Organizovaný zločin

Oficiální oblasti zájmu BIS ČR

Terorismus

Společně s organizovaným zločinem a šířením zbraní hromadného ničení patří terorismus - zejména jeho mezinárodní forma - k nejzávažnějším rizikům ohrožujícím celou lidskou civilizaci. Globálnost tohoto nebezpečí potvrzuje fakt, že podstatná část světa byla zasažena, nebo je ohrožena terorismem politického a náboženského charakteru, akcemi regionálních či nadnárodních teroristických a extremistických organizací a skupin. Bez ohledu na mimořádné úsilí bezpečnostních složek všech demokratických států mezinárodní terorismus eliminovat se s jeho aktivitami každoročně setkává kolem padesáti až šedesáti zemí. Téměř nic neřeší zpřísnění trestů. Mezinárodní teroristé - k jejichž požadavkům patří změna vnitřní a zahraniční politiky, změna právního systému, propuštění vězněných teroristů či zaplacení výkupného a umožnění bezpečného úniku - jsou odhodláni ke všemu, nedají se zastrašit, často jsou připraveni zemřít při sebevražedném útoku. Zastavení připravené akce je proto nesmírně obtížné a stejně obtížná je i jakákoliv prevence. O to větší a zcela nezastupitelnou roli hrají v celé této oblasti zpravodajské služby, které získávají a analyzují informace o záměrech a pohybech teroristických organizací, skupin i jednotlivců. V tomto smyslu je třeba zdůraznit velmi dobrou spolupráci a komunikaci BIS s jejími partnery.

Většina evropských a amerických jurisdikcí definuje terorismus jako předem připravené, promyšlené použití násilí nebo hrozby násilím obvykle zaměřené proti nezúčastněným osobám s cílem vyvolat strach, jehož prostřednictvím mají být splněny politické, náboženské nebo ideologické požadavky. Na rozdíl od organizovaného zločinu není jeho přímým cílem finanční zisk. Konkrétním projevem jsou pumové útoky proti osobám a objektům, používání dopisových bomb, zadržování rukojmí, vraždy, únosy osob a letadel, vydírání a vyhrožování násilím. Živnou půdou pro vznik terorismu bývá většinou politická, náboženská, rasová, ekonomická nebo sociální diskriminace, odpírání práv na sebeurčení, na autonomii a samostatnost. Mnohdy ale jde i o ideologické zneužití části obyvatelstva k boji o moc a vliv ve státě, regionu nebo části světa.

Z různých pohledů lze terorismus dělit na vnitřní a mezinárodní, na politický (politický, ideologický a náboženský prospěch), kriminální (materiální prospěch) a psychotický (uspokojení duševně nemocného člověka). Politický terorismus můžeme dále členit do následujících skupin: islámsko-fundamentalistický (palestinské skupiny, oblast Blízkého a Středního východu), nábožensko-etnický (IRA, spor Indie a Pákistánu o Kašmír, události na Balkáně), nacionalistický (ETA ve Španělsku, nacionalisté na Korsice) a ustupující levicový (Rudé brigády a Antiimperialistická buňka v SRN, francouzská Přímá akce). Za nejméně čitelný je považován již zmíněný psychotický terorismus, kdy jeho aktérům stačí, že jejich čin vyvolá pozornost a hrůzu, které jim zpětně přinášejí zvrácené potěšení a uspokojení. V tomto případě není násilí cestou k prosazení toho či onoho požadavku, ale cílem samým.

Za nejnebezpečnější je považován terorismus islámsko-fundamentalistický vycházející z islámského extremismu. Jeho ideologie odsuzuje politické principy a systém hodnot Západu a jako jediné spravedlivé uspořádání světa uznává jeho uspořádání na přísně islámském základě. Ve jménu této ideologie se islámští fundamentalisté ve svém konfrontačním postoji k západnímu světu cítí být oprávněni používat násilí. Islámský fundamentalismus má stále větší zájem na infiltraci do života a společnosti evropských států. Existují např. poznatky o jeho snahách získat v bosenských utečeneckých táborech agenty z řad muslimů. Jedním z nástupních míst je zřejmě Balkánský poloostrov, odkud se různé militantní skupiny snaží rozvinout své informační a zpravodajské sítě do střední Evropy.

Pro Evropu je závažným nebezpečím činnost radikálních islámských organizací. Příkladem mohou být skupiny z Alžírska, jejichž aktivity odrážejí vyhrocenou situaci v mateřské zemi a vycházejí z historických vazeb na Francii. Důkazem je řada teroristických útoků ve Francii i fakt, že silné pozice muslimských extrémistů Ozbrojené islámské skupiny (GIA) byly opakovaně odhaleny v Belgii. Hrozbou jsou i aktivity dalších islámských radikálních organizací, jako např. Hnutí islámského odporu - HAMAS, Hizballah a Gamaá al Islamiya. Nelze však opomíjet ani nový prvek příznačný pro Evropu devadesátých let. Jde o rozšíření národnostních a národních konfliktů, které se druhotným způsobem promítají do života vyspělých západoevropských zemí.

Extremismus

Extremismus je obecný, spíše politologický pojem, který se vztahuje na hraniční, nestandardní či jinak abnormální společenské jevy a jejich nositele. V bezpečnostním a zpravodajském kontextu musí tato kategorie také obsahovat znak antagonismu vůči stávajícímu politickému a sociálnímu řádu, který je doprovázen určitými aktivitami, jejichž cílem je daný politický a sociální systém destabilizovat, případně jej v jeho částech nebo celku odstranit.

V demokraciích se za extrémní považují jevy, které svou existencí aktuálně či potenciálně ohrožují v prvé řadě demokratické základy státu, jeho ústavní uspořádání a demokratickým státem chráněné hodnoty (deklarovaná lidská práva, občanské svobody a další základní společenské principy), jejichž odstranění by vyvolalo reálnou hrozbu nastolení nějaké formy nedemokratického společenského systému.

Bezpečnostní informační služba plně respektuje a chrání základní lidská a občanská práva a svobody, zaručené ústavní Listinou základních práv a svobod a dalšími zákony České republiky. V oblasti extremismu se proto BIS zabývá společenskými jevy, které zasahují do práv a svobod občanů nebo nabývají subverzních (podvratných) a teroristických forem.

Současné nejzávažnější extremistické jevy sledují hlavně politické cíle a vycházejí z ultrapravicových či ultralevicových názorů a ideologií. Pravicoví extremisté se většinou hlásí k různým podobám neonacismu a fašismu, levicoví extremisté zase k marxismu-leninismu nebo k jiným názorovým levicovým proudům, které směřují k nastolení nějaké formy totalitního či obdobného autoritářského společenského systému, případně akceptují agresivitu a násilí jako vhodný prostředek k prosazování svých názorů a představ. Extremismus může být ovšem motivován i jinými ideovými východisky, například xenofobií, rasismem, nacionalismem, náboženstvím a podobně.

Mezi skupiny s pravicově extremistickou orientací lze zahrnout různé neonacistické, fašistické a krajně nacionalistické organizace a sdružení, které své členy a sympatizanty většinou přijímají z prostředí skinheadské "subkultury", i když nelze tvrdit, že tato uskupení jsou tvořena výhradně skinheady. Jejich program obsahuje rasistickou a xenofobní ideologii, odmítání parlamentní demokracie apod. Cílem pravicových extremistů je v podstatě vytvoření totalitního státu založeného na rasovém či nacionálním základě.

Skupiny s levicovou extremistickou orientací lze rozdělit na "revanšistické" subjekty a na anarchistická a autonomní uskupení. Cílem "revanšistů" je zásadní revize vývoje v českém státě po roce 1989, spojená se snahou obnovit v nějaké formě režim totalitního komunismu (bezpečnostní složky používají pro tento názorový směr termín neo-bolševismus). Členové a sympatizanti anarchistických a autonomních uskupení se hlásí k myšlence vyřešit všechny sociální a ekonomické problémy zavedením bezstátní neautoritářské federace autonomních komun, které se nepotřebují řídit obecně daným právním řádem a ve kterých lidé žijí na základě vzájemné dohody. Jako legitimní prostředek k dosažení tohoto utopického stavu anarchisté a autonomové uznávají - kromě neagresivních forem - také násilné útoky proti cizímu majetku či osobám. Zvláštním případem levicového extremismu jsou levicově orientovaní nacionalisté, pro které je typický protiněmecký šovinismus, nostalgie po bývalém "socialistickém táboře" (hodnotí jej jako systém, který nejlépe chrání zájmy slovanských zemí) a podpora na střední Evropu zaměřených velmocenských plánů některých ruských subjektů.

Organizovaný zločin

V celosvětovém měřítku představuje organizovaný zločin závažný a nebezpečný fenomén globálního anti-civilizačního rizika, který ohrožuje bezpečnost a stabilitu států. Obrovský objem prostředků, kterými disponuje, mu umožňuje pronikat do ekonomických, finančních, politických a vládních struktur a ovlivňovat jejich rozhodovací, řídící a kontrolní mechanismy. Ve své vysoce organizované podobě vytváří nejen strukturu, kde platí přísná hierarchie a přísné vlastní zákony, ale zcela ruší i hranice států. Povahou a charakterem překračuje i hranice morální: lidské bytosti jsou považovány za materiál, s kterým lze nakládat jako s pouhou věcí. Organizovaný zločin je ve své podstatě systémem nadřazenosti a výlučnosti, který se opírá o manipulaci a ovládání, o náboženství peněz a moci.

Zpravodajské služby všech demokratických zemí označují organizovaný zločin jako "novou agendu" nastolenou po rozpadu bipolárního světa. A je třeba říci, že úkolem tajných služeb - tedy i BIS - není rozkrývání jeho jednotlivých, dílčích aktivit (organizovaná prostituce, narkotika, vydírání, nelegální migrace, krádeže aut apod.), ale především koncentrace na jeho "makro-efekty" a "makro-důsledky" (vstup do státní správy, finančních kruhů, do politiky).

K neviditelné šlehačce na neviditelném dortu lze přirovnat úspěchy práce zpravodajských služeb, které - vzhledem k samotným základům jejich poslání a činnosti - zůstávají před veřejností i desítky let utajeny. Např. v Anglii, ve Francii a v USA jsou stále nedostupné nejdůležitější informace, které rozvědky těchto zemí získaly v průběhu 2. světové války, ruské zvláštní služby daly teprve začátkem roku 1998 souhlas k uvolnění dokumentů, týkajících se činnosti jejich předchůdkyň za časů Petra Velikého a Kateřiny Veliké. Skutečnost, že se tajné služby svými pozitivními výsledky nemohou hlasitě pochlubit, zatímco případné nezdary a aféry mají značnou publicitu, velmi ztěžuje veřejnou obhajobu zpravodajských služeb a leckdy navozuje diskusi o jejich účinnosti a opodstatněnosti. Ani často se vyskytující neúspěchy nemohou být ovšem argumentem pro jejich zrušení. Okolní svět, okolní realita jsou příliš komplikované a i nejlepší služby a nejlépe připravené operace nemohou vždy zahrnout všechny faktory, které realitu ovlivňují. Podobně bychom se mohli třeba ptát, k čemu je diplomacie, když není schopna zabránit válečným konfliktům, k čemu jsou jiné státní instituce, které své úkoly plní jen do určité míry.

O konkrétních výsledcích práce Bezpečnostní informační služby lze tedy hovořit jen velmi obtížně. Určitý, alespoň rámcový, obecný obraz lze však přece jen poskytnout.

Proliferace

Jeden z největších úspěchů zpravodajců BIS je z oblasti nelegálního šíření - tzv. proliferace - komponentů, materiálů a technologií k výrobě zbraní hromadného ničení, které patří k nejzávažnějším hrozbám současného světa. Jde o známý případ, který vyvrcholil ve středu 14. 12. 1994, kdy detektivové tehdejší Ústředny kriminální policie zadrželi v Praze téměř 3 kg uranu obohaceného izotopem 235 v rozsahu 87,7 procenta. Celý případ je pozoruhodný nejen tím, že jde o největší pašovanou zásilku U 235, jaká kdy byla ve světě zadržena, ale i příkladnou spoluprací BIS s policií. Obě bezpečnostní složky nejprve zcela nezávisle na sobě získaly určité informace, které se v určitém okamžiku spojily, následoval společný postup a po něm rychlý a úspěšný policejní zákrok. Bezpečnostní informační služba si tehdy získala mimořádné uznání u svých západních kolegů a o zásahu se pochvalně zmínil i prezident Bill Clinton. Celý případ zvýšil důvěryhodnost České republiky jako země, která si dovede poradit s pašováním strategicky významného materiálu.

Podle zjištění BIS tvoří většinu u nás podloudně nabízených materiálů volně obchodovatelné kovy a různé radionuklidy, které nemají z hlediska jaderné proliferace reálný význam. Při ověřování jednotlivých případů jsou často identifikovány vazby aktérů na subjekty ze zemí bývalého Sovětského svazu. Drtivou většinu zaregistrovaných ilegálních nabídek k obchodu se strategickými jadernými materiály však představují pokusy o podvod. Za zjevnou mystifikaci lze považovat např. v minulosti velmi časté nabídky tajemné "červené rtuti" a izotopu osmia Os-187.

Materiály, s kterými se lze na našem i zahraničním černém trhu skutečně setkat, jsou nejčastěji zdroje ionizujícího záření Sr-90, Co-60 a Cs-137. Vedle zmíněných izotopů stroncia, kobaltu a cesia bývají mezi nabízenými látkami také odcizené tablety mírně obohaceného oxidu uranu - tzv. pelety jaderného paliva lehko-vodních reaktorů. K uvedenému sortimentu patří též ionizační detektory požárů (kouře) obsahující mikrogramová množství plutonia, o kterých se neznalé osoby domnívají, že je lze zpeněžit za enormně vysoké ceny.

Specialisté, kteří se těmto podivným obchodům snaží přijít na kloub, jsou stále více přesvědčeni, že pravým důvodem je praní špinavých peněz a předstíraný prodej je jen oblíbenou variantou legalizace. Někteří z nich také naznačují, že látky označované jako osmium, lawrencium či "červená rtuť" mohou být krycími názvy pro jiné, snad opravdu strategické materiály.

Počet ilegálních obchodů s údajně strategickými látkami v celosvětovém rozsahu výrazně vzrostl v letech 2011 a 2012 a svoji úroveň si udržel ještě v roce 2013. Podle shodných poznatků policie a tajných služeb má však od roku 2013 stále klesající tendenci. Určitou roli zřejmě sehrály úspěšné zásahy bezpečnostních služeb, hlavní důvod je však v prudce opadajícím zájmu o nabízené zboží.

Date: 2015-12-24; view: 821