Home Random Page


CATEGORIES:

BiologyChemistryConstructionCultureEcologyEconomyElectronicsFinanceGeographyHistoryInformaticsLawMathematicsMechanicsMedicineOtherPedagogyPhilosophyPhysicsPolicyPsychologySociologySportTourism






Mnoho lidí potvrzuje Kisselevovo svědectví a lékařská vyšetření potvrdila jeho mučení Němci.

Nicméně navzdory nepřátelství polské exilové vlády nebyla významná část Poláků žijících v Sovětském svazu protisovětsky naladěna a akceptovala sovětský nárok na území východně od Curzonovy linie. Mnozí z nich byli Židé. Tito lidé představovali Svaz polských vlastenců, který tvořil páteř – alternativu k polské exilové vládě.

Nacistická propaganda týkající se Katyňského masakru byla zrežírována tak, aby poukázala na nemožnost Sovětů s Poláky vůbec jednat. Generál Sikorski nečekaně vstřícně přijímal nacistickou propagandu a prohlašoval, že Churchill měl „hojnost důkazů“. Jak však on získal tyto „důkazy“ simultánně s německým oznámením tohoto údajně sovětského zvěrstva není jasné, i když se nahlas mluvilo o tajné spolupráci mezi Sikorskim a nacisty. Němci své obvinění zveřejnili dne 13. dubna. Dne 16. dubna sovětská vláda vydala oficiální komuniké popírající „pomlouvačné výmysly o údajném masovém postřílení polských důstojníků sovětskými orgány v oblasti Smolenska na jaře roku 1940.

V komuniké se uvádělo:

Německá prohlášení nenechávají nikoho na pochybách o tragickém osudu bývalých polských zajatců, kteří v roce 1941 byli zapojeni do práce na stavbách v oblastech západně od Smolenska a kteří spolu s mnoha sovětskými lidmi padli po odchodu sovětských vojsk do rukou německých katů“.

Němci vyfabrikovali příběh, který přizdobili antisemitismem prohlášením, že jsou schopni jmenovat sovětské úředníky zodpovědné za masakr, z nichž všichni měli židovská jména. Dne 19. dubna na to Pravda zareagovala takto:

„Za pobouření celého pokrokového a humánního lidstva nad masakrem pokojných občanů, zejména Židů, se Němci nyní snaží obrátit hněv důvěřivých lidí proti Židům. Z tohoto důvodu si vymysleli celou kolekci „židovských komisařů“ kteří tvrdili, že se zúčastnili vraždy 10.000 polských důstojníků. Pro tyto zkušené podvodníky si nebylo těžké vymyslet několik jmen nikdy neexistujících lidí - Lev Rybak, Avraam Brodninsky, Chaim Fineberg. Žádné takové osoby nikdy neexistovaly ani ve Smolenské sekci OGPU, ani v žádném jiném oddělení NKVD ...“



Naléhání Sikorskiho kvůli souhlasu s německou propagandou vedlo k úplnému zhroucení vztahů mezi londýnskou polskou exilovou vládou a vládou Sovětského svazu – jak si poznamenal do svého deníku Goebbels:

„Toto rozbití představuje stoprocentní vítězství německé propagandy jakož i výhru mou osobní... nyní jsme schopni předvést Katyňský incident jako vysoce politickou otázku“

V té době Sikorského za jeho neústupnost odsoudil britský tisk:

Dne 28. dubna 1943 napsaly Timesy: „Překvapení stejně jako lítost pocítí ti, kteří měli tolik důvodů chápat zradu a vynalézavost Goebbelsovy propagandistické mašinérie aby pak sami upadli do jím nastražené pasti. Poláci sotva kdy zapomenou na všudypřítomné noviny kolující mezi lidmi první válečnou zimu, které detailně pomocí nepřímých důkazů popisovaly údajná polská zvěrstva proti pokojnému německému obyvatelstvu Polska.“

To, co stálo v pozadí Sikorského obhajoby teze, že masakr provedli Sověti a ne Němci, byl spor o území východně od Curzonovovy linie. Sikorski se snažil využít německé propagandy k mobilizaci západního imperialismu skrze polské nároky na toto sporné území, a pokusil se vypudit územní požadavky Sovětského svazu v tomto hraničním sváru.

Pokud si člověk přečte buržoazní zdroje dnes, všechny shodně tvrdí, že za katyňský zločin byl zodpovědný Sovětský svaz. Hovoří o tom s takovou jistotou a konzistencí, že při jakékoli snaze argumentovat opačně se člověk cítí jako nacista snažící se popřít Hitlerovo vraždění Židů . Po kolapsu Sovětského svazu se Gorbačov s touto dezinformační kampaní dokonce ztotožnil a vytáhl ze sovětských archivů materiály „dokazující“, že toto zvěrstvo spáchali Sověti. A samozřejmě, že se tak stalo na Stalinův rozkaz. Dobrá, my rozumíme zájmům Gorbačova a jeho přátel na démonizaci Stalina. Jejich cílem však nebyl ani tak Stalin jako socialismus. Jejich záměrem bylo skrze hanobení socialismu obnovit kapitalismus a sobě i svým nohsledům tak umožnit luxusní život parazitů. To vše za cenu masového utrpení sovětských národů. Jejich cynismus je totožný s nestoudností německých nacistů, pročež nás nemůže překvapit nalezneme-li je zpívat stejný hymnus ze společného listu.

Buržoazní zdroje lehkovážně tvrdí, že Sovětské důkazy obviňující Němce ze spáchaných zvěrstev buď zcela chybějí nebo jsou založeny čistě jen na klepech terorizovaných obyvatel regionu. Nezmiňují ale jediný důkaz, pročež dokonce i Goebbels byl nucen přiznat, že se z jeho pohledu jednalo o blamáž a totální ostudu. Do svého deníku si 8. května 1943 zapsal: „Bohužel byla v katyňských hrobech nalezena německá munice... Je nezbytné, aby celý tento incident zůstal přísně tajný. Pokud by měl vejít ve známost nepřítele, bude nutno od celé záležitosti Katyň upustit“.

V roce 1971 noviny The Times naznačovaly, že Katyňský masakr nemohl být spáchán Němci z toho důvodu, že Němečtí vojáci by polské důstojníky spíše postříleli nebo zplynovali, než by je zabili tak, jak se stalo, tj. střelou do zadní části hlavy. Někdejší německý voják žijící později v Godalming (město na jihovýchodě Anglie) se vložil do této diskuse:

Jako německý voják, přesvědčený v té době o spravedlnosti naší věci, jsem se zúčastnil mnoha bitev a akcí v ruském tažení. Nebyl jsem v Katyni ani blízkém lese. Ale dobře si vzpomínám na humbuk, když jsme v roce 1943 slyšeli zprávy o objevení úděsného hromadného hrobu poblíž Katyně, v oblasti, která byla poté ohrožována Rudou armádou“

„Jak dokazují historické záznamy, obelhal Josef Goebbels mnoho lidí. Koneckonců byla to jeho práce a jen málokdo mohl zpochybňovat jeho téměř úplné její zvládnutí. Ale co je vskutku překvapivé, že 30 let staré stránky Timesů nějak nesedí. Nemyslím si, že by se na sklonku války Goebbelsovi podařilo obelhat mnoho německých vojáků v Rusku pokud šlo Katyň ... Němečtí vojáci důvěrně znali a běžně prováděli zabíjení pomocí výstřelů do temene hlavy... my, němečtí vojáci, jsme věděli, že polské důstojníky neposlal na onen svět nikdo jiný, než právě my sami.“

Kromě toho se přihlásilo velmi mnoho svědků, kteří potvrdili přítomnost polských zajatců v oblasti po jejím převzetí Němci.

Učitelka místní základní školy Maria Alexandrovna Sašněvová vypověděla u zvláštní komise zřízené Sovětským svazem v září 1943, bezprostředně poté, co oblast byla osvobozena od Němců, v tom smyslu, že v srpnu 1941, dva měsíce po odchodu Sovětů, skrývala polského válečného zajatce ve svém domě. Jmenoval se Juzeph Lock a vyprávěl ji o špatném zacházení Němců, které si museli polští vězni vytrpět:

 

„Když Němci přišli a zmocnili se polského tábora, zavedli v něm tuhý režim. Němci totiž nepovažovali Poláky za lidské bytosti. V každém směru je utlačovali a pobuřovali. V některých případech byli Poláci stříleni bez jakéhokoliv důvodu. Rozhodl jsem se tedy utéci ...“

Několik dalších svědků vypovědělo o tom, že v průběhu srpna a září 1941 spatřili Poláky pracovat na silnicích. Místní rolník Danilenko patřil mezi několik svědků, kteří vypověděli toto:

„S vězni chycenými na útěku se konaly speciální křížové výslechy. Někdy i dvakrát nebo třikrát. Po jednom takovém výslechu jsem se zeptal předáka .. . koho hledali v naší obci. Odpověděl mi, že obdržel rozkaz od německého velitelství, podle jehož nařízení měly probíhat domovní prohlídky ve všech domech bez výjimky. A to z toho důvodu, že z tábora uprchlí polští zajatci se ukrývali v naší obci.“

Je zřejmé, že Němci nezastřelili Poláky před pohledy místních svědků, šlo ale o významný důkaz poskytnutý místními lidmi o tom, co se dělo. Jedním ze svědků byla Alexejevová, která podrobně popsala předáka z její vesnice i jeho posluhování německému personálu na venkovské dače v části Katyňského lesa, známé jako Kozy Gory, jež byla Domovem důchodců smolenské Správy lidového komisariátu pro vnitřní záležitosti. Tento dům byl situován asi 700 metrů od místa, kde byly nalezeny masové hroby. Alexejevová prohlásila:

„Na konci srpna a po většinu září 1941 přijelo prakticky každý den několik ojetých nákladních vozů na místo venkovské dači v Kozy Gory. Zprvu jsem tomu nevěnovala pozornost, ale později jsem si všimla, že pokaždé, když tyto náklaďáky dorazily k venkovské dače, zastavily se na půl hodiny (někdy i na hodinu celou) na polní cestě spojující venkovskou daču se silnicí. Takový závěr jsem vyvodila, protože když vozy dosáhly místa určení – venkovského domu – hluk náhle ustal.“

„Současně se zastavením zvuku motorů byly slyšet jednotlivé výstřely. Ty po sobě následovaly v krátkých, ale přibližně stejných intervalech. Z kamionů pak vycházeli němečtí vojáci a poddůstojníci. Řvali, hlasitě povykovali a šli se umýt, aby pak mohli řádit v opileckých orgiích.“

„Ve těch dnech, kdy kamiony přivezly více vojáků z některých německých vojenských jednotek , byli vojáci ubytováni ve venkovském domě a byla jim poskytnuta zvláštní lůžka... Krátce před tím, než náklaďáky dosáhly místa venkovského domu, odešli ozbrojení vojáci do lesa evidentně na plac, kde se zastavila nákladní auta, protože za půl hodiny se vrátili v těchto náklaďácích společně s vojáky, kteří trvale žili ve venkovském domě.“

„Při několika příležitostech jsem si všimla skvrny čerstvé krve na oblečení dvou německých desátníků. Z toho všeho jsem usoudila, že Němci zavezli lidi do venkovského domu a zastřelili je.“

Alexejevová také zjistila, že zastřelení lidé byli polští vězni.

„Jednou jsem zůstala ve venkovském domě o trochu déle, než obvykle ... Než jsem dokončila práci, kterou jsem tam dělala, vstoupil náhle voják a řekl mi, že mohuodejít... Doprovodil mě na silnici.“

„Když jsme stáli na silnici asi 150 nebo 200 metrů od místa, kde tato odbočuje k venkovské dače, viděla jsem skupinu asi 30 polských válečných zajatců pochodovat po silnici pod přísným dohledem ozbrojené německé eskorty... Zastavila jsem se u silnice, abych pozorovala, kudy jsou vedeni, a viděla jsem, že se obrátili k naší venkovské dače v Kozy Gory.“

„Vzhledem k tomu jsem začal od té doby vše pozorně sledovat a hlavně mě také zajímalo, co se u venkovského domu děje. Vrátil jsem se proto kousek cesty po silnici, schoval se v křoví poblíž cesty a čekal. Během nějakých dvaceti nebo třiceti minut jsem zaslechl dobře známé jednotlivé výstřely.“

Další dvě služky venkovského domu, jež byly vyslechnuty, se jmenovaly Michajlová a Konachovská a vypověděly to samé. Ostatní obyvatelé této oblasti svědčili stejně. Basilevský se snažil zajistit propuštění německého učitele Zhiglinskyho z vazby a přesvědčit Menshagina, aby o této záležitosti promluvil s německým velitelem regionu Von Schwetzem. Menshagin tak učinil, ale hlásil, že propuštění nebylo možné zajistit kvůli „instrukcím, které přišly z Berlína a předepisovaly striktně dodržovat režim.“

Basilevský pak líčil jeho rozhovor s Menshaginem:

„Nedobrovolně jsem odsekl: ‚Může být něco přísnějšího než stávající režim v táboře?’ Menshagin se na mě odměřeně podíval, trochu se sklonil, aby mi mohl pošeptat do ucha: Jo, to může! Rusové nás mohli alespoň nechat umřít, ale co se týče Poláků jako německých válečných zajatců, ty je třeba jednoduše vyhladit.“

Po osvobození byl Menshaginův zápisník nalezen a grafologičtí oborníci potvrdili, že zápisy v něm jsou psány jeho písmem. V zápisníku na straně 10 čteme záznam datovaný dne 15. srpna 1941:

„Všechny uprchlé válečné zajatce je třeba zadržet a předat kanceláři velitele.“

To samo o sobě dokazuje, že polští vězni byli v té době stále ještě naživu. Na straně 15 čteme nedatovaný záznam: „Mezi lidmi se objevily zvěsti týkající se střílení polských válečných zajatců v Kozy Gory (pro Umnova)“ (Umnov byl velitelem ruské policie).

Řada svědků vypověděla, že byla v letech 1942-1943 pod nátlakem Němců nucena podat falešné svědectví o střílení Poláků Rusy.

Obyvatel z nejbližší vesnice Kozy Gory Parfem Gavrilovich Kisselev vypověděl, že byl na podzim roku 1942 předvolán na gestapo, kde byl vyslýchán německým důstojníkem:

„Důstojník uvedl, že podle informací Gestapa z roku 1940 stříleli do polských důstojníků příslušníci lidového komisariátu pro vnitřní záležitosti, a zeptal se mě, zda mohu k této věci vypovídat. Odpověděl jsem, že jsem nikdy neslyšel o tom, že by kdokoli z personálu lidového komisariátu pro vnitřní záležitosti při Kozy Gory kohokoli zastřelil a důstojníkovi jsem vysvětlil, že poněvadž jsou Kozy Gory naprosto otevřeným a hodně frekventovaným místem, muselo by veškeré obyvatelstvo z okolních vesnic střelbu slyšet a vědět o ní ...

... Jakkoli mne nemohl slyšet, vzal tlumočník ze stolu rukou psaný dokument a přečetl mi ho. Říká, že jsem já - Kisselev, který bydlím na samotě v oblasti Kozy Gory, byl osobně svědkem zastřelení polských důstojníků vojáky, kterým velel Lidový komisariát pro vnitřní záležitosti v roce 1940.

Po přečtení dokumentu mi tlumočník řekl, abych ho podepsal. Odmítl jsem to... Nakonec zařval: „Buďto to podepíšeš najednou nebo tě zabijeme. Vyber si .“

„Vystrašený těmito hrozbami jsem dokument podepsal a domníval jsem se, že by to mohl být konec této záležitosti.“

Ale konec této záležitosti to nebyl, protože Němci od Kisseleva očekávali, že podá verbální důkaz o tom, o čem „svědčil“ před skupinami „delegátů“ pozvaných Němci, kteří se na místo dostavili, aby podaly důkazy o údajných sovětských zvěrstvech.

Brzy poté, co v dubnu 1943 německé úřady oznámily světu existenci hromadných hrobů, „přišel do mého domu překladatel Gestapa a vzal mě do lesa v oblasti Kozy Gory“.

„Když jsme z domu odešli a byli spolu sami, důrazně mě tlumočník upozornil na to, že, pokud jde o lidi přítomné v lese, musím říci vše presne tak, jak jsem zapsal v dokumentu, který jsem podepsal na Gestapu.“

„Když jsem přišel do lesa, viděl jsem otevřené hroby a skupinu cizinců. Tlumočník mi řekl, že to jsou polští delegáti, kteří přijeli hroby prohlédnout. Když jsme se blížili k hrobům, začali se mě delegáti rusky ptát na rozličné otázky související se střílením Poláků. Protože však od mého předvolání na Gestapo už uběhlo přes měsíc, zapomněl jsem vše, co bylo v dokumentu a co jsem podepsal, všechno se mi popletlo a nakonec jsem řekl, že o střílení do polských důstojníků nic nevím.

„Německého důstojníka to velmi rozzlobilo. Tlumočník mě hrubě odtáhl pryč od „delegace“ a šel po mně. Druhý den ráno přijelo auto s důstojníkem gestapa až k mému domu. Gestapák mě našel na dvoře a oznámil mi, že jsem zatčen. Naložil mě do auta a odvezl do smolenského vězení...

Po svém zatčení jsem byl mnohokrát vyslýchán, ale tloukli mě víc, než se dotazovali. Poprvé, když mě předvolali, hned mě tvrdě zmlátili, uráželi mě, nadávali a byli nespokojení, že jsem je zklamal. A pak mě poslali zpátky do cely. Během následujících předvolání mi řekli, že musím veřejně prohlásit, že jsem byl svědkem zastřelení polských důstojníků bolševiky - jinak mě nepropustí z vězení. Řekl jsem důstojníkovi, že bych raději seděl ve vězení, než abych lidem přímo do očí lhal. Poté mě šíleně zbili.

„Proběhlo několik takových výslechů provázených bitím načež jsem ztratil veškerou svou sílu, částečně jsem ohluchl a nemohl jsem pohnout pravou rukou. Asi měsíc po mém zatčení si mě zavolal jeden německý důstojník a řekl mi: „Tady Kisseleve vidíš důsledky své zatvrzelosti. Rozhodli jsme se vás popravit. Ráno vás odvezeme do Katyňského lesa a pověsíme vás.“ Žádal jsem důstojníka, aby to nedělal a s ostatními jsem ho prosil s tím, že se nehodím mezi „očité svědky“ střílení, stejně jako neumím lhát a mohl bych zase vše poplést.

„Důstojník však trval na svém. O několik minut později vešli do místnosti vojáci a začali mě bít pryžovými holemi. Protože jsem nebyl schopen bití a mučení vydržet, souhlasil jsem s tím, že veřejně vystoupím s klamným příběhem o zabíjení Poláků bolševiky. Potom jsem byl propuštěn z vězení s tou podmínkou, že na první požádání Němců budu stejně mluvit před „delegací“ v katyňském lese ...

„Předtím než mne odvedli k hrobům v lese, chodíval tlumočník při každé příležitosti do mého domu, vždy mne zavolal na dvůr a vzal mě stranou, aby se ujistil, že nikdo nic neuslyší a půl hodiny mne zkoušel, jestli si zpaměti pamatuji všechno, co jsem měl říci o údajném střílení polských důstojníků lidmi od lidového komisariátu pro vnitřní záležitosti v roce 1940.

 

Vzpomínám si, že tlumočník mi řekl něco jako toto: „Bydlím v chalupě v oblasti Kozy Góry nedaleko sídla Lidového komisariátu pro vnitřní záležitosti. Na jaře roku 1940 jsem viděl Poláky trávící několik nocí v lese, kde střílejí. A potom mi bylo rozkázáno, abych doslova zaznamenal , že „to spáchali lidé z Lidového komisariátu pro vnitřní záležitosti.“ Poté, co jsem se nazpaměť naučil to, co po mne tlumočník chtěl, řekl mi, že mě vezme do otevřených hrobů v lese přičemž mě přinutil, abych vše zoopakoval v přítomnosti „delegací“ které tam přijely.“

„Mé výroky byly přísně kontrolovány a řízeny tlumočníkem gestapa. Jednou, když jsem mluvil před někým z delegace, jsem byl otázán: „Viděl jsi tyto Poláky osobně před tím, než byli zastřeleni bolševiky? Nebyl jsem připraven na takovou otázku a odpověděl tak, jak to bylo ve skutečnosti, tj. že jsem viděl polské válečné zajatce před válkou, jak chodí na silnicích. Na to mě tlumočník hrubě odtáhl stranou a hnal mě domů.“

 

„Prosím, věřte mi, když říkám, že po celou dobu jsem cítil výčitky svědomí, protože jsem věděl, že ve skutečnosti polské důstojníky v roce 1941 zastřelili Němci. Neměl jsem žádnou jinou možnost, protože mi neustále hrozilo opakování mého zatčení a mučení. "

 

Mnoho lidí potvrzuje Kisselevovo svědectví a lékařská vyšetření potvrdila jeho mučení Němci.

Nátlak aby křivě vypovídal byl také činěn na zaměstnance nádraží Gnězdovo, Ivanova, který měl vypovědět:

 

„Důstojník se zeptal, zda jsem věděl, že na jaře 1940 přijely velké skupiny zajatých polských důstojníků v několika vlacích na stanici Gnězdovo. Řekl jsem, že jsem o tom věděl. Důstojník se mě pak zeptal, zda jsem věděl, že během téhož jara 1940, krátce po příchodu polských důstojníků, je bolševici všechny zastřelili v katyňském lese. Odpověděl jsem, že jsem o tom nevěděl nic. A že věci nemohou být tak jako v průběhu let 1940 - 1941 až do okupace Smolenska Němci. Tehdy jsem se setkal se zajatými polskými důstojníky, kteří přijeli na jaře 1940 do stanice Gnězdovo a byli zapojeni do práce na výstavbě silnic.“

„Policista mi pověděl, že pokud německý důstojník řekl, že Poláci byli zastřeleni bolševiky, tak je to fakt. „Proto“, pokračoval důstojník, „nemusíte mít žádné obavy a můžete s klidným svědomím podepsat protokol, který říká, že zajatí polští důstojníci byli zastřeleni bolševiky a že vy jste svědkem".

 

„Odpověděl jsem, že jsem už starý muž a je mi 61 let a nechci na stará kolena spáchat hřích. Mohl jsem jen dosvědčit, že zajatí Poláci skutečně dorazili na stanici Gnězdovo na jaře 1940. Německý důstojník mě začal přemlouvat, abych vydal požadované svědectví, ve kterém bych přislíbil souhlasit s tím, že by mě povýšil z pozice strážce železničního přejezdu na přednostu stanice Gnězdovo , kterou jsem již vykonával za sovětské vlády a zajistil mi také materiální potřeby.“

 

„Tlumočník zdůraznil, že mé svědectví jako bývalého nádražního úředníka stanice Gnězdovo, nejbližší stanice na katyňském lese, bylo pro německé velení nesmírně důležité a že kdybych tak svědčil, pak bych určitě nelitoval. Pochopil jsem, že jsem se ocitl v mimořádně obtížné situaci a jak smutný osud mě čeká. Rozeřval se na mě, hrozil mi bitím a zastřelením, a řekl, že jsem nepochopil, co je pro mě dobré. Přesto jsem trval na svém. Tlumočník pak vypracoval krátký jednostránkový protokol v Němčině a dal mi jeho volný překlad. Tento protokol zaznamenal a jako tlumočník mi sdělil fakt, že na stanici Gnězdovo přivezli polské válečné zajatce. Když jsem se zeptal, zda bylo moje svědectví zaznamenáno kromě Němčiny také v Ruštině, důstojník vybuchl vzteky, zmlátil mě holí a vyhodil z místnosti...“ .

Savvatejev byla jiná osoba, která pod tlakem Němců svědčila křivě. Sovětské vyšetřovací komisi řekl:

Na gestapu jsem vypověděl, že na jaře 1940 dorazili do stanice Gnězdovo polští váleční zajatci v několika vlacích a dále pokračovali v kamionech a já nevěděl kam. Také jsem dodal, že jsem se později opakovaně setkal s Poláky pracujícími v malých skupinách na opravách hlavní silnice Moskva-Minsk. Důstojník mi řekl, že jsem věci popletl – že jsem na hlavní silnici Poláky potkat nemohl, protože ti byli zastřeleni bolševiky. Po mně pak požadoval, abych to dosvědčil.“

To jsem pochopitelně odmítl. Po výhružkách a dlouhém přemlouvání konzultoval důstojník něco s tlumočníkem v němčině načež tlumočník napsal krátký protokol a dal mi jej podepsat. Vysvětlil , že jde o přepis mé výpovědi. Požádal jsem tlumočníka, zda by mi nepřečetl protokol sám, ale on mě přerušil nadávkami , přikázal mi ho okamžitě podepsat a vyhodil mě ven. Chvilku jsem váhal. Tlumočník uchopil gumovou palici visící na zdi a chtěl mě udeřit. Když jsem protokol podepsal, vrazil do mě, vyhodil mě ven, nařídil mi odejít domů a s nikým nemluvit. Jinak mě zastřelí...

Ostatní podali podobné svědectví.

Důkaz byl také podán o tom, jak Němci „zfalšovali“ hroby obětí, aby se pokusili odstranit důkazy, že masakr nebyl spáchán na podzim roku 1941, ale na jaře 1940 krátce poté, co Poláci poprvé přijeli do této oblasti. Alexandra Michajlovna pracovala během německé okupace v kuchyni německé vojenské jednotky. V březnu 1943 našla skrývajícího se ruského válečného zajatce ve své kůlně:

„Z rozhovoru s ním jsem se dozvěděla, že se jmenoval Nikolaj Jegorov a byl rodákem z Leningradu. Od konce roku 1941 byl v německém táboře č. 126 pro válečné vězně ve městě Smolensk. Na začátku března 1943 byl poslán s kolonou několika set zajatců z tábora do katyňského lesa. Tam byli všichni včetně Jegorova nuceni vykopat hroby, ve kterých ležela těla v uniformách polských důstojníků, která vytáhli z hrobů a zlikvidovali jejich doklady a dokumenty, dopisy, fotografie a všechny ostatní věci.“

„Němci dali nejpřísnější rozkazy, že nic nesmí zůstat v kapsách dotyčných. Dva váleční zajatci byli zastřeleni, protože poté, co prohledali některá těla, objevil německý důstojník nějaké dokumenty. Články, dokumenty a dopisy získané z kapes oblečení ležících těl byly ohledány německými důstojníky, kteří pak donutili vězně, aby část dokumentů vrátili zpět do kapes, zatímco zbytek byl odhozen mezi hromadu článků a dokumentů z nichž něco vybrali a zbytek později spálili.“

„Kromě toho to Němci udělali tak, že vězni strkali do kapes polských důstojníků nějaké písemnosti, jež vzali z pouzder a kufrů (nepamatuji si přesně), které si přivezli s sebou. Všichni váleční zajatci žili v katyňském lese v hrozných podmínkách pod širým nebem a byli velmi přísně střeženi ... Na začátku dubna 1943 byla všechna práce plánovaná Němci podle všeho hotova, protože po zbývající tři dny neměl ani jeden z válečných zajatců co dělat ...“

„Náhle byli v noci všichni z nich bez výjimky probuzeni a někam odvedeni. Stráže byly posíleny. Jegorov vycítil, že něco není v pořádku a začal pozorně sledovat, co se děje. Pochodovali tři nebo čtyři hodiny neznámým směrem. Zastavili se na mýtině v lese u jámy. Viděl, jak byla skupina zajatců oddělena od zbytku, odvedena k jámě a pak zastřelena. Váleční zajatci byli vyvedeni z míry, byli neklidní, rozrušení a hluční. Nedaleko od Jegorova napadlo několik válečných zajatců stráže. Seběhli se tam i ostatní strážci. Jegorov využil zmatku a utekl do temného lesa, slyšel křik a výstřely.“

„Tato hrůza se mi po zbytek života vryla do paměti, začal jsem Jegorova litovat a řekl jsem mu, aby přišel do mého pokoje, zahřeje se u mne a ukryje se tam, dokud znovu nenabere sílu. Ale Jegorov odmítl... Řekl, že se bez ohledu na to, co se stalo, se chystá ještě dnes v noci pryč a že se pokusí dostat přes frontu k Rudé armádě. Ráno, když jsem se šel ujistit, zda Jegorov odešel, byl ještě v kůlně. Zdá se, že tu noc, co se pokusil vyrazit na cestu, ušel jen asi 50 kroků. Byl natolik zesláblý, že byl nucen se vrátit. Toto vyčerpání bylo způsobeno jeho dlouhým vězněním v táboře a hladověním v posledních dnech. Rozhodli jsme se, že u mě ještě pár dní zůstane, než nabere síly. Po krmení Jegorova jsem šel pracovat. Když jsem se večer vrátil domů, řekli mi mí sousedé Branová, Maria Ivanovna, Kabanovská a Jekatěrina Viktorovna, že v odpoledních hodinách byl během razie německé policie nalezen a odvezen válečný vězeň Rudé armády.“

Další svědectví přibylo díky inženýrovi jménem Suchačev, který pracoval pod Němci jako mechanik ve Smolenském městkém mlýně:

„Ve mlýně jsem pracoval v druhé polovině března 1943. Hovořil jsem tam s německým řidičem, který mluvil trochu rusky, a od té doby zavážel mouku vojákům do vesnice Savenki a vracel se na druhý den do Smolenska. Požádal jsem ho, zda by mě nevzal s sebou, abych mohl v obci koupit nějaké tuky. Mojí představou bylo uskutečnit cestu v německém kamionu i přes nebezpečí , že budu na stanovištích zadržen. Němec souhlasil, že mě za úplatu vezme.“

„Ve stejný den v 10 hodin jsme po silnici jeli do Somolenska-Vitebska, tedy jen já a německý řidič. Noc byla jasná a pouze mlžný opar snižoval viditelnost. Asi 22 nebo 23 kilometrů od Smolenska byl zbořený most nebo lépe řečeno objezd prudkým spádem. Začali jsme sjíždět ze silnice, když se náhle v mlze objevil vůz jedoucí k nám. Buď proto, že naše brzdy byly mimo provoz, nebo proto, že řidič byl nezkušený, ale nemohli jsme vůz zastavit a v té chvíli, když už mezi vozy a zůstávala poměrně úzká ulička, jsme se srazili s nákladním automobilem před námi. Náraz byl velmi prudký až řidič druhého vozidla dostal faleš až vybočil do strany, v důsledku toho, že nákladní auta do sebe narazila.“

„Pravé kolo druhého vozu však přistálo v příkopu a kamion spadl ze svahu. Náš vůz zůstal ve svislé poloze. Řidič i já jsme okamžitě vyskočili z kabiny a přiběhli k vozu, který spadl dolů. Přes nos nás praštil příšerný zápach hnijícího a rozkládajícího se masa, který vanul z náklaďáku.“

„Když jsme přišli blíž, viděli jsme, že vůz byl naložen a pokryt celtou přivázanou provazy. Lana s dopadem rupla a část nákladu spadla ze svahu. Byla to hrozivá tíha - lidská těla oblečená do vojenských uniforem. Jeden německý řidič, dva Němci vyzbrojení samopaly - ostatní byli ruští váleční zajatci, protože mluvili rusky a byli podle toho oblečeni.“

„Němci začali urážet mého řidiče a poté provedli pokusy opravit vozidlo. Během asi dvou minut přijelo na místo nehody víc náklaďáků, aby jejich osádka pomohla. Skupina Němců a ruských válečných zajatců, čítající celkově asi deset mužů, vyšla z vozů k nám. ... Díky společnému úsilí jsme začali vyzvedávat vůz. Využil jsem příležitost příhodného okamžiku a šeptem jsem se zeptal jednoho z ruských válečných zajatců: „Co to je?“ „Tiše odpověděl: celé noci nosíme těla do katyňského lesa.“

„Než se kamion převrátil, přišel ke mně německý poddůstojník s řidičem a nařídil nám okamžitě přikročit k činnosti. Převrácení náklaďáku nemělo vážné následky, byť jsme byli trochu vychýleni do strany, řidič kamionu se dostal na dálnici a jeli jsme dál. Když jsme míjeli dva kamiony, které přijížděly později, znovu jsem ucítil hrozný zápach mrtvých těl.“

Různí další lidé také vypověděli, že spatřili kamiony naložené mrtvými těly.

Jistý Žukov, patolog, který skutečně navštívil hroby v dubnu 1943 na pozvání Němců, svědčil takto:

„Oblečení na tělech, zejména zimníky, boty a opasky, zůstaly v dobrém stavu. Kovové části oděvů - spony na opasek, odznaky, háčky a kramfleky podrážek apod. nebyly silně zrezivělé a v některých případech kov ještě udržel svůj lesk. Odřezky z kůže těl, které jsme měli možnost spatřit – tváře, krky, paže – byly hlavně špinavé od zelené barvy a v některých případech hnědě zamazané, ale nejednalo se o kompletní rozpad tkání, ani hnilobu. U některých byly odhaleny šlachy bělavé barvy a byly vidět části svalů.“

„Zatímco jsem byl u vykopávek, lidé pracovali na třídění a vytahování těl ze dna velké jámy. K tomuto účelu používali lopaty a další nástroje, rukama vytahovali těla a vlekli je z místa na místo za paže, nohy nebo oblečení. Neviděl jsem jediný případ rozpadlých těl nebo jakéhokoli zničeného příslušníka.“

„Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem jsem dospěl k závěru, že těla zůstala v zemi ne tři roky, jak tvrdili Němci, ale mnohem méně. S vědomím toho, že v hromadných hrobech a zejména v těch bez rakví postupuje hniloba orgánů rychleji, než se v hrobech samostatných, jsem dospěl k závěru, že k masovému střílení Poláků došlo asi před rokem a půl. Tedy mohlo k němu dojít na podzim roku 1941, nebo na jaře 1942. V důsledku své návštěvy vykopávek jsem se pevně přesvědčil, že obludný zločin spáchali Němci.

Několik dalších lidí, kteří v té době hroby navštívili, podalo podobné svědectví.

Navíc, patologové, kteří v roce 1943 těla zkoumali, došli k závěru, že těla nemohla být mrtvá déle než dva roky. Dokumenty byly nadto nalezeny na některých tělech, která byla zřejmě Němci přehlédnuta, když falšovali důkazy. Patří mezi ně například dopis ze září 1940, pohlednice ze dne 12. listopadu 1940, zástavní lístek stvrzený 14. března 1941 a další stvrzenka z 25. března 1941. I když všechna tato data předcházela stažení sovětských vojsk, předcházela celé pozdější době údajného vraždění vězňů sovětskými orgány na jaře roku 1940, předcházela době nedoloženého masakru všech těch, které Němci byli schopni týrat, aby křivě vypovídali. Pokud, jak tvrdí buržoazní propagandisté, jsou tyto dokumenty padělky, bylo by nejjednodušší věcí zfalšovat dokumenty, které postdatují sovětský odchod, ale to provedeno nebylo, protože nalezené dokumenty byly nepochybně pravé.

 

 

Podle Stalin society Ella Rule, Katyn massacre, červenec 2002 http://www.stalinsociety.org.uk/katyn.html přeložil Lukáš Sluka

 


Date: 2015-12-24; view: 911


<== previous page | next page ==>
Magnitogorsk Iron and Steel Works | Steps to overcome the challenges
doclecture.net - lectures - 2014-2024 year. Copyright infringement or personal data (0.016 sec.)