Popularizace a šíření hip hopu

Od poloviny osmdesátých let se hip hop rozšířil po celém světě, kde byl vřele přijat novými fanoušky, mezi které patřilo množství neanglicky mluvících příjemců, kteří si ho upravili podle svého [Brooks, Conroy 2010: 7]. Bylo natočeno i několik filmů s hip hopovou tématikou, ve kterých byla tato městská subkultura zobrazována se směsicí fascinace a děsu vyžívajíc se v obrazech městské dystopie – ulice New Yorku jsou zobrazovány zásadně jako post-apokalyptická pustina plná drog a zločinu [Veselý 2010: 73].

Počátkem devadesátých let už byl americký hip hop natolik zpopularizovaný a zkomercionalizovaný, že se běžně objevoval v reklamách na takové symboly Ameriky, jako jsou McDonald, Burger King, Coca-Cola, Pepsi Cola, objevil se v několika kampaních na sportovní obuv nebo na korporátní oděvní řetězce. Rapové nahrávky, hip hopové magazíny a videa začaly vydělávat miliony dolarů ročně a rockové hvězdy, které se chtěly udržet na vrcholu, musely do svých vystoupení zapojovat prvky typické pro hip hop, například Madonna, Janet Jackson a jiní se dokonce oblékali jako hiphopeři, zařazovali do svých vystoupení prvky breakdance nebo se snažili rapovat [Rose 1994: 17]. Hip hopové klipy z devadesátých let s oblibou prezentovaly materiální nadbytek, aktéři okázale a bez pocitu viny vystupovali v reklamách a s chutí propůjčovali své jméno výrobkům. Potřeba prezentovat bohatství byla prostředkem naplňování individuálního vysvobození se z rasové oprese a možnost uniknout z ghetta na předměstí, což vnímali jako symbolické smazání rasových rozdílů [Veselý 2010: 77].

Koncem devadesátých let, konkrétně v roce 1999, se prodalo přes osmdesát milionů hip hopových nahrávek, tím se hip hop stal nejúspěšnějším hudebním stylem v USA a dokonce jeho aktéři získali pět sošek hudebních cen Grammy. Na přelomu tisíciletí však hip hop začíná upadat, což je jako u jiných hudebních a životních stylů přirozené, u hip hopu ale ještě sehrál roli fakt, že hudební studia začala produkovat velké množství hudebních nahrávek nevalné kvality a v zásadě už nepřinášely žádný nový impuls vývoje [Veselý 2010: 78].

Za zmínku ještě určitě stojí fakt, že v roce 2008 zapojil americký černošský prezidentský kandidát Barack Obama do své předvolební kampaně vlivné hip hopové osobnosti[21], kteří ve svých nahrávkách sestřihávaly Obamovy agitační projevy nebo vytvářely billboardy s jeho graffiti siluetou, kterými byly polepené celé Spojené státy. I slavná předvolební píseň, která obletěla celý svět, „Yes We Can“, byla nahrána rapovou kapelou The Black Eyed Peas [Veselý 2010: 391].

Hip hop sice už zřejmě překonal svůj vrchol, přesto je stále velmi populární a stále nachází nové fanoušky, ovšem těžko říct nakolik se se subkulturou ztotožňují a nakolik jen přebírají její styl.

Přenos hip hopové subkultury do Evropy a do českého prostředí

Český hip hop a vůbec evropský, se od amerického velmi liší. V Evropě nežije tak silná černošská populace jako v USA, která by hip hop produkovala a podporovala. Vzhledem k fungování sociální politiky ve většině evropských zemí, nenalezneme zde ani žádné významné uzavřené sociálně slabší komunity, které by měly potřebu se nějak výrazně projevovat. Samozřejmě, jak u nás, tak v ostatních evropských zemích, nalezneme různé a různě početné rasové menšiny, ale ty nežijí ve srovnatelných sociálních a společenských podmínkách jako Černoši v amerických velkoměstech [Neubauer 2003]. Vzhledem k postavení menšin v evropské společnosti, ve srovnání s tou americkou, nabírají zcela odlišnou dimenzi, takže například obsah rapových textů je soustředěn na jiná témata [Richardson 2006: 72].

Od poloviny osmdesátých let pomalu proniká americký hip hop do Evropy, nejprve samozřejmě do západní, především do Velké Británie, Francie, Nizozemí, Itálie a Německa. Ve střední a východní Evropě, spolu s ostatními kapitalistickými kulturními vlivy té doby, zůstává hip hop tabu. První element hip hopu, který se v západní Evropě uchytil, byl breakdance, který z pohledu Evropana nemá tak agresivní pozadí jako rap. Rapové koncerty se objevovaly zpozvolna, nejdříve v malých undergroundových klubech ve velkých evropských městech a byli na ně zváni američtí rappeři. Později je začala evropská mládež napodobovat, texty písní však zůstávaly v angličtině, v ostatních jazycích se objevovaly až postupně. Z toho vyplývá, že evropské hip hopové hnutí bylo založeno na odlišných základech, než americké, nevzniklo spontánně, ale bylo převzato podle amerického vzoru. V Evropě také pocházeli jeho příznivci z odlišných sociálních podmínek. Nejrychleji se hip hop etabloval ve Velké Británii, kde z malých klubů přešel na silnou klubovou scénu, nestal se však prostředkem politického nebo sociálního protestu přistěhovaleckých komunit, ty totiž měly v té době jiné způsoby, kterými se prosazovaly – jedním ze způsobů byla tzv. „dub poetery“, poezie s dubovým[22] hudebním pozadím, většinou nějak politicky nebo sociálně angažovaná, dalším ze způsobů prosazení se byl punk nebo grunge[23].

Městská mládež ve Francii také nebyla v tak radikální situaci jako americká, ale ani nebyla tak politicky organizovaná jako britská. Předměstská sídliště neměla tehdy rozhodně charakter ghetta a přistěhovalecké menšiny nebyly od sebe nijak separovány – Černoši, Arabové i Běloši žili pohromadě a sociální systém nabízel všem rovné podmínky, hlavně v přístupu ke vzdělání, a integraci do společnosti. Francouzští příznivci hip hopu se neprezentovali sice tak agresivně, přesto stále měli potřebu ukotvit si vlastní identitu. Francouzský rap zněl spontánně, byl uvolněnější a celkově pozitivnější než americký. Přední osobností francouzského rapu se stal MC Solaar, který měl velký literární talent a smysl pro humor, stal se tak mluvčím nejen mladé imigrantské komunity, ale celé generace francouzské mládeže. Osobnost tohoto umělce ovlivnila nejen francouzskou mládež, ale i mládež z ostatních evropských zemí, k tvorbě rapových textů v mateřských jazycích. Vznik italského, německého[24] a nizozemského rapu je spojen až s komerčním šířením skrze masmédia.

Graffiti do Evropy přichází už na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a hned se dostává do hledáčku medií i obchodníků s uměním. Zhruba na počátku osmdesátých let se graffiti subkultura rozděluje na dva proudy, první reprezentuje ty, kteří přistoupili na dialog s majoritní kulturou a druhý naopak ty, kteří zastávají názor, že graffiti by mělo zůstat nezávislé. Ve stejném období se rozvíjejí diskuze, zda lze považovat graffiti za umění či nikoli, tato otázka se debatuje i v akademickém prostředí, o nápisy na zdech se zajímají psychologové, sociologové a teoretikové umění, na pařížské Sorbonně dokonce vzniká katedra zabývající se studiem graffiti [Smolík 2010: 198].

Evropský hip hop tedy zapůsobil na druhou generaci přistěhovalců, kteří zpočátku napodobovali americké vzory, ale rychle si jej přizpůsobili po svém, ve vztahu k vlastním sociálním strukturám [Richardson 2006: 74]. Evropský směr obohatil hip hop především o to, že začal texty rapových písní tvořit a zpívat v jiných jazycích než v angličtině, což přinášelo lepší pochopení formy a obsahu pro nové příjemce. Zatímco v západní Evropě se rozvinula poměrně jemná a nenásilná forma hip hopu, ve střední Evropě, zvláště v Polsku a zemích bývalé Jugoslávie se v devadesátých letech vlivem frustrace a nenaplněných očekávání po pádu komunistických režimů, rozvíjely jeho militantnější formy [Beau 2012].

V současné době hip hopová scéna jednotlivých evropských zemí splynula v jedno. Interpreti sice rapují ve svých národních jazycích, ale to je asi jediná odlišnost. Vývoj celé evropské scény se ubírá stejným směrem, na hip hopových festivalech, v hip hopových magazínech nebo webových stránkách jednotlivých zemí se národnostní příslušnosti stírají, rapové texty se většinou věnují podobným tématům a prostor pro tvůrce graffiti nebo klubová scéna je otevřena komukoliv. Samozřejmě se objevují například rapové texty věnující se lokálním tématům, ale to není překážkou, aby se mohly prosadit i na evropské úrovni.

Date: 2016-03-03; view: 885