Bohužel i ti rozuměli, že Berija není hlupák; bohužel domýšleli, co je čeká, jestli Beriju nezastaví.

Příčna všech příčin

...Jak vzpomíná Jiří Dimitrov ve svých denících: 7. listopadu 1937na slavnostním obědě u Vorošilova si Stalin vzal slovo a vyjádřil se o carech, kteří bolševikům zachovali jako dědictví zemi až po Kamčatku „jedinou a nedělitelnou“ a pronesl přípitek:

„Každá část, která by byla odtržena od socialistického státu, by mu nejen přivodila škodu, ale nemohla by samostatně existovat a nevyhnutelně by se ocitla v cizí závislosti. Proto každý, kdo se pokusí narušit jednotu socialistického státu, kdo usiluje o oddělení jednotlivé části a národnosti, je nepřítel, úhlavní nepřítel státu, národů SSSR. A my potřeme každého takového nepřítele, i kdyby byl třeba starým bolševikem, my zničíme celý jeho rod, celou rodinu. Každého, kdo svými činy a myšlenkami (ano i myšlenkou) ukládá o jednotu socialistického státu, nemilosrdně zničíme. Za konečné zničení všech nepřátel, jich samotných i jejich rodu“...

A straně ne pro radost

Ponechání státní moci stranickému aparátu omezovalo vnitrostranickou demokracii, ustavovalo nad všemi diktaturu hrstky stranické nomenklatury: Stalina znepokojovala možnost otevřeného vyslovení svého názoru jakýmkoli či prostě občanem. Vytrvale usiloval o kritiku, ale nikoliv, aby někoho ohromil „pluralismem názorů“ nebo liberalismem. Jakákoli kritika tak či onak osvětluje nedostatky a odstranění nedostatků je záruka toho, že se bolševici udrží u moci. Kritika je odsívání plev ze strany. Při čistkách strany za Stalina proces hodnocení komunistů probíhal na otevřených schůzích, aby bezpartijní mohli také kritizovat komunisty. To, opakuji, i mezi lidem, vzbuzovalo vážnost a komunisté se necítili hrstkou nedotknutelných...

Všichni uzávají, že Stalin byl samovládným diktátorem, a abychom velmi nepolemizovali, je s tím možno zcela souhlasit. Znamená to, že přijímal rozhodnutí, která sám chtěl, nikdo mu tato rozhodnutí nemohl vnutit. Ano, je tomu tak. Formálně.

Ale ve skutečnosti přijímal ta rozhodnutí, která byla pro lidi prospěšná, jež mu poskytovala informace pro tato rozhodnutí.

Je to obvyklý důsledek byrokratického systému řízení, jež je aplikováno na celém světě až dopusud. Představený je de facto zajatcem svých podřízených...

Je zde natolik všechno prosté, že to nikdo nepozoruje.

Řeknete si, že Stalin musel přezkoumávat informace a přísně trestat podřízené, kteří mu lhali. To všechno Stalin dělal a všichni, s nimiž pracoval, to dokládají. Nedej bože, jestli se mu lhalo. ... Tím neméně...

Stalinův prudký výpad

Probíhal unikátní proces v dějinách ekonomiky a financí – hodnota rublu rok co rok neustále stoupala. Za letos ušetřený rubl bude možno koupit příští rok mnohem více. Důchody, stipendia, platy byly rok od roku vyšší. I proto Stalin promýšlel a zaváděl (ovšem Chruščov to brzy pohřbil).

Pokud je pravda obsažena v účetních knihách, uvedeme výpočty z těchto knih, vybrané ekonomem V. Šarapanem:

Nejnižší životní úroveň v SSSR po letech 1921 – 1922 byla v letech 1946 až 1947.

Jaké byly v roce 1947 ceny (rok peněžní reformy) základních potravin a spotřebního zboží a jaké byly za šest let (v roce Stalinovy smrti), je zřejmé z této tabulky:

Je nutno mít na paměti, že potravinový koš vypracovaný v roce 1950 sovětskými ekonomy byl mnohem „těžší“, než ten, který navrhli v roce 1994 „ekonomové-demokraté“.

Ceny na kolchozních trzích se v letech 1953 – 1955 téměř nelišily od maloobchodních cen státních. Ti zákazníci, kteří nechtěli stát ve frontě na levné výrobky, mohli s malým příplatkem získat zboží na kolchozním trhu (ale někdy maloobchodní zboží bylo levnější), přičemž výrobky byly vysoké kvality; nepokažené nitráty, nezmrazené a čerstvé.

Takový byl obraz až do osudového rozhodnutí N. S. Chruščova o omezení záhumenků kolchozníků v roce 1959. Avšak i potézvýšené ceny na kolchozních trzích nepřevyšovaly ceny státní více než 1,5 až dvakrát.

Plat dělníků se v roce 1953 pohyboval od 800 do 3 000 a více rublů,což vypovídá o absenci rovnostářství v té době.

Horníci a hutníci-stachanovci vydělávali v té době 8 000 rublů měsíčně.

Plat mladého specialisty-inženýra dosahoval 900 – 1000 rublů, inženýra s praxí 1 200 – 1 300 rublů.

Tajemník okresního výboru KSSS vydělával 1 500 rublů měsíčně.

Plat svazového ministra nepřevyšoval 5 000 rublů, plat profesorů akademiků byl vyšší, často převyšoval 10 000 rublů.

Kupní síla 10 rublů u potravin a spotřebního zboží byla 1,58 krát vyšší než kupní síla amerického dolaru (a to při prakticky bezplatném nájemném, léčení, zotavovacích pobytech atd.).

Od roku 1925 do roku 1955 se růst produkce výrobků každodenní potřeby v Sovětském svazu zvýšil o 595% v propočtu na jednoho obyvatele.

Reálné důchody pracujících se zvýšily ve srovnání s rokem 1913 čtyřikrát se zřetelem k odstranění nezaměstnanosti a zkrácení pracovního dne pětkrát.

V témže období v kapitalistických zemích se úroveň cen nejdůležitějších potravin v roce 1952 zvýšila oproti roku 1947 v procentech takto:

A kdyby stalinský systém plánovaného hospodářství zůstal zachován a ještě racionálně zdokonalen a J. V. Stalin chápal nutnost zdokonalení socialistické ekonomiky (vždyť nikoli zbytečně byla v roce 1952 vydána jeho kniha Ekonomické problémy socialismu v SSSR), kdyby na první místo byl postaven úkol dalšího zvýšení životní úrovně lidu (a v roce 1953 v podnicích tomu ještě tak nebylo), pak bychom již v roce 1970 byli v první trojici zemí s nejvyšší životní úrovní.

Toto neustálé zlepšování života sovětských lidí straší současné demokraty, kteří lid ohlupují. Zamlčují, že sovětský stát jako první na světě zavedl osmihodinový pracovní den, zaručil bezplatné vzdělání a zdravotní péči, téměř bezplatné bydlení, starobní důchody, placenou dovolenou, nejlevnější veřejnou dopravu na světě.

Sovětský svaz jako první na světě zrušil lístkový systém. Úspěchy SSSR znepokojovaly kapitalistické země, především USA.

V zářijovém čísle časopisu National Bussines v roce 1953 se v článku Herberta Harrise „Rusové nás dohánějí“ pravilo, že Sovětský svaz tempem hospodářského růstu předbíhá kteroukoli zemi a v současné době je tempo růstu v Sovětském svazu dvakrát až třikrát vyšší než v USA.

Kandidát na prezidenta USA Stevenson hodnotil situaci tak, že jestli se tempo výroby ve stalinském Rusku udrží, pak v roce 1970 objem ruské produkce převýší americkou třikrát až čtyřikrát. A jestli to nastane, pak důsledky pro kapitalistické země (a především pro USA) budou přinejmenším hrozné.

A Kherst, král amerického tisku, po návštěvě SSSR navrhoval a rovněž vyžadoval vytvoření stálé plánovací komise v USA.

Kapitalisté dobře chápali, že každoroční zvyšování životní úrovně sovětského lidu je nejpádnějším argumentem ve prospěch převahy socialismu nad kapitalismem.“

V západních zemích došlo k znehodnocení valut, jež nadále pokračuje, což vyvolalo devalvaci evropské valuty. Pokud jde o USA, pak neustávající zvyšování cen zboží každodenní spotřeby a z toho pokračující inflace, což nejednou prohlašovali kompetentní představitelé vlády Spojených států, vedly rovněž k podstatnému snižování kupní síly dolaru.

V souvislosti s výše uvedenými okolnostmi kupní síla rublu je vyšší než úřední kurs.

Vzhledem k této skutečnosti sovětská vláda uznala za nevyhnutelné zvýšit úřední kurs rublu a výpočet kurzu vést nikoli na základě dolaru, jako bylo ustaveno v červenci 1937, ale na stabilnějším základě v souladu se zlatým obsahem rublu.

Vycházejíc z této skutečnosti Rada ministrů Sovětského svazu se usnesla:

1. Ukončit od 1. března 1950 výpočet kursu rublu ve vtahu k cizím valutám na základě dolaru a převést na stabilnější, zlatý základ s souladu se zlatým obsahem rublu.

2. Stanovit zlatý obsah rublu na 0,222 168 gramů čistého zlata.

3. Stanovit od 1. března 1950 kupní cenu Státní banky za zlato na 4 ruble 45 kopějek za 1 gram čistého zlata.

4. Stanovit od 1. března 1950 kurs ve vztahu k zahraničním měnám, vycházeje ze zlatého obsahu rublu uvedeného v bodě 2. 4 ruble za 1 americký dolar namísto existujících 5 rublů 30 kopějek. 11 rublů 20 kopějek za 1 libru sterlingů namísto existujících 14 rublů 84 kopějek.

Nařídit Státní bance Sovětského svazu změnit odpovídajícím způsobem kurs rublu ve vztahu k dalším zahraničním měnám.

V případě dalších změn zlatého obsahu zahraničních měn nebo změn jejich kursu, bude Státní banka Sovětského svazu stanovovat kurs rublu ve vztahu k cizím měnám ve vztahu k těmto změnám.“

Nadbytek výrobků, který vytvořil Stalin, jeho plány, které připravil (jak v technické, tak morální rovině), byly natolik vynikající, že tento zdroj nemohl rozmělnit ani potrhlý Chruščov, ani apatický Brežněv. Sovětský svaz v ekonomické oblasti postupoval vzhůru od impulzu, který mu dal Stalin.

V závěru tohoto oddílu ještě dám slovo A. Prigrazinovi:

„V roce 1913 připadalo na Rusko trochu více, než 4% světové průmyslové produkce, v této době tvořilo obyvatelstvo Ruska 9% světové populace. To znamená, že na jednoho obyvatele Ruska připadalo dva a půl krát méně produkce než v ostatním světě, včetně Asie, Afriky a Jižní Ameriky, tzn. nejchudší regiony světa. V polovině osmdesátých let se poměr obyvatelstva SSSR snížil na 5,5%. Avšak podíl produkce Sovětského svazu ve světovém měřítku vzrostl na 14,5%. Právě toto číslo se objevilo ve statistickém sborníku, který každý rok vydává Ústřední zpravodajská služba USA. Mimochodem náš Gosplan (Státní plánovací komise) uváděla ještě vyšší hodnocení – 20%, ale i podle amerických údajů úroveň průmyslového rozvoje v Sovětském svazu na jednoho obyvatele převyšovala světovou úroveň téměř třikrát. Z hlediska dynamiky to znamená, že za sedmdesát let sovětské moci se průmysl v Sovětském svazu rozvíjel šestkrát rychleji, než v ostatním světě.

Jestliže přihlédneme k takovému zevšeobecňujícímu ukazateli jako je národní důchod, pak ve výpočtu získaném na základě amerických údajů v roce 1985 tvořil 57% národního důchodu USA a v přepočtu na jednoho obyvatele 46,2% namísto 11,5% v roce 1913. To znamená, že národní důchod v Sovětském svazu se za toto období zvyšoval čtyřikrát rychleji než americký.

Počínaje polovinou sedmdesátých let se začalo tempo rozvoje postupně snižovat.

19. sjezd

Saveljev zde píše zcela jednoznačně toto: „...tento sjezd byl důležitý tím, že počínaje Chruščovem jakoukoli zmínku o něm se snažila nomenklatura pečlivě odstranit. Za Brežněva se začaly vydávat stenogramy všech sjezdů VKS (b) a KSSS a plén, následujících za nimi, na nichž probíhaly volby řídících orgánů. Vydávání stenogramů začalo zajímavě; se stenogramy 1. a hned 20. sjezdu strany proto bylo třeba vydat i stenogram pléna. A to již nebylo možné udělat.

Téměř půlstoletí se píše o Stalinovi jako o největším padouchovi, který popravoval lidi po tisících „ve jménu moci“. Avšak neuvádějí ani jeden kousek papíru s vlastnoručními poznámkami Stalina o tom, nebo s poznámkou, bylo možno tak interpretovat. Vůbec neuvádějí fotokopie ani na jedné straně, kterou by napsal Stalin. Neměl žádné pitomečky, speechwritery a imagemakery. Všechny články si psal sám, teze referátů rovněž sám. Jindy nevysiloval a psal např. o problémech jazykovědných. (Práce bez výhrad uznávaná všemi odborníky z této oblasti). Kde jsou Stalinovy rukopisy?!

Stalin přiměl stranické ideology, aby pracovali na teorii výstavby komunismu, či na teorii cest k socialismu. Nutil jiné, ale sám nepracoval? To nikoli, pracoval, avšak opakuji, kde jsou jeho rukopisy?...

Historikové píší, že Stalinovo rozhodnutí svolat sjezd VKS (b) bylo pro Stranický aparát neočekávané. Stalin tak rozhodl v červenci 1952 a v srpnu byl zveřejněn projekt nových stanov VKS(b), tzn. že Stalin svolával sjezd právě proto, pro změnu stanov strany a její organizační struktury. Byl čas konat opatření...

Název Všesvazová komunistická strana (bolševiků) se změnil na Komunistická strana Sovětského svazu. První název vysvětloval všem nezávislost strany na státu, na sovětské moci. Slovo „všesvazová“ znamenalo prostě území, na němž vyvíjí činnost tato součást celosvětové Komunistické internacionály (Kominterny). Do rozpuštění Kominterny v roce 1943 bylo na titulním listu členské legitimace VKS (b) nahoře napsáno: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Uprostřed „Stranický průkaz“ a zcela dole: „VKS (b) – sekce Komunistické internacionály“.

Nový název strany pevně spojoval stranu se státem, strana se stávala jako by vlastnictvím Sovětského svazu, strukturální jednotkou sovětské moci. Tak byla rovněž vláda Sovětského svazu, Ministerstvo obrany Sovětského svazu a nyní namísto VKS (b) zde byla Komunistická strana Sovětského svazu. Další změny byly již změnami kardinálními. Namísto politbyra ÚV bylo navrženo vytvořit prezídium.

Předpokládám, že mnozí ho považují za jeden a týž řídící orgán. Ve skutečnosti i po smrti Stalina nomenklatura tento orgán nezměnila, ale v roce 1966 se vrátila k minulému názvu. My se však zabýváme nikoli tím, co udělala, ale co chtěl udělat Stalin.

Byro – to je suverénní orgán, složený z několika lidí, byro svá rozhodnutí s nikým nekoordinuje. A prezídium (z lat. praesidere – sedět vpřed) to jsou pouze představitelé dalšího

řídícího orgánu jenž může samostatně řešit pouze část otázek a velké otázky, jestliže je přijal, je povinen poté schválit u toho, koho představuje...

Tato změna politbyra na prezídium znamenala, že strana neměla orgán, který by bezprostředně řídil celou zemi, ale má orgán, který řídí pouze stranu a to v přestávkách mezi plény ÚV...

Jak jsem již psal, Stalin po válce konspiračním pořádkem snižoval úlohu politbyra pouze na orgán vedení strany. Na 19. sjezdu VKS (b) bylo toto zrušení politbyra uvedeno v nových stanovách. V referátu se o tom říká, i když velmi krátce, ale jednoznačně (zdůrazněno mnou):

„V projektu změněných stanov se navrhuje přeměnit politbyro v prezídium Ústředního výboru strany, které by řídilo práci ÚV mezi plény.

Taková změna je účelná proto, že název „prezídium“ odpovídá více těm funkcím, které de facto plní politbyro nyní.

Běžnou organizační práci Ústředního výboru, jak ukázala praxe, je účelné soustředit v jednom orgánu – v sekretariátu, v souvislosti s tím není zapotřebí organizační výbor ÚV.“

Takto pak funkce „politická práce“, obsažená ve starých stanovách, byla vypuštěna a prezídium musí řídit pouze organizační práci ve straně v obdobích mezi plény ÚV, prezídium se vlastně stalo přijímačem nikoli politbyra, ale organizačního byra, které bylo zrušeno.

Ustanovením politbyra namísto prezídia nemohla již KSSS ničím spravovat zemi, protože do prezídia ÚV, tj. ve vlastním řídícím orgánu ÚV KSSS, ve vedení SSSR a řízení sovětské moci – vcházet sem již nebylo nutností.

Ale to ještě není všechno. Složení prezídia bylo stanoveno počtem 25 členů a 11 kandidátů, kteří měli poradní hlas. Ve srovnání s 9 až 11 členy politbyra to byl mnohohlasý kolchoz. Avšak není třeba si myslet, že Stalin nevěděl, co dělá. Většina z těchto 25 členů nebyli straničtí, ale státní činitelé, kteří v mírové době byli podřízeni předsedovi rady ministrů a zároveň také Nejvyššímu sovětu. Takovým způsobem moc přešla ze stranické nomenklatury k sovětské, tj. státní moci (přesně řečeno do její nomenklatury).

Stalin, jenž podřídil stranu sovětské/státní moci, obnovil Ústavu SSSR v plné míře...

Stalinův odchod – smrt nomenklatury

Jedinou záchranou, jediným stebélkem pro stranickou nomenklaturu byla skutečnost, že samotný Stalin zůstal ve vedení strany, není důležité, že nikoli jako generální tajemník, žádné funkce a ty tady nebyly ani dříve pro něho nutné, všichni stejně věděli, kdo je Stalin.

A Stalin se pokusil toto stébélko spálit...

Bez Stalina na místě generálního tajemníka, bez Stalina jako vůdce strany ztrácela stranická nomenklatura tu moc, která jí dávala materiální výhody...

Proto, aby se zbavil moci stranické nomenklatury, nepotřeboval státní aparát mnoho; neposkytovat těmto pitomečkům hlášení, podávat zprávy pouze svým přímým představeným. Jestliže neměl informace, k nimž by bylo možno se připojit, byl stranický aparát bezmocný. Ale jak nedat stranickým aparátníkům své hlášení, když jsou to Stalinovi lidé, vůdce země? Stává se, že před ním se ti nechce podávat hlášení.

Ale kdyb Stalin odešel z ÚV a zůstal pouze předsedou Rady ministrů, tehdy by sám pámbů rozkázal poslat stranickou nomenklaturu ke všem čertům a nikoli jí předkládat hlášení, ale šetřit papír. Vůdce v ÚV již není, je tam jakýchsi 10 kusů tajemníků a to je vše.

Co tito lidé udělají člověku, jmenovanému do funkce se souhlasem Stalina (předsedy Rady ministrů)? Pokusí se intrikovat? A oni se vyznají poněkud ve věci, v níž hodlají intrikovat, tzn. budou obviňovat za špatnou práci vždyť žvaní hlouposti a Stalin je vyžene z ÚV...

Za těchto podmínek by mohli ve stranické nomenklatuře přežít pouze moudří a znalí lidé... ale ani tato ztráta moci nebyla nejhorší. Hlavní bylo to, že s odchodem Stalina se stranická nomenklatura přestávala obnovovat. Zde je třeba pochopit, jak k tomu došlo.

Stalinův odchod z ÚV (odchod vůdce SSSR ze stranických řídících orgánů) představoval pro stranickou nomenklaturu velkou hrozbu, neboť ve straně budoval demokratický centralismus – vnitrostranickou demokracii. A v podmínkách této demokracie lidé, kteří jsou navyklí být pouze popohánění a dohlížitelé, jsou v řídících orgánech strany nepotřební. Chruščov by si musel opět vzpomenout na dovednosti zámečníka a Malenkov si opět leccos oživit z Baumanovy Moskevské technické univerzity, aby nakonec získal diplom inženýra.

Tuto veškerou stranickou nomenklaturu chránil Stalinův stín před nemilosrdnou kritikou řadových komunistů, ale takovými komunisty byli i ministři, ředitelé, významní vědci – lidé, kteří svým intelektem nomenklaturu převyšovali.

Nuže, jak předpokládám, Stalin se nemohl rozejít radikálně se stranou, tím by vyvolal podezření lidu vůči ní – proč odešel vůdce? Bylo třeba připravit všechny na tuto myšlenku, na to, že Stalin dříve nebo později opustí funkci tajemníka ÚV a bude pouze hlavou země. Na plénu ÚV 6. října 1952 dokonce uklidňoval členy ÚV (125 lidí) tím, že souhlasí, aby zůstal členem prezídia i jako předseda Rady ministrů...

Stalin netrval na své žádosti. Byla to osudová chyba: jestli by trval a odešel, možná by ještě žil. Ale takto odhalil nomenklatuře své plány a poskytl jí čas k činu.

Zemři

Nyní zůstalo pro nomenklaturu jediné východisko ze situace - Stalin musel zemřít ve funkci tajemníka ÚV, ve funkci vůdce strany a celé země. V případě takové smrti by jeho nástupce na místě tajemníka ÚV byl v očích lidí automaticky i vůdcem země, ale soustředěné v rukou ÚV a sdělovací prostředky by se rychle postaraly učinit nástupce geniálním – upevnily by ho ve vědomí obyvatelstva jako vůdce všeho lidu..

Hlavní však je, opakuji, aby zemřel a nestačil opustit svou funkci tajemíka ÚV. Není nic divného, aby přežil po tomto plénu alespoň čtyři měsíce.

Je pravda, že Stalin chápal, co mu hrozí. Je to zřejmé i ze skutečnosti, že přijal opatření ke sloučení Ministerstva vnitra a Ministerstva státní bezpečnosti v Berijových rukách, je to zřejmé z jeho opatrnosti, že přestal jezdit do Kremlu po podivné smrti náčelníka kremelské ochranky v rukou lékařů. Nomenklatura se ukázala být silnější..

Když nomenklatura zabíjela Stalina, zabíjela i rozhodnutí 19. sjezdu KSSS. Je to zřejmé z toho, jak rychle opravila Stanovy, odstranila vše základní, co provedl ve Stanovách Stalin. Ještě dýchal, když stranická nomenklatura omezila prezídium na deset členů a obnovila pod tímto názvem politbyro. Snížila počet tajemníků na pět a jmenovala tajemníkem ÚV Chruščova, dosud „koordinátora“ tajemníků. Za pět měsíců byl Chruščov jmenován prvním tajemníkem (vůdcem strany) a tisk se pustil do vychvalování „drahého Nikity Sergejeviče“.

Date: 2015-12-24; view: 763