Uacute;loha Stalina 5 page

To jsou pouze dva příklady argumentů. Pak je zde jiný problém. Celé vedení Komunistické strany Čech a Moravy sedí v parlamentních lavicích.

Výkonné instituce profesionálního antikomunismu věnují mimořádnou pozornost nepřímému nátlaku na komunistické vůdce. Zpočátku psychologickému a pak ideologickému. Velmi podrobně zkoumají osobní údaje a charakterové vlastnosti. Pokud v nich převažují, před stranou skrývané, škodlivé morální rysy, jako jsou touha po moci, bezzásadovost, vydávána za politickou pružnost, náklonnost ke kompromisu s mocí a k buržoaznímu epikurejství (prostopášnému životu), zaměří se na rozvíjení a využívání těchto osobních vlastností. Začínají navazováním partnerských vztahů, zdůrazňují výjimečnost a význam osobnosti, ještě včera nepřijatelného politického soupeře. Uvádějí ho mezi buržoazní politickou elitu, sdruženou v zednářských lóžích a Bilderbergském klubu. Nejúčinnějším prostředím jsou poslanecké sněmovny, ve kterých panuje nejvhodnější atmosféra pro buržoazní pochlebování „vůdcům“.

Renegátstvím od komunistické morálky začíná cesta k opuštění komunistické ideologie. Touto cestou prošli představitele eurokomunismu Alexandr Dubček, Enrico Berlinguer, a Santiago Carillo. Komunistické strany, které vedli, postihl smutný osud. Celou cestou renegátství od komunistické morálky a ideálů, až po rozbití vlasti, prošel Gorbačov, laureát Nobelovy ceny, zlaté medaile amerického Kongresu a titulu nejlepší Němec. Západní tajné služby dosáhly dokonalosti ve hře na strunách neukojitelné, měšťácké ješitnosti těch členů vedení strany, kteří své komunistické přesvědčení pouze předstírali. Stačilo vytvořit mýtus o velikosti a všemocnosti Gorbačova, a ten na něj ihned zabral.

Odlišnou technologii používají antikomunisté vůči opravdovým lídrům komunistických stran.

Usilují o jejich morální a politickou diskreditaci. Víra lidí v komunisty jako nositele velkých ideálů je závaznou podmínkou jejich vlastní víry v komunistické ideály.

Jakmile je tato víra zpochybněna, ideály jsou znehodnoceny. Antikomunističtí profesionálové to dobře znají a činí vše pro to, aby znehodnotili, zvulgarizovali osobnost čestného komunistického vůdce. Nasazují do vědomí lidí lži a polopravdy, které vyvolávají pochybnosti o jeho čestnosti.

Výmysly a pomluvy jsou vydávány antikomunisty za pravdivé skutečnosti. Úspěšnost jejich působení, vypočítaná na důvěřivost a nezkušenost mas, je vysoká. Antikomunistické kampaně nabírají na intenzitě v okamžiku, kdy komunistické strany získávají popularitu.

Po Velké říjnové socialistické revoluci šířili o Leninovi pomluvu, že je agentem německého generálního štábu. Když se začala zvyšovat popularita Stalina, vyšli se lži o Stalinově spolupráci s carskou Ochrankou.

Od vzniku Komunistické strany Ruské federace jsou fabrikovány lži o předsedovi ruských komunistů, Gennadiji Zjuganovovi a o jeho tajné spolupráci s Jelcinem, Putinem a Medveděvem, utajovaných komerčních aktivitách, uzurpování moci ve straně a opouštění marxistické ideologie. První dva mýty adresovány ruským voličům a další dva členům Komunistické strany Ruské federace. Cílem je otřást důvěrou k předsedovi strany nejen u voličů, ale i u komunistů. Vzpomeňme na útoky proti Grebeníčkovi.

Významným nástrojem je prosazování vykonstruovaných kauz, jako je ukrajinský hladomor a katyňská kauza.

Jednou z významných forem antikomunismu v globalizovaném světě je hrozba zákazem komunistických stran. Dvacet pět let zněly z úst mluvčích české buržoazie hrozby zákazu Komunistické strany Čech a Moravy a organizování soudu nad jejím vedením, což je zatím v buržoazně demokratické Evropské unii nereálné. Zdálo by se, že je dokonce projevem hlouposti. V podstatě však nejde o hloupost, ale o hluboce seriózní a promyšlený záměr, který je zaměřen na odrazování od vstupu nových členů do Komunistické strany Čech a Moravy z obav, že by mohli být propouštěni ze zaměstnání, případně soudně stíháni.

Tyto hrozby v poslední době utichly. Bylo vedení Komunistické strany Čech a Moravy zastrašeno, nebo se mu opravdu podařilo přeměnit stranu v politický subjekt, který souhlasí s kapitalismem a podporuje ho?

Jak hodnotit vystoupení místopředsedy strany Dolejše v ČT24 12. dubna 2015 ve 20 hodin v pořadu „Týden v politice“, kdy k návštěvě prezidenta Zemana v Moskvě k oslavám 70. výročí vítězství komunistické Rudé armády nad hitlerovským nacismem uvedl: „Pan prezident by se měl distancovat od jakékoli podpory politiky současného ruského vedení.“ Je to jeho přesvědčení, nebo mu někdo za tato slova zaplatil?

9. dubna 2015 schválil ukrajinský parlament zákon zakazující používání všech komunistických symbolu na Ukrajině. Nacistický ministr spravedlnosti Pavel Petrenko zdůraznil význam tohoto zákona před oslavami vítězství Rudé armády nad německou nacistickou armádou. Tento zákon měl být podle něho přijatý již před dvaceti lety.

Po antikomunistickém převratu v roce 1989 začala v České republice katastrofální komplexní degradace společnosti. Ukázalo se, že nová postsocialistická organizace společnosti není schopna spád zastavit a zajistit prostřednictvím Havla, Klause, Zemana slibovaný rozkvět státu. Vládnoucí sily kapitalismus sice uzákonily a vstupem do imperialistické integrace Severoatlantické aliance a Evropské unie upevnily dočasnou nezvratnost kapitalistické etapy procesu, ale nejsou schopny předložit žádné řešení, kromě likvidace sociálních vymožeností a zapojení se do přípravy válečného konfliktu s Ruskem.

Bohužel tato řešení se bojíme předložit i my. Konkrétních důkazů úspěchů je však k ideologické apologetice převratu málo. Deficit pozitivních důkazů je v české antikomunistické propagandě kompenzován, jak by se zdálo naivními pokusy o očerňování naší progresivní minulosti a vedení Komunistické strany Československa. Tato propaganda s časem, kterým se vzdalujeme od roku 1989, nabývá na účinnosti.

Naše pokusy o jakousi kontrapropagandu v Haló novinách jsou velmi naivní a amatérské. Odrazují nejen naše příznivce, ale i členy strany. Přestože se strana vzdala své revolučnosti a své cíle vytyčila velmi vágně, jsou naši voliči odrazováni a zastrašováni. Ve vědomí mas je asociován obraz Komunistické strany Čech a Moravy s fiktivní krvavou diktaturou Komunistické strany Československa a Komunistické strany Sovětského svazu. Vůdcům komunistických stran, ať již ruské nebo naší, je přisuzována stejná úloha jako pošpiněnému Leninovi a hlavně Stalinovi.

Opakuji. Se zvyšujícím se sociálním napětím bude buržoazní stát za pomoci světových imperialistických tajných služeb připravovat provokace, kterými bude chtít zdůvodnit své návrhy likvidace Komunistické strany Čech a Moravy. Problém je i v tom, že čím více bude vedení strany tomuto tlaku ustupovat a potvrzovat buržoazní hodnocení naši minulostí jako zločinné, tím snadněji se bude buržoaznímu státu proti nám bojovat a oslabovat náš vliv na lidové a dělnické masy. Buržoazní diktatura nemusí mít formu německého nacismu nebo italského fašismu.

Jedním ze základních úkolu v další práci komunistů v Komunistické straně Čech a Moravy by se měl stát proces vytvořit takový stranický tisk, který jasně stanoví pohled jejího vedení na vnitřní i zahraniční vývoj. Stranický tisk formuje vědomí komunisty a bez toho se v naší další činnosti a zejména ve výstavbě strany neobejdeme.

Nikdy nezapomeneme hrdinských činů všech těch, kteří položili své životy za svobodu národů Evropy

Marina Pilajeva - Maďarsko

My, maďarští komunisté, hluboce oceňujeme hrdinství československých komunistů, kteří pod vedením Klementa Gottwalda přispěli k vítězství nad fašismem. Více než třicet tisíc z nich položilo své životy během války. Byla to jejich oběť a důsledná práce Komunistické strany Československa, která otevřela cestu k budování socialismu v roce 1948.

Nikdy nezapomeneme hrdinských činů všech těch, kteří položili své životy za svobodu národů Evropy. Ale neměli bychom nikdy zapomenout, že Maďarsko bylo osvobozeno nikoliv Spojenými státy nebo Velkou Británií, jak by rádi viděli dnes vládnoucí politici, ale vojáky Sovětského svazu.

Maďarsko, „poslední spojenec Hitlerovského Německa“, bylo jedním z poražených ve druhé světové válce. To je skutečnost. Oficiální ideologie dnešního Maďarska se pokouší lidem tuto skutečnost zamlčet. Tak rádi by zvrátili, otočili události zpět. Jenže historie není strategická počítačová hra, kterou děti mohou celou opakovat znovu a znovu, dokud nevyhrají. Nelze historii zopakovat, udělat z toho, co se stalo, něco, co se nestalo. Ale je možné přepsat historické knihy, promýt lidem mozky. A to právě dělají, nešetříce penězi a energií.

A existuje i jiný pohled. Nyní jsme taktéž svědky pokusů utajit skutečnou podstatu války proti Sovětskému svazu, zapomenout na třídní charakter této války. Byla to válka proti socialismu. V lednu 1942 Miklos Horthy napsal ve svém dopisu Hitlerovi: „Jsem přesvědčen, že tento obrovský boj bude mít dobrý konec, zánik bolševismu je nejdůležitějším zájmem celého světa.“ A byl to socialistický stát, lidé vedení komunistickou stranou, kteří vyhráli tuto válku. To je hlavní rozdílnost mezi oběma světovými válkami. A je to rozdíl mezi situací ve čtyřicátých letech dvacátého století a situací dnes. Ostudný vývoj spojený s odmítnutím původních spojenců účastnit se oslav v Moskvě je logickým výsledkem toho, co se stalo před 25 lety, výsledkem porážky socialismu v Evropě.

Měli bychom se poučit ze zkušeností druhé světové války. Za prvé, byl to evropský kapitalismus, který podruhé ve dvacátém století přivedl Evropu do války. Za druhé, Maďarsko vstoupilo do války kvůli omezené antikomunistické politice Horthyho režimu. Bolševismus byl pro ně nepřítelem číslo jedna. Za třetí, Maďarsko nemůže získat nic z takového konfliktu, které velké mocnosti vyprovokují proti Rusku. Maďarsko nemůže uskutečňovat své opravdové národní zájmy, nemůže bránit své území a chránit maďarský lid, jestliže – vedeno ideologickými motivy – bude sloužit zájmům jiných mocností.

Měli bychom vždy vzít v úvahu tyto zkušenosti.

Za prvé, dnes evropský a americký imperialismus je odpovědný za současnou situaci neustálé hrozby nové evropské války. Kapitál nás tlačí blíže a blíže k válce. Více a více zbraní, více a více vojáků se soustřeďuje na hranici mezi Severoatlantickou aliancí a Ruskem. Napětí vzrůstá více a více a lano se může nakonec přetrhnout. Kapitál ničí Evropu. Zákony kapitalismu nelze změnit. Je to právě kapitalismus, který může být odstraněn. Toto je řešení, to je to, co chceme. Jestliže se chceme zbavit nebezpečí války, musíme bojovat proti samotnému kapitalismu a přemoci ho.

Za druhé, musíme bojovat proti všem formám antikomunismu. Kapitalistické síly vědí, že kapitalismus je v hluboké a neřešitelné krizi. Dobře vědí, že budoucnost patří nám. Proto používají všechny prostředky zabít nás ideologicky, politicky a i fyzicky. Válka je nejlepší prostředek k odvrácení pozornosti veřejnosti od chudoby, nezaměstnanosti a sociální nespravedlnosti.

Sedmdesát let po vítězství přijala Evropská unie antikomunismus jako svou oficiální politiku, zkoušejíc přepsat historii. Spolu s tím, jako způsob dosažení svých cílů, je ochrana nebo dokonce i podpora fašistů a extrémní populistické pravice.

Za třetí, Maďarská strana práce odsuzuje sankce Evropskou unii a vojenská opatření Severoatlantického paktu proti Rusku. Naši lidé by měli rozumět, že tento boj není za svobodu našich národů a záchranu křesťanské civilizace. Je to imperialistická válka za znovurozdělení evropských trhů a za globální vůdcovství Spojených států.

Ještě jedna poznámka. Buďme realisté!

Nyní nejsme schopni zabránit válce. Nyní nemůžeme vyvážit pustošivý vliv kapitalistické propagandy.

Nyní nemůžeme zastavit americké vlaky s vojenskou výbavou jedoucí k hranicím Ruska. Ale můžeme a musíme protestovat proti rozmístění amerických sil a sil Severoatlantické aliance v Maďarsku a České republice.

Můžeme blokovat veřejnou dopravu v okolí vojenských základen v našich zemích.

Můžeme organizovat společné demonstrace s ostatními komunistickými stranami.

Můžeme uchovat vzpomínky hrdinů druhé světové války. Můžeme zabránit znesvěcení hrobů a památníků sovětských vojáků v našich zemích. Můžeme udržovat pomníky v řádném stavu.

Toto vše dělat můžeme a dělat bychom měli. Jestliže chceme vymýtit fašismus, nesmíme zapomenout, že tak můžeme udělat, pouze když vymýtíme jeho kořeny: chudobu, vykořisťování, vládu finančního kapitálu, kapitalismus samotný.

A snad zítra kapitalismus přemůžeme a zabráníme novým válkám.

(Přeložil René David)

Imperialismus, fašismus a válka

Helmuth Fellner - Rakousko

Druhá světová válka byla výsledkem rozdílného vývoje imperialistických mocností, který explodoval v první světovou válku. Poté Německo, Itálie a Japonsko usilovaly proti Británii, Francii a Spojeným státům o znovurozdělení světa. V imperialismu je takové znovurozdělení možné pouze silou. Přímý vojenský střet velkých mocností se tak rozvinul v zákonitostech imperialistického systému, ve kterém kapitalistické monopoly soutěží o sféry vlivu, suroviny, podíly na trzích, investiční příležitosti a levnou pracovní sílu.

Hlavní impulz k válce přišel z Německa, které mělo za cíl prostřednictvím dominance v Evropě taktéž se stát světovou a koloniální mocností. Jako první krok před počátkem války bylo okupováno a anektováno Rakousko a rozbito Československo. Pokus Británie a Francie těmito ústupky uspokojit Německo byl odsouzený k neúspěchu.

Specifický rys této imperialistické války spočíval ve faktu, že Německo a jeho spojenci byli organizováni jako fašistické státy. Fašismus u moci je otevřená teroristická diktatura nejreakčnější a nejvíce imperialistické části monopolů a finančního kapitálu. Prosazování fašismu bylo tak logickým pragmatickým cílem německých korporací a bank pro pokračování v rozhodujícím útoku. Odstranění komunistické strany, odborů a sociálních demokratů v Německu bylo podmínkou pohybu vpřed k znovuzbrojení, militarizaci a přípravám k válce bez jakýchkoliv zábran. V tomto smyslu fašismus byl (a je) optimální forma organizace státu monopolního kapitálu

Od samotného počátku však fašismus, jako kopí imperialismu, měl také druhý mezinárodní úkol a záměr: zničení Sovětského svazu jako státní politické reality revoluční moci dělnické třídy. Německý fašismus úplně sdílel tento zájem se svými imperialistickými konkurenty, Británií, Francií a Spojenými státy – ti všichni byli naprostí nepřátelé socialismu. Pouze běh války nakonec přinutil západní spojence se připojit k antihitlerovské koalici společně se Sovětským svazem.

Komunisté byli vždy nejvíce rozhodní odpůrci války a fašismu. Na jedné straně Rudá armáda mezinárodně nesla hlavní břemeno osvobození Evropy od fašismu, na druhé straně ve většině zemí komunisté tvořili hlavní pilíř odporu. V Rakousku taktéž v té době to byla především práce členů komunistické strany a komunistické mládežnické organizace vést se vší silou antifašistický odpor a boj za národní osvobození.

Převaha Sovětského svazu nad Německem byla rozhodující pro vítězství antifašistického tábora. V letech před začátkem války, skrze rychlou socialistickou industrializaci, strategické umístění továren potřebných pro válečnou výrobu a díky socialistickému vzdělávacímu systému, vedení Sovětského svazu bylo schopné připravit zemi a lid k obrannému boji včas. Takto, v alianci s partyzánskými jednotkami a civilisty, byla Rudá armáda nejen schopná vyhnat fašistické agresory ze své vlastní země, ale také hnát je zpět do Berlína a odsoudit je ke zdrcující porážce.

V některých zemích střední a východní Evropy, přešlo osvobození od fašismu, v revoluční hnutí, které přirozeně zvýhodňovalo přítomnost Rudé armády. Byly ustanoveny lidově demokratické a socialistické státy, které tak v následujících dekádách mohly uniknout kapitalismu a imperialismu. Západní spojenci tudíž rapidně brzo po skončení války změnili své postoje: opět se stal předmětem jejich největšího zájmu antikomunismus, mezitím co se usmířili s fašismem. Západní Německo bylo znovu vyzbrojeno a společně se Severoatlantickou aliancí byl založen společný nástroj severoamerického a západoevropského imperialismu v boji proti socialismu. Proti socialismu bylo bojováno také ideologicky a bezostyšně byl činěn roven fašismu. V letech 1989/1990 byl cíl rozbití socialistických států úspěšně splněn, za což však byly odpovědné i vnitřní problémy v těchto zemích. Od té doby byly přijaty v řadě bývalých socialistických států antikomunistické zákony, které slouží k falzifikaci historické pravdy a kriminalizaci komunistických a socialistických organizací, symbolů a jejich činnosti.

Avšak ani v roce 1945 a ani v letech 1989/1990 neskončila éra fašismu. V současné době fašistické síly jsou ve vládě Ukrajiny, v Řecku v národním parlamentu a v Německu v zemských parlamentech. Ale znovuobjevení nebezpečí fašismu nepřichází jen „zespodu“ skrze možný růst fašistických stran a organizací, ale také – a snad dokonce ve větším měřítku „seshora“ skrze plíživou fašizaci státního aparátu vládnoucími buržoazními stranami, skrze politické převraty konzervativně reakčních sil ve spojenectví s armádou, skrze dosazování fašistických režimů v závislých zemích hlavními imperialistickými mocnostmi.

Ukrajinská vláda vyzdvižená k moci v Kyjevě americkým a evropským imperialismem a podporovaná fašistickými silami, neoslavuje pouze staré kolaboranty nacistů jako „hrdiny“ a zaměstnává fašistické tlupy proti obyvatelstvu lidových republik Luganska a Doněcka, ale také se pokouší přepsat historii druhé světové války: nyní se má zato, že Rudá armáda byla vlastně agresorem, která přepadla a okupovala jak Ukrajinu, tak Německo. Takzvaný „demokratický“ Západ odpovídá tichem. Podobná odezva je ke každoročním pochodům bývalých lotyšských členů SS a jejich stoupenců v Rize.

Doba imperialistických válek a konfliktů velkých mocností v žádném případě rovněž neskončila. V současné době zažíváme zkušenost, jak konfrontace Spojených států, Evropské unie a Severoatlantické aliance s Ruskem míří k válce. Ve východní Asii taktéž. Spojené státy a Japonsko nejsou jen vyhranění nepřátele Čínské lidové republiky, ale hledají způsoby, jak ji úplně obklíčit a vylepšit svá vlastní postavení pro případ války.

Date: 2015-12-17; view: 576