s. 414-415

1. Syn Chruščova (Ch.) z prvého manželství, Leonid, jehož povyražením byla střelba na láhev, postavené na hlavě člověka, se při jednom takovém povyražení trefil do hlavy svého soudruha, vojáka. Ch. jako člen válečné rady jednoho z frontů a první tajemník ÚV KS(b) Ukrajiny se pokusil syna zachránit před trestem. O tom se Stalin dověděl a na setkání s Ch. se ho zeptal: „Vy se přimlouváte za svého syna jako člen politbyra nebo jako otec?“ „Jako otec“ odpověděl Ch. Na to mu Stalin položil otázku: „A vy jste pomyslel na toho otce, jehož syna váš syn zabil? Co řekne on?“ Leonid byl degradován na prostého vojína a poslán do trestního praporu. Brzy padl do zajetí, v němž se nechal Němci (v přifrontových oblastech) využívat k tomu, aby v rádiu agitoval sovětské vojáky a důstojníky, aby se vzdali. Stalin vydal rozkaz náčelníkovi ústředního štábu partyzánského hnutí P. K. Ponomarenkovovi, aby dostali Ch. syna ze zajetí, kdy byl následně odsouzen k smrti zastřelení jako zrádce vlasti. Po Stalinově smrti tuto skutečnost Ch. pečlivě skrýval, dokonce byla vypuštěna fáma, že „letec Leonid Chruščov zahynul smrtí chrabrých v boji s několika německými stíhačkami.“ (Molodaja gvardija, č. 3, s. 249-250, převzato Kilev, M.: Chruščov a rozpad SSSR, OREGO, 1999, s. 101-102).↑
2. G. Furr: „Celé dějiny Sovětského svazu je třeba přepsat. Několik příkladů: kolektivizace. Kolektivizace byla naprostou nezbytností, měl-li být definitivně vyřešen věčný problém souběžných neúrod a hladomorů. Jak dobře zdokumentovaly buržoazní vědy, docházelo v Rusku a na Ukrajině po tisíciletí až do let 1932-33 k hladu každé dva nebo tři roky. Právě díky kolektivizaci byl hladomor 1932-33 tím posledním. Kromě hladu v letech 1946-47, který byl způsoben souběhem neskutečné destrukce války a špatného počasí. Špatné počasí sužovalo rovněž Evropu západní, té však vypomohl Marshallův plán. Kolektivizace také Evropu zachránila před nacisty. Bez ní by vůbec nebyla možná rychlá industrializace ani nutná modernizace Rudé armády. Nacisté by tak mohli SSSR dobýt i s jeho nesmírnými přírodními a lidskými zdroji a obrátit své síly proti Spojencům. Japonci by získali přístup k sachalinské ropě ve válce v Tichém oceánu, jež by si pravděpodobně vyžádala desítky milionů obětí.“↑
3. Pro úplnost, text Chruščovova „tajného projevu“ na XX. sjezdu pokračuje takto:

„Vasilevskij mi na to odpověděl, že Stalin už otázku uvážil, a že on, Vasilevskij, to už nepůjde Stalinovi podruhé ohlásit, protože ten nechce žádné jeho argumenty k této operaci slyšet.

Po rozmluvě s Vasilevským jsem zatelefonoval Stalinovi na daču. Stalin však k telefonu nepřišel a sluchátko zvedl Malenkov. Říkám soudruhovi Malenkovovi, že volám z fronty a chci osobně promluvit se soudruhem Stalinem. Stalin mi však prostřednictvím Malenkova vzkázal, abych mluvil s Malenkovem.Znovu jsem opakoval, že chci osobně podat hlášení Stalinovi o těžké situaci, která se vytvořila na naší frontě. Stalin však nepovažoval za nutné zvednout sluchátko a znovu potvrdil, abych s ním mluvil prostřednictvím Malenkova, ačkoliv to měl k telefonu pár kroků.

Když Stalin tímto způsobem „vyslechl“ naši žádost, řekl: „Nechat všechno při starém!“

Co z toho vzniklo? Došlo k tomu nejhoršímu z toho, co jsme předpokládali. Němcům se podařilo obklíčit naše uskupení vojsk a my jsme v důsledku toho ztratili statisíce našich vojáků. Tady máte Stalinovu vojenskou „genialitu“, tady vidíte, co nás stála! (Oživení v sále).

Anastas Ivanovič Mikojan už po válce při jednom setkání Stalina s členy politbyra poznamenal, že prý Chruščov měl tehdy pravdu, když telefonoval o charkovské operaci a my jsme ho, jak řekl, zbytečně nepodpořili.

Měli byste vidět, jak se Stalin rozlítil! Jak by mohl přiznat, že on, Stalin, tehdy neměl pravdu! Vždyť je „génius“ a génius se nikdy nemůže mýlit. Všichni, kdo chcete, se mohli mýlit, avšak Stalin soudil, že on se nikdy nemýlí, že on má vždy pravdu. Nikomu a nikdy nepřiznal, že by se dopustil nějaké velké či malé chyby, ačkoli se dopouštěl dosti chyb i v teoretických otázkách i ve své praktické činnosti. Po sjezdu strany budeme muset zrevidovat hodnocení mnoha válečných operací a podat jejich správné vysvětlení.

Mnoho krve nás stála i taktika, na které Stalin, aniž znal podstatu vedení bojových operací, trval i poté, když se podařilo zastavit nepřítele a přejít do ofenzívy.”

Date: 2015-12-24; view: 792