Teorie reálného hospodářského cyklu

Teorie reálného hospodářského cyklu se soustředí na negativní technologické šoky v ekonomice (např. růst ceny ropy). Po úvodním šoku dojde k poklesu ekonomické aktivity v určitém sektoru, který se postupně přelívá do dalších částí ekonomiky v důsledku čehož dochází ke krizi.

5. Důvody kolísání v cyklu, model AD-AS, šoky ze strany nabídky a poptávky.

Agregátní poptávka (anglicky aggregate demand) je v ekonomické teorii úhrn výdajů všech ekonomických subjektů(domácností, firem, státu, dovozců, zahraničních subjektů…). Pro agregátní poptávku se užívá zkratka AD.

Funkce agregátní poptávky má klesající průběh (s inflací klesá bohatství, růst mezd se opožďuje za růstem cen produktů, při vysoké inflaci investoři znejistí) a konvexní tvar. Tyto efekty slábnou, poptávka nemůže klesnout pod minimum dané životními potřebami.

Agregátní nabídka (anglicky aggregate supply, zkr. AS) v ekonomii, resp. v makroekonomii znamená celkovou nabídku zboží aslužeb v národní ekonomice v určitém časovém období, vyjádřenou v penězích. Vyjadřuje současně i výkon ekonomiky, který je označován jako makroekonomický výstup.

Agregátní nabídka (značena AS) se rozsahem vztahuje k celkovému HDP, popř. HNP. Závisí na cenové hladině, výrobní kapacitě firem a na výši nákladů. Úzce také souvisí s potenciálním produktem. Je to tedy vztah mezi peněžní hodnotou produkce firem a cenovou hladinou (ceteris paribus).

Nejdůležitějšími faktory, které agregátní nabídku ovlivňují, jsou:

· cenová hladina a náklady

· potenciální produkt

· kapitál, práce, technologie

· hospodářská politika

· očekávání subjektů

· kurz tuzemské měny

6. Nezaměstnanost, příčiny, druhy, měření, vývoj v ČR, problémy na trhu práce v ČR, přirozená míra nezaměstnanosti.

Nezaměstnanost je stav na trhu práce, kdy část nabídky práce není schopna nebo ochotna najít si placené zaměstnání. Obecně se (dle metodiky Mezinárodní organizace práce) za nezaměstnaného považuje osoba, která:

· je starší patnácti let,

· aktivně hledá práci,

· je připravena k nástupu do práce do 14 dnů.

Za vážný ekonomický problém je považována dlouhodobá nezaměstnanost, kdy nezaměstnaný nemá práci déle než 1 rok. V takovém případě je velmi těžký návrat zpět do práce.

12.05.2014 ČR - nezaměstnanost v dubnu výrazně poklesla na 7,9%

Míra nezaměstnanosti je pak podíl nezaměstnaných ke všem osobám schopných pracovat (tedy i zaměstnaným a nezaměstnaným) neboli , kde:

· – míra nezaměstnanosti (v praxi se často uvádí v procentech, tedy hodnota ),

· – počet lidí bez práce,

· – počet zaměstnaných lidí,

· – celkový počet pracovních sil ( ).

V praxi se přesnost takového měření těžko zajišťuje, každá metoda má své nedostatky.

Nezaměstnanost může být také rozlišována jako:

· dobrovolná – osoba setrvává dobrovolně nezaměstnaná, není ochotna přijmout práci za nabízenou mzdu (nezahrnuje se do statistik nezaměstnaných, viz výše)

· frikční (dočasná) – jedná se o krátkodobou nezaměstnanost spojenou zpravidla s obdobím mezi ukončením zaměstnání a nalezením nového zaměstnání; jedná se o nejčastější typ nezaměstnanosti, pro ekonomiku neznamená závažnější problém

· systémová (strukturální) – nezaměstnanost způsobená změnou struktury ekonomiky; nezaměstnaný nemůže sehnat práci ve svém oboru, souvisí s nesouladem nabídky práce a poptávky po práci (např. nadbytek horníků po uzavření dolů v regionu). Řešením může být rekvalifikace.

· cyklická – souvisí s průběhem hospodářského cyklu. V době, kdy se ekonomika nachází v recesi, je zaměstnáno méně lidí než v době konjunktury.

· sezónní – souvisí např. s ročním obdobím – třeba v zimě je na horách zaměstnáno více správců lyžařských vleků než v létě, v zimě je více nezaměstnaných stavařů. Někdy se považuje za část frikční nebo strukturální nezaměstnanosti.

Přirozená míra nezaměstnanosti je nejnižší dlouhodobě udržitelná míra nezaměstnanosti odpovídající potenciálnímu produktu. Její výše je pro každou ekonomiku jiná a nelze ani říci, že by tato míra byla žádoucí – je prostě přirozená. V přirozené míře tedy není zahrnuta cyklická nezaměstnanost. Míra nezaměstnanosti v ekonomice fluktuuje okolo přirozené míry nezaměstnanosti díky hospodářským cyklům (v recesi je míra nezaměstnanosti vyšší než je přirozená míra nezaměstnanosti).

Příčiny nezaměstnanosti

· zákon o minimální mzdě – pokud je minimální mzda umístěna nad tržní cenou, vzniká přebytek nabídky nad poptávkou a někteří nezaměstnaní nezískají pracovní místa

· odbory a kolektivní vyjednávání (forma kartelu, která díky své síle může donutit zaměstnavatele ke zvýšení mezd) což může vést k propouštění některých zaměstnanců pro pokrytí zvýšených mezd

· mzdová rigidita

· mzdová renta – zaměstnavatel zaplatí zaměstnancům více než musí (více nežli je transferový výdělek), z toho důvodu, že zaměstnanec je určitým způsobem důležitý pro firmu (jeho odchod z firmy by byl pro firmu ztrátou)

7. Inflace, její měření, definice, dopady, CPI, spotřební koš, náklady inflace, vývoj v ČR.

Inflace je většinou ekonomů definována jako nárůst všeobecné cenové hladiny zboží a služeb v ekonomice v určitém časovém období. Ekvivalentně lze inflaci definovat jako snížení kupní síly peněz. Změnu cenové hladiny za určité období udává míra inflace, která se vypočítává jako poměr vybraného cenového indexu na konci a na začátku období. Nejpoužívanějšími cenovými indexy jsou index spotřebitelských cen, index cen výrobců a deflátor HDP.

Změnu cenové hladiny za určité období udává míra inflace. Míra inflace je měřena pomocí tzv. cenových indexů.^[1] Nejznámější z nich jsou:

· Deflátor HDP - poměr nominálního a reálného HDP

· Index spotřebitelských cen (CPI – Consumer price index)

· Index cen výrobců (PPI – Producer price index)

Čistou inflaci v české ekonomice vypočítává Český statistický úřad jako přírůstek cen v neregulované části spotřebního koše očištěný od vlivu nepřímých daní a dotací.

Spotřební koš je v ekonomii kombinace množství statků.

V teorii spotřebitele spotřebitel určuje svoje preference pro jednotlivé spotřební koše. Ve zjednodušené formě, která se používá pro analýzu, spotřebitel porovnává spotřební koše tvořené určitým množstvím statku X (např. káva) a určitým množstvím statku Y (např. rohlík).

V makroekonomii je spotřební koš používán pro měření cenové hladiny, resp. míry inflace. V tomto případě představuje spotřební koš reprezentativní skupinu statků. Takovýto spotřební koš může obsahovat výdaje na bydlení, stravu, kulturu atd.

Index spotřebitelských cen (anglicky: Consumer price index odtud CPI) vyjadřuje cenovou hladinu jako průměrnou úroveň cen souboru (spotřebního koše) výrobků a služeb, spotřebovávaných průměrnou domácností. Srovnává tedy náklady na nákup určitého neměnného souboru statků. Soubor statků je tvořen několika sty položek, které vystupují jako reprezentanti. Každý reprezentant má v uvedeném koši svou váhu. Váha je určena podílem výdajů na daný statek na celkových výdajích domácnosti. Tyto váhy jsou po určitou dobu fixní (cca 5 let), protože jejich statistické zjišťování je velice náročné.

8. Peníze a komerční bankovnictví, definice peněz, peněžní zůstatky, peněžní zásoba, peněžní multiplikátor.

Peníze a komerční bankovnictví, nabídka a poptávka po penězích
Vznik peněz je spojen s rozvojem dělby práce a rozvojem směny. Peníze
představují všeobecně přijímaný prostředek směny a platební prostředek.
Ekonomická teorie rozumí penězi to, co je všeobecně uznáváno jako prostředek
placení za výrobky a služby při směně. Penězi se rozumí soubor aktiv, jež lidé
používají k placení, tj. k nákupu zboží a služeb od ostatních subjektů.

8.1. Funkce peněz
1. Prostředek směny – jedná se o primární funkci peněz. Jejím bezprostředním
efektem je snížení transakčních nákladů směny. Se zdokonalováním
peněžních a platebních soustav se tyto náklady dále snižují. Peníze
zprostředkovávají koupi a prodej zboží, nemusí však vystupovat vždy
současně se směnou statků, např. prodej zboží na úvěr.

2. Zúčtovací jednotka (měřítko hodnoty) – peníze se používají k oceňování
zboží a služeb peněžními jednotkami. Peníze vyjadřují ceny statků. Oceňují
nejen směnované statky, ale jakákoli hmotná i nehmotná aktiva. Rozdílné
výkony ekonomiky (aktiva) se stávají peněžním vyjádřením srovnatelné ,
což vytváří předpoklady měřitelnosti jejich produkce a evidence.

3. Uchovatel hodnoty – vyjadřuje schopnost peněz uchovávat kupní sílu do
budoucna. Na tom, jak úspěšně plní tuto funkci, závisí kvalita měny.
Oslabení funkce uchovatele hodnot se zpravidla projeví ve zřetězení poruch
peněžního sektoru s dopady na reálnou ekonomiku.

8.2. Formy peněz
Ve svém historickém vývoji nabývaly peníze různých forem.

1. Nejdříve měly podobu zbožových, tzv. komoditních peněz – docházelo
k přímé výměně určitého statku za jiný. Jako přechodně používané
prostředky směny byly využívány například plátno, drahé kovy – hovoříme
o tzv. barterové směně. Objevuje se i v dnešní době v případě selhávání
peněžního systému nebo v mezinárodním obchodě,, pokud nejsou přijímány
národní měny.

2. Zbožové peníze byly postupně nahrazeny moderními formami peněz.
Nejprve šlo o papírové peníze – bankovky vzniklé jako speciální dlužní
úpis řady komerčních bank na základě uložení zlata v bance, případně při
nákupu obchodní směnky bankou. Bankovky byly směnitelné za zlato a
proto musely být též (alespoň částečně) kryty zlatem. Státovky jsou formou
papírových peněz, které byly emitovány z rozhodnutí státu ke krytí
finančních potřeb např. válečné potřeby , zlatem kryté a za zlato směnitelné.
Vyspělá podoba peněžního systému se zlatem se nazývala zlatý standart –
existoval v různých podobách zhruba jedno století a zanikl v rámci vnitřních
peněžních oběhů počátkem 30. let 20 století. V současné době zlato
nefunguje jako peníze ani přímo, ani nepřímo – tj. bankovek směnitelných
za zlato. Současné peníze jsou penězi nekrytými neboli penězi s nuceným
oběhem. Současné peníze jsou přijímány proto, že jsou zákonem
předepsaným platidlem.

3. Mezi soudobé peníze patří mimo hotovostních peněz, tj. bankovky a
drobné mince, které jsou emitovány výlučně centrálními bankami, také
depozitní peníze (také označovány jako bankovní, účetní, žirové) mající
podobu bezhotovostních peněz a které jsou tvořeny:

a) depozita na požádání (běžné účty ) – je možno je (zhruba řečeno) bez
omezení vybírat nebo na ně vypisovat šeky.

b) termínované vklady v pevné výši (jako termínované účty v bankách) a
dále úsporová depozita s proměnlivým zůstatkem (jako např. vkladní
knížky)

8.3. Peněžní zásoba
S těmito základními poznatky o formách současných peněz je možno definovat
tzv. peněžní zásobu (M) – tj. množství peněz v ekonomice k určitému okamžiku.
Tato peněžní zásoba je kvantifikována rozmanitými peněžními agregáty, utvářející
zejména rozčleněním depozitních peněz. Rozlišujeme

a) M0 – nejužší definice peněz, je tvořen oběživem, tj. mince a bankovky, včetně
prostředků v pokladnách bank

b) M1 – představuje M0 (oběživo) + bankovní depozita na požádání tj.
šekovatelné účty

c) M2 – širší agregát, obsahuje M1 a termínovaná depozita do určité výše a
vklady v cizích měnách.

d) M3 – zahrnuje M2 a velká termínovaná depozita

e) L - zahrnuje M3 a vysoce likvidní aktiva jako státní cenné papíry a cenné
papíry ministerstva financí.
Platí, že s rozšiřováním peněžních agregátů klesá jejich likvidita, tj. pohotovost
sloužit jako prostředek směny a naopak roste jejich výnosnost (hotovost nenese
žádný výnos, běžné účty jsou úročeny méně než termínované vklady).
Rovnice směny
Vzájemný vztah mezi peněžními agregáty (množstvím peněz), výkonem
ekonomiky a cenovou hladinou vyjadřuje rovnice směny, která vyjadřuje
vyrovnávání toku výrobků a služeb s peněžním tokem, určených na jejich nákupy.

P * Y = M* V

Kde: P = cenová hladina, Y = dosažený HDP (reálný produkt), M= množství
peněz v oběhu, V = rychlost oběhu nebo-li obratu peněz, udává kolik koupí a
prodejů zprostředkuje peněžní jednotka za sledované období, P*Y = n

9. Měnová politika, funkce a role centrální banky, základní úrokové sazby, příklady z ČR, aktuální údaje ČNB.

Měnová politika (také monetární politika) je hospodářská politika prováděná pomocí měnových nástrojů centrální banky.

Typy monetární politiky

· Expanzivní měnová politika sleduje pokles úrokových sazeb prostřednictvím růstu nabídky peněz.

· Restriktivní měnová politika je orientována opačným směrem prostřednictvím poklesu nabídky peněz.

Měnová politika je oblastí ekonomické politiky, která usiluje o dosažení ekonomicko-politických cílů působením na monetární veličiny, jako jsou zejména nabídka peněz a výše úrokové míry. Ústřední místo v měnové politice zaujímá centrální banka.

Nástroje měnové politiky

· Přímé

· regulace investičních úvěrů - Centrální banka (dále jen CB) ovlivňuje výši úvěru

· regulace spotřebních úvěrů - CB určuje délku splatnosti a další podmínky

· Nepřímé

· Stanovení povinných minimálních rezerv - CB nařizuje bankám povinné rezervy, které si mohou uložit u CB. Od 12.7.2001 jsou bankám úročeny dvoutýdenní repo sazbou ČNB (dříve úročeny nebyly).

· operace na volném trhu - CB ovlivňuje rovnováhu na trhu cenných papírů (pokud chce snížit množství peněz v oběhu, bude prodávat státní cenné papíry)

· Diskontní sazba - úroková sazba, za kterou CB poskytuje bankám možnost uložit u ní bez zajištění svou přebytečnou likviditu; při zvýšení diskontní sazby očekává vyšší zájem po uložení peněz

· Lombardní sazba - úroková sazba, za kterou CB nabízí úvěry a tím ovlivňuje nabídku peněz ostatních bank

· Při zvýšení lombardní nebo diskontní sazby se sníží nabídka peněz.

Česká národní banka (ČNB) je centrální banka České republiky^[1] a orgán, který vykonává dohled nad finančním trhem v zemi. Má postavení veřejnoprávního subjektu. Jsou jí svěřeny kompetence správního úřadu v rozsahu stanoveném zákonem. Hospodaří samostatně s odbornou péčí s majetkem, který jí byl svěřen státem. Do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona.

10. Fiskální politika, nástroje, deficit, vznik dluhu a jeho krytí, vývoj deficitů v ČR, vývoj dluhu a deficitu v ČR

Fiskální politika je součást hospodářské politiky státu, která se snaží ovlivnit vývoj ekonomiky změnami výše a struktury veřejných výdajů a daní. Na rozdíl od monetární politiky, která pečuje o stabilitu měny, je fiskální politika nástrojem aktivního zasahování státu do hospodářství.

Pomocí fiskální politiky může veřejná správa ovlivnit:

· rozdělení příjmů (přerozdělování)

· agregátní poptávku

· úroveň ekonomické aktivity

· a v důsledku toho i zaměstnanost

· způsob využívání zdrojů (například ekologické a energetické daně).

Typy fiskální politiky

Podle poměru příjmů a výdajů státního rozpočtu můžeme fiskální politiky teoreticky rozdělit na tři typy:

Expanzivní fiskální politika[]

Veřejné výdaje jsou větší než vybrané daně, takže vzniká schodek (deficit) státního rozpočtu, čímž roste státní dluh. Expanzivní fiskální politika se snaží stimulovat růst výkonu ekonomiky prostřednictvím růstu státních výdajů a projeví se krátkodobým růstem HDP. Přes všechny teoretické námitky pracují moderní státy většinou se schodkovým státním rozpočtem a spokojují se jen s tím, že se snaží tento schodek a kumulovaný státní dluh udržovat v jistých mezích (viz např. Maastrichtská kritéria Evropské unie).

Neutrální fiskální politika[

Veřejné výdaje se rovnají vybraným daním, státní rozpočet je tudíž vyrovnaný. Tento stav představuje zřejmě těžko dosažitelný ideál, neboť se vyskytuje jen zcela výjimečně.

Restriktivní fiskální politika[

Veřejné výdaje jsou menší než daně, takže se snižuje státní dluh. Restriktivní fiskální politika má smysl tehdy, má-li stát veliký státní dluh; jinak by totiž znamenala, že stát vybírá zbytečně vysoké daně. Ve skutečnosti jsou však všechny moderní státy spíš více než méně zadluženy, přesto se jim nedaří restriktivní politiku zavést. Federální rozpočet USA byl za posledních 40 let v přebytku jen v roce 1999 a 2000 (díky iniciativě prezidenta Clintona).^[1]

Cíle fiskální politiky

· bezprostřední – regulace agregátní nabídky a poptávky

· konečné – regulace zaměstnanosti a dosažení cenové stability

Nástroje fiskální politiky]

· Automatické stabilizátory – působí stále a automaticky vyrovnávají výkyvy agregátní poptávky a nabídky (např. progresivní daň z příjmu, pojištění v nezaměstnanosti...)

· Záměrná opatření – jednorázové opatření, které ovlivňují agregátní nabídku i poptávku (změna daňové sazby, změna struktury výdajů z rozpočtu...)

· Daně – představují příjmy do státního rozpočtu

· Transfery – dotace do podnikatelské sféry, podpora v nezaměstnanosti nebo zdravotně postižených...

· Vládní výdaje na nákup zboží a služeb – představují výdaje ze státního rozpočtu

11. Mezinárodní obchod, struktura platební bilance, vývoj v ČR.

Zahraniční obchod či mezinárodní obchod je obchod přes hranice státu. Může být světový nebo jednotlivých kontinentů se sousedními státy. Zahraniční obchod je jedním z důsledků dělby práce. Je základní formou propojení ekonomik.

Mezi hlavní příčiny rozvoje patří:

· Odlišnost přírodních a klimatických podmínek (těžba ner. surovin, zemědělství, cestovní ruch)

· Odlišný spotřebitelský vkus a preference (některá zboží mohou mít spotřebitele pouze v zahraničí)

· Snaha o zvyšování efektivity výroby (rostoucí míra dělby práce na mezinárodní úrovni, efektivní využití technologií, nutnost vyrábět určité množství, aby byl realizován zisk)

· Konflikt výroby a spotřeby – výroba se specializuje, spotřeba se diferencuje, dovoz umožňuje domácím výrobcům potřebnou specializaci

Absolutní výhoda znamená, že země je schopna vyrábět výrobek s nižšími náklady než země jiná. Komparativní výhoda je „výhoda ve srovnání“: Rozvoj nutí některé země vzdát se i výroby, ve které má absolutní výhodu. Zdůvodňuje to teorie komparativních výhod.

· Protekcionismus (ochranářství) znamená ochranu vlastního trhu, výrobců a spotřebitelů pomocí cel, kvót a podobných opatření, která mohou vést k praktické neexistenci MO. Rozlišujem 3 druhy protekcionismu. Protekcionismus degresevní, s cílem ochránit udumírající odvětví ekonomiky, d. progresivní- ochrana progresivních odvětví, d. agresivní- posílení konkurenceschopnosti domácího produktu.

· Liberalismus – představuje volný obchod, za podmínek stanovených zákonnými předpisy, za zakladatele lze považovat Adama Smithe.

Vlády, nebo ekonomická uskupení aplikují protekcionismus vždy. Hájí se např. ochranou výrobců v určitém odvětví, udržením zaměstnanosti a koupěschopnosti, nebo ekonomickou nevyspělostí země. Vede to k neefektivnímu chování „chráněných“ ekonomických subjektů a dlouhodobě i ke snížení konkurenceschopnosti. Na druhou stranu vlády potřebují udržet nezaměstnanost na přijatelné míře, aby nebyly vyvolány sociální nepokoje. Protekcionistická opatření by měla být vždy důkladně zvážena s ohledem na konkrétní situaci

Nástroje zahraničního obchodu[editovat | editovat zdroj]

dělíme na autonomní a smluvní. Smluvními rozumíme bilaterální a multilaterální obchodní smlouvy, dohody a závazky vyplývající z členství v mezinárodních organizacích. Autonomní dělíme na pasivní tarifní- cla, celní sazebníky, apod.)a pasivní netarifní- celní řízení, kvantitativní restrikce, autolimitace, devizvé restrikce, embargo, obchodní válka,apod.Dále aktivní autonomní prostředky: subvence vývozní, dotace, daňové úlevy, podpora vědy a výzkumu, propagace, atd-

· Clo (dovozní) – zatěžuje importované zboží, tím zvyšuje jeho cenu na domácím trhu a dává prostor domácím výrobcům, kteří by při nižší ceně nebyli schopni vyrábět

· Embargo – obvykle politicky motivované administrativní rozhodnutí o zákazu obchodu s určitou zemí, nebo komoditou

· Kvóty – snaha o zajištění stability trhu pomocí stanovení povoleného množství dováženého zboží. Vztahuje se ke komoditě nebo zemi producenta. Překročení kvóty by vedlo ke snížení ceny a část domácí produkce by byla neprodejná

· Neviditelné překážky dovozu – jedná se o nepřímé znevýhodnění zahraničního výrobce. Cílová země stanoví např. hygienické nebo kvalitativní podmínky tak, že to je pro dovozce nerealizovatelné, nebo musí vynaložit dodateční náklady (promítne se zvýšením jeho ceny, která pak tolik neohrožuje domácí producenty)

Specifika zahraničního obchodu[editovat | editovat zdroj]

ve srovnání s obchodem v rámci jednoho státu je náročnější. Jedná se o:

· Jazyková bariéra – firma musí najmout někoho, kdo se „domluví

· Právní bariéra – právní řád v cílové zemi může být velmi odlišný od domácího právního řádu, je tedy nutné vynaložit náklady na právního experta

· Kurzové riziko – pohyb kurzu může zásadně ovlivnit ne/výnosovost obchodu, jednotná měna EURO tu bariéru v rámci EU odstraňuje

· Vzdálenost – se vzdáleností rostou náklady na dopravu a pojištění, roste riziko poškození nebo znehodnocení zboží

· Tradice náboženství – některé zboží může být vlivem náboženství nebo tradic v zemi neprodejné

· Je nutné zhodnotit politickou stabilitu, koupěschopnost místního obyvatelstva, míru korupce, konkurenci…

Formy zahraničního obchodu[editovat | editovat zdroj]

Export – vývoz zboží nebo služeb do zahraničí. Důsledkem exportu je příliv kapitálu do země, odkud se zboží nebo služby vyvážejí.

· Přímý export – tuzemský producent a zahraniční odběratel jsou v přímém kontaktu. Producenti musí mít dobrý přehled o zahraničním trhu

· Nepřímý export – mezi producenta a odběratele vstupuje zprostředkovatel, který nakupuje v tuzemsku a prodává v zahraničí. Nevýhodou může být marže, kterou si zprostředkovatel připočítá. Podnik ale ušetří náklady na podrobné sledování zahraniční situace

Reexport – vývoz zboží a služeb, které byly předtím dovezeny

· přímý reexport – reexportér nakoupí zboží v zahraničí a jiné zemi ho prodá, aniž by zboží vstoupilo do země reexportéra

· nepřímý reexport – reexportér doveze zboží do své země a odtud ho vyveze (jako forma překonání obchodně politických překážek mezi cílovou zemí a zemí původu)

Import – dovoz zboží nebo služeb ze zahraničí. Důsledkem importu je odliv kapitálu ze země, kam se dováží.

· Přímý import – tuzemský producent nakupuje v zahraničí

· Nepřímý import – tuzemský producent nakupuje od tuzemského zprostředkovatele zahraničního zboží

Clo[editovat | editovat zdroj]

Clo je poplatek (zákonná platba), který vybírá státní orgán při přechodu zboží přes celní hranici daného státu.

Funkce cla:

· a) ochranná - chrání domácí trh před dovozem cizího zboží

· b) fiskální - zajišťuje příjmy státního rozpočtu (asi 4% všech příjmů) (z vybraného cla zůstane 1/4 ve STR a 3/4 jdou do rozpočtu EU)

Druhy cla[editovat | editovat zdroj]

Podle pobytu zboží

· dovozní clo – uvaluje se na dovážené zboží. Účelem je ochrana domácích výrobců před konkurencí

· vývozní clo – pokud zboží opouští území státu – popřípadě, že se jedná o starožitný nábytek či něco o co nemá stát zájem (v tomto případě je clo stanoveno na co nejvíc), aby se vyváželo - je stanoveno na nulu, vláda má zájem na tom, aby země vyvážela

· tranzitní clo – pro produkci, která není určena na trh dané země, pouze se převáží – nepoužívá se, nebo je stanoveno na nulu

Date: 2016-01-03; view: 1211