PETROHRADSKÝ VÝZKUM 1 page

Jestli má na svědomí početné oběti především na Ukrajině, v Moskvě, v Čkalovu (Orenburgu), Novočerkasku, Tbilisi, Budapešti, pak se odvážíme předpokládat, že trockista, marxista, leninista, stalinista břichatý Chruščov by mohl zabít a okrást kohokoli, jestli by to pro něho bylo výhodné a nikoli nebezpečné.

A Saveljev pokračuje v pátrání: „Je důležité v naší vyšetřovací práci určit, kde je pravda a kde lež, protože není třeba tak moudrý jako Šalamoun, abychom objasnili, kde svědek hovoří pravdu, kde lže a kde se pokouší poplést svého posluchače sám se ocitá ve vlastní pasti. Zajímavý je v tomto ohledu Chruščov. A přece C.L. Berija je člověk nadaný, ostatně jako jeho otec. Avšak ne všichni lidé mají nadání pro jediné, jsou nadaní pro vše. Berija senior byl mimořádně nadaný nejen jako organizátor, a Berija junior byl velmi schopný inženýr. Avšak o toto se nejedná. Musíme znát pravdu o velikém, pomlouvaném člověku. Možná, že některé čtenáře překvapí, proč autoři, kteří se považují za stalinisty, si dovolují citovat i to, že píší proti Stalinovi. Není třeba se podivovat, i když citujeme něco protistalinského, není to proto, že s tím souhlasíme. Don Quijote bojující s větrnými mlýny – to není náš hrdina. Máme konkrétní lstivé a zlé soupeře. A nepřítele je třeba znát tváří v tvář. Citujme Sergo Beriju: „Se Stalinem jsem se samozřejmě setkával nejednou za různých okolností a v různou dobu a musím přiznat, že můj vztah k němu není ani dnes jednoznačný. Když jsme žili v Gruzii, tak jsme ho zbožňovali. V Moskvě se náš vztah k němu změnil. Slyšel jsem rozhovory rodičů o Stalinovi a chápal jsem již, kdo je vinen za represe, politické procesy aj.“ (s. 48-49)

Přesto je Sergo Berija jaksi nepochopený; míří, jak se říká mezi Boha a ďábla. Jednou je pro „rudé“, pak zase pro „bílé“. Není to stále o Stalinovi, i Stalin „je vinen“. Přijel s rodiči do Moskvy, ale rodiče si šeptají mezi sebou: „Fuj, jak je ten Stalin špatný!“ Šeptají si, ale otec Stalinovi slouží jako oddaný pes, přičemž slouží jedinečně, čenichá všude, kde jsou nepřátelé. Šeptá si se ženou a slídí rok, dva...pět...deset a téměř patnáct let. To vše v Moskvě. Za tuto dobu ať pobýval s kýmkoli, kolik vyznamenání získal. Dokonce se stal maršálem Sovětského svazu, hrdinou socialistické práce. Za jaké zajímavé vlastenecké operace na frontách Velké vlastenecké války? Co on... Þ (měkký znak v azbuce), taková k... vyčenichal u Stalina, aby potom doma své ženě v přítomnosti synka šeptal! Ale synek nelže, píše pravdu o svém otci. Píše o otcových zásluhách a neopakuje odporné způsoby očerňování z historicky zašpiněných spodků Chruščova.

My pokračujme v Saveljevově úchvatné knize: „J.V. Stalin se v mnohém vzdálil Leninovi, věděl o Leninových počinech, avšak s Leninem zcela nesouhlasil ani za jeho života. Ale kdo, kde a kdy slyšel od Stalina pouze jediné špatné slovo o Leninovi? Skutečně Stalin pochleboval mrtvému Leninovi? Skutečně udělal Stalin pro vlast méně než Lenin? Skutečně Stalin, jakož i Lenin pouze bořil? Ne, ne a ne. V tvůrčí činnosti Stalin nesčíslněkrát převyšoval nejen Lenina, ale všechny ostatní leninisty dohromady! Proč Stalin nenapadal mrtvého Lenina podobně jako špinavý poststalinský šakal zavražděného Stalina? Myslíme, že nejen proto, že veliký člověk se nikdy nepokouší vyvyšovat se v dějinách nad ostatní, pošlapávat hroby zemřelých a hanobit je. Velcí lidé mají vždy vlastní míry růstu. A to je vlastní takovému člověku, jako byl J.V. Stalin. Je tu však i druhá strana tohoto problému. J.V. Stalin nikdy nebyl a nemohl se stát zrádcem! Proč? Protože byl – Stalin. Právě Stalin a nikoli Chruščov ani Berija, Malenkov či Bulganin.“

Pokud pracovně připustíme, že Stalin byl diktátor, pak je nad slunce jasnější, že se tímto „diktátorem stal postupně, když bylo jasné, že ostatní vysoce postavení hlupáci buď usilovali o celosvětovou permanentní revoluci, nebo nechtěli převzít zodpovědnost za to, co se dělo ve straně. Avšak soudruh Stalin byl diktátorem pouze v jednom, když bylo třeba realizovat rozhodnutí přijaté vrcholnými orgány strany nebo v mimořádných situacích, kdy, abychom se vyjádřili slovy ještě většího diktátora soudruha Lenina, „otálení, to je smrt“. Ale zdaleka nebyl despotickým, ale demokratickým diktátorem; vždy se snažil nalézt, získat z druhých jejich návrhy k řešení problémů a měl upřímnou radost, když nalezli rozumná řešení, často je vyznamenával a podporoval tvůrčí a čestné lidi k další iniciativě.

Profesor Saveljev pokračuje: „Soudruh Stalin uchvacoval jiné nikoli proto, že hrál, ale proto, že byl upřímný ve své dobrotě a nadšení. Zdá se nám, že jakýkoli člověk je s to rozeznat v druhém člověku faleš od upřímnosti. Proč Stalin individuálně vykonával přímý soud nad zrádci? Za Stalinem stála převážná většina jak ve straně, tak v lidu. A stěží by se syn Berijův vykroutil, jestli by se dostal nikoli do rukou Stalina, ale někoho jiného a bylo by to tvrdší v této situaci, kterou sám popisuje v „Mém otci...“.

Sergo Berija v této své knize říká: „Chodil jsem do stejné školy se Stalinovými dětmi. Světlana Allilujevová[3] seděla ve stejné lavici s mou budoucí manželkou. Ona nás s Marfou rovněž seznámila.“

Stalinova dcera se mi vryla do paměti jako chytrá a skromná dívka. Dobře uměla anglicky. Měla silnou vazbu na svou matku již za války.

Saveljev pokračuje: „Mnozí znají hodnocení, které napsal na Stalina Winston Leonhard Spencer Churchill, když již Stalin nebyl mezi živými. Nyní si vyslechněme, co řekl po setkání s Josifem Vissarionovičem, když vystoupil v Dolní sněmovně britského parlamentu 8. září 1942: „Pro Rusko je velkým štěstím, že v hodinu jeho utrpení stojí v jeho čele tento velký a tvrdý vojevůdce. Stalin je velkou a silnou osobností, vhodnou pro bouřlivou dobu, v níž musí žít. Je to člověk nevyčerpatelné odvahy a silné vůle, prostý člověk a také ostrý v jednání, což já, jako člověk vyrostlý v Dolní sněmovně nemohu neocenit, zvláště, když to mohu říci i o sobě. Především Stalin je člověkem s oním spásným smyslem pro humor, jenž má mimořádný význam pro všechny lidi a pro všechny národy a zvláště pro velké lidi a veliké vůdce. Stalin na mě učinil dojem člověka, disponujícího hlubokou chladnokrevnou moudrostí při úplné absenci jakýchkoli iluzí.ʼ“ Povšimněme si také jedné zajímavé věci: „Někdo si zajisté všiml, že intelektuální potenciál sovětských vůdců se neustále snižoval. Je komické srovnávat dnes Stalina s Chruščovem, Černěnkem či Gorbačovem...“.

Skočme na okamžik k již zmiňované knize Beriji mladšího, jehož cílem bylo podle Saveljeva dokázat toto: 1) jeho otec není vůbec tím člověkem, za něhož je považován; 2) distancovat ho od Stalina; 3) při všech Stalinových kladech uvalit na něho hlavní zodpovědnost za represe; 4) dokázat, že Stalinova smrt byla nutná, aby byl zachráněn život ostatních členů vedení strany; 5) odhalit Berijovy vrahy; 6) ospravedlnit a rehabilitovat L.P. Beriju.

Sergo Berija pokračuje: „Stalin vždy bral v úvahu situaci. Na konci jeho života, kdy byly vytvořeny protiletadlové rakety mezikontinentální, blížily se k završení práce na vodíkovém projektu; Stalin byl zřejmě odhodlán k tomu vystřídat otce a další členy vedení, ale neuspěl...“

A my budeme dál postupovat naším příběhem: „Čistota“ Chruščova v oblasti represí a falzifikace dějin byla zcela zřejmá. Věděli o tom všichni lidé z jeho nejbližšího okolí při jeho odvolání v říjnu 1964. Uveďme pro příklad kratičkou epizodu z novinového článku „Zcela tajné“ (č.8, 2002) „Řídit zemi – střelit kozla“, v němž známý státní a stranický činitel G.I. Voronov vypráví bývalému vedoucímu Oddělení pro všeobecné záležitosti U.V. KSSS V.I. Boldinovi: „Hlaví roli v organizaci spiknutí proti Chruščovovi sehvrál samozřejmě Brežněv, ale i Andropov[4] hrál důležitou roli.“ Saveljev k tomu dodává, že Brežněv a Andropov s ním (Saveljevem – pozn. Lukáš Sluka) hovořili před říjnovým plénem, aby projevil loajálnost a aby nevystoupil.

Saveljev také tvrdí: „Andropov uváděl příklady, jaká rozhodnutí o represích podepisoval Chruščov na Ukrajině, jaká v Moskvě. Podle mého názoru měli předem připravený materiál na Chruščova. Kdyby vstoupil do boje, zřekl by se návrhu jít do důchodu nebo by ho někdo začal bránit a pak by všechna kompromitující akta použili proti Chruščovovi. Ale to nebylo zapotřebí.“

Uveďme ještě to, jak hovoří Saveljev a kol. o Berijovu synu Sergeji Lavrenťjeviči, alias Sergovi: „My ale na rozdíl od vás nejen chápeme, ale i přesně víme, že váš otec nebyl takový, jak se ho pokoušíte vykreslit. Nejenom, že na velkého Stalina nanášíte směsici nesmyslů, neznalosti a klevet, ale totéž děláte i s vaším velikým otcem, který byl až do konce oddán Stalinovi a jeho druhům. L.P. Berija nezradill ani vlast, ani Stalina, ani své životní dílo. A vy, Sergeji Lavrenťjeviči, jste pro nás zbloudilou ovcí. A aniž si to přejeme, zradil jste podle našeho názoru otce spolu s J.V. Stalinem.“

A Saveljev a kol. pokračuje k meritu věci, když se ptá a zároveň odpovídá: „V čí prospěch? Stalinových vrahů - Chruščova, Malenkova a další sebranky. Nebo ve prospěch postsovětských ʼdemokratůʼ? Váš otec, Sergeji Lavrenťjeviči, nebyl takový, jakým jste ho představil ve vaší knize, ruku vám vedl, promiňte, zlý duch. Ne, takový nebyl! My ubráníme vašeho otce od pomlouvačů, a promiňte, od vás, jeho syna. Ne, Sergeji Lavrenťjeviči, opravdově bránili vašeho otce jiní autoři, k nimž neskromně počítáme i sebe.“

Nu a navazuje podkapitola nazvaná prostě a jasně: Ne takovým Lavrentij Pavlovič nebyl!

Preludium vraždy

Autor knihy jasně konstatuje následující: „A opravdu na předčasné smrti J.V. Stalina nesou vinu tři klamní spiklenci. Nejdále ze všech je od vraždy vzdálen Berija, on pouze „postrkoval“ Chruščova, u kterého byl právě Seňka Ignaťjev, ministr státní bezpečnosti SSSR od srpna 1951 do března 1953 a od května 1952 byl současně i náčelníkem Správy ochrany Ministra bezpečnosti. Tato správa zabezpečovala osobní ochranu J.V. Stalina a dalších sovětských funkcionářů stranického a státního vedení.

A ještě jeden zajímavý fakt. Chruščov vzpomíná, jak J.V. Stalin tiskl „spolupracovníkům“ ruce, jak ho krmili lžičkou a jako umírající zvracel krev, proč, to zapomněl. A spolupracovníci se rozdělili do dvojic, jak podivné: Chruščov s Bulganinem, Berija s Malenkovem, jako by se báli, že někdo z „bandy čtyř“ se bude ještě s někým stýkat...“

A Savljevův vědecký kolektiv dodává: „To, že J.V. Stalin nezemřel přirozeně, o tom se píše již dávno. Nebudeme vypočítávat nejrůznější verze jeho smrti. Zaujalo by to v knize mnoho místa a čtenáře by to vyčerpávalo. Autoři potvrzující násilnou smrt J.V. Stalina většinou hovoří o otravě. Za zabijáky v té či oné míře považují Beriju, Chruščova, Malenkova a Ignaťjeva. Nebudeme se k tomu vracet, pro nás je už jasný nástroj otravy vůdce. Ano, nám je to už jasné. Možná, že čtenáři není jasné to druhé – proč a kdo zabil J.V. Stalina.

Dříve, než odpovíme na tyto otázky, kategoricky sdělujeme, že L.P. Berija se spiknutí proti Stalinovi nezúčastnil. Protože... Lavrentij Pavlovič Berija nebyl takový, jak ho pomlouvá většina politiků a domnělých historiků, čubčích synů! Takovým nebyl!“.

Nu a k Lavrentiji Pavloviči je nutno ještě uvést následující: „Berija má skutečně velké zásluhy v oblasti rozvoje národního hospodářství a posílení obranyschopnosti země jak v předvečer, tak v období Velké vlastenecké války. V předválečném roce 1940 organizace investiční výstavby lidového komisariátu vnitra SSSR pod vedením Beriji představovala 13% celkových investic země a během tří let Velké vlastenecké války, počínaje rokem 1941, sedminu.

Saveljev pokračuje: „Zvláště velká byla Berijova úloha v rozvoji hutního průmyslu, který měl mimořádný význam pro dosažení vítězství ve válce s německým fašismem.

Pod Berijovým bezprostředním vedením byly v nejkratších lhůtách postaveny:

- válcovací hutě o objemu 542 tis. tun válcového materiálu ročně;

- tři vysoké pece vyrábějící 980 tis. tun litiny za rok;

- 16 martinských a elektrických pecí vyrábějících 445 tis. tun oceli;

- uhelné doly a lomy těžící 6.790 tis. tun uhlí ročně.

Skutečně neocenitelný je Berijův přínos pro rozvoj leteckého průmyslu. Během půldruhého roku od počátku Velké vlastenecké války byl pod Berijovým vedením vybudován a začal pracovat Bezymjanský komplex leteckých závodů v předměstí Kujbyševa, jehož součástí se stalo deset největších leteckých podniků. Jejich výroba sehrála podstatnou úlohu v dosažení vítězství ve Velké vlastenecké válce.

Jako člen Státního výboru obrany měl Berija velké zásluhy v letech Velké vlastenecké války a v řízení orgánů státní bezpečnosti v průběhu likvidace tajné služby nacistického Německa.

Pod Berijovým bezprostředním vedením byla v Sovětském svazu vytvořena atomová bomba, připravovaly se zkoušky s vodíkovou pumou, která,soudě podle průběhu prací, byla vytvořena dříve než americká.“

Jenže, i přes nesporný fakt Berijova skvělého organizátorství, ho Saveljev hodnotí jako člověka „charakterově zbabělého, věrolomného a cynicky prolhaného, schopného jakékoli podlosti a nízkosti v boji o moc, bezprinprincipiálního kariéristu...“

Následuje podkapitola nazvaná Velezrádci – vlast nebo smrt!, ve které profesor Saveljev a kol. vyvozuje šest základních závěrů:

1. V hodnocení lidí, tak jako ostatně ve všem, stavěl Stalin státní zájem nad zájem osobní.

2. L.P. Berijovi důvěřoval neméně než osobní rozvědce a kontrarozvědce.

3. Stalin měl k Berijovi své zvláštní vztahy, skryté před cizíma očima.

4. Tyto vztahy mezi Stalinem a Berijou předpokládaly i to, že před cizími lidmi se Berija choval tak, jak by si nedovolil před Stalinem.

5. Proto scénář Berijova chování mimo osobní vztahy se Stalinem byl mezi nimi koordinován.

6. Ještě dlouho před Kubánskou revolucí Fidela Castra a Ernesta Che Guevary znal Stalin heslo „Vlast nebo smrt“

A ještě na základě těchto závěrů: Poněvadž J. V. Stalin je velkým státníkem, sovětský stát je v jeho době silným a mocným státem jako nikdy předtím. J.V. Stalin a stát byly jednotným, nerozborným celkem. Jakékoli činy proti Stalinově osobnosti, činy proti zájmům státu, byly velezradou. Osoby, které konaly takové činy, byli velezrádci, podrývající základy státu a jednající proti každému občanu státu. Pomluvy na J. V. Stalina byly pomluvami státu, vlasti, rodné země, byly velezradou. KSSS ve své podstatě svým vztahem k J. V. Stalinovi spáchala velezradu, zradila nejen J. V. Stalina, ale i svou rodnou zem. Fiaskem této zrady byl rozpad Sovětského svazu. Učinilo to velezrádci. Žádnými „demokratickými“ řečičkami v tomto směru nelze ukrýt pravdu.

Zajisté ne nadarmo J. V. Stalin po dlouhých úvahách a poté co analyzoval nejen kladnou úlohu komunistické strany, ale i plevy v ní, rozhodl se odstranit spolu s těmi plevami i písmeno „b“ (bolševiků) a strana byla přejmenována na Komunistickou stranu Sovětského svazu.

Nu a Saveljev k tomu dodává tato slova zvolání: „Zrádci! Zločinci! My nejsme soudci. Avšak máme právo na vlastní názor, neboť:

„Nás vychoval Stalin – pro věrnost lidu,

k práci a činům nás inspiroval.“

Neboť velký ruský vlastenec a spisovatel Nikolaj Alexejevič Někrasov (1821-1877) řekl: „Proto můžeš nebýt, ale občanem být musíš. A kdo je to občan? Syn vlasti zasluhující si úcty!“

Neboť jsme přísahali věrnost vlasti podle textu Přísahy věrnosti schválené prezidiem Nejvyššího sovětu SSSR 10.června 1947, jejímž autorem je Stalin osobně:

„Já, občan Svazu sovětských socialistických republik, při vstupu do řad ozbrojených sil přijímám přísahu a slavnostně slibuji, že budu čestným, statečným, ukázněným a bdělým vojákem, budu přísně dodržovat vojenské a státní tajemství, bezvýhradně plnit vojenský řád a rozkazy velitelů a náčelníků.

Přísahám, že se budu svědomitě učit vojenskému umění, všestranně chránit vojenské a státní vlastnictví a do posledního dechu budu oddán svému lidu, své sovětské vlasti a své vládě.

Jsem vždy připraven na příkaz sovětské vlády vystoupit na obranu své vlasti, Svazu sovětských socialistických republik, a jako voják ozbrojených sil přísahám, že ji budu bránit statečně, zdatně, důstojně a čestně, nebudu šetřit své krve ani života pro dosažení úplného vítězství nad nepřáteli.

Jestliže poruším tuto svou slavnostní přísahu, nechť mne stihne přísný trest sovětského soudnictví, všeobecná nenávist a opovržení pracujícího lidu.“

Tak a Saveljev se do protikladu táže: „A jakou přísahu jste přijali vy, pánové „demokraté“? A jakou přísahu přijal Chruščov, Gorbačov a Jelcin?

A pokračuje zcela výstižně a trefně: „J.V. Stalina milovaly miliardy pracujících na celém světě. Na špičce ledovce nazývaného Sovětský svaz se vytvořil kráter sopky, jako nečisté jezero hemžící se zrádci, pohůnky a kariéristy. Tito šakalové byli připraveni ke všemu, aby nejen neztratili, ale i zvětšili svá privilegia.“

Lazar Mojsejevič Kaganovič zůstal stalinistou až do konce svého dlouhého života (bylo mu bezmála 98 let) A právě tento bolševický bard říká v knize Z rozhovorů se Zojou Kosatkinovou vydané roku 1988 následující: „Bilancujeme-li život a činnost J.V. Stalina jako bojovníka proti carismu, proti kapitalismu a jeho náhončím, za marxismus-leninismus, za socialismus a komunismus, za vítězství Říjnové revoluce, sovětského státu, za vybudování socialismu v Sovětském svazu, za porážku fašistických uchvatitelů za Velké vlastenecké války, je nutno především neopakovat imperialistické pomlouvačné výmysly, ale revolučně vědecky, stranicky, leninsky zachovávat proporce hodnocení kladného a záporného, nedopouštět se maloburžoazních výstředností, senzacechtivosti, přehánění a záměny chyb a nedostatků všeho toho historicky velkého, co udělal Stalin pro stranu, lid a zemi.“ (viz. také pamětní zápisky pracujícího, komunisty-bolševika, odborového, stranického a státního pracovníka, Moskva, Vagrius, 1997, s.564)

Žádné neshody mezi Kaganovičem a Stalinem v židovské otázce neexistovaly. Naopak:

„Židé vždy kalí vodu, protože méně závisí na tradicích země a více podporují pouta s příbuznými v cizině. Zcela jsme rozdrtili židovský buržoazní nacionalismus, všechny ty sionistické organizace ještě ve dvacátých letech. Avšak po válce, kdy Rudá armáda zachránila židy před Hitlerem, a kdy sovětská vláda pomohla Židům, kteří přežili tragédie hitlerovské genocidy, vybudovat stát Izrael v Palestině, židovský buržoazní nacionalismus v naší zemi opět zvedl hlavu. Protože dobře znám psychologii a taktiku sionistů, zneklidněl jsem a sdělil své obavy Stalinovi. Josif Vissarionovič souhlasil s mými argumenty o tom, že je účelné omezit činnosti židovského antifašistického výboru, příliš těsně provázaného se zahraničními sionistickými centry v USA, Izraeli a Evropě a učinit přítrž „kosmopolitismu“, především kosmopoliticky naladěné sovětské židovské inteligenci (srv. viz. Boris Pasternak). Považuji, že to tehdy bylo správné opatření, ozdravilo ideologickou situaci ve straně a společnosti. Nyní, v letech odbourávání komunistických ideálů, to není nic divného, že židovští „podněcovatelé míru“ stojí v prvních řadách.“

Date: 2015-12-24; view: 873