V čem záleželo hrdinství pokusu komunardů?

MARXŮV ROZBOR

Je známo, že několik měsíců před Komunou, na podzim roku 1870, varoval Marx pařížské dělníky a dokazoval, že pokus o svržení vlády by byl zoufalou pošetilostí. Když však v březnu 1871 byl dělníkům vnucen rozhodující boj a oni jej přijali, když se povstání stalo faktem, uvítal Marx proletářskou revoluci, přes špatné předzvěsti, s největším nadšením. Nestál na svém a neodsoudil pedantsky „nevčasné“ hnutí jako smutně proslulý ruský renegát marxismu Plechanov, jenž v listopadu 1905 psal způsobem, povzbuzujícím boj dělníků a rolníků, po prosinci 1905 však liberalisticky křičel: „Nemělo se sahat ke zbraním.“

Marx nebyl však jenom nadšen hrdinstvím komunardů, kteří - podle jeho slov - „šturmovali nebe.“ V masovém revolučním hnutí, třebaže nedosáhlo cíle, spatřoval nesmírně důležitý historický pokus, určitý krok světové proletářské revoluce vpřed, praktický krok, důležitější než sta programů a úvah. Marx si vytkl za úkol rozebrat tento pokus, vyvodit z něho poučení pro taktiku a přezkoumat podle něho svou theorii.

Jedinou „opravu“, kterou pokládal Marx za nutné provést v „Komunistickém manifestu“, udělal na základě revolučních zkušeností pařížských komunardů.

Poslední předmluva k novému německému vydání „Komunistického manifestu“, podepsaná oběma jeho autory, je datována 24. června 1872. Autoři Karel Marx a Bedřich Engels v ní prohlašují, že program „Komunistického manifestu“ „dnes… místy zastaral“.

… „Zejména – pokračují - Komuna podala důkaz, že ‚dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinerii a uvést ji do chodu pro své vlastní účely‘…“

Slova tohoto citátu, uvedená v druhých uvozovkách, převzali ‘autoři z Marxova spisu „Občanská válka ve Francii“.

Základnímu a hlavnímu poučení Pařížské komuny přikládali tedy Marx a Engels tak veliký význam, že je vtělili jako podstatnou opravu do „Komunistického manifestu“.

Je neobyčejně příznačné, že právě tato podstatná oprava byla oportunisty zkomolena a že její smysl není znám jistě devíti desetinám, ne-li devadesáti devíti setinám čtenářů „Komunistického manifestu“. Podrobně o tomto zkomolení promluvíme dále v kapitole, věnované speciálně zkomoleninám. Nyní stačí poznamenat, že běžná, vulgární „pojetí“ uvedeného proslulého Marxova výroku tkví v tom, že prý zde Marx zdůrazňuje myšlenku pomalého vývoje v protikladu k uchopení moci atd.

Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Marxova myšlenka tkví v tom, že dělnická třída musí rozbít, rozmetat „hotovou státní mašinerii“ a neomezit se na její prosté převzetí. 12. dubna 1871, tj. právě v době Komuny, psal Marx Kugelmannovi:

...„Nahlédneš-li do poslední kapitoly mého ‚18. brumairu‘, zjistíš, že za nejbližší pokus francouzské revoluce prohlašuji nikoli odevzdání byrokraticko - vojenské mašinerie z jedněch rukou do druhých, jak tornu bývalo doposud, nýbrž její r o z b i tí“ (podtrženo Marxem, v originále je „zerbrechen“) „a to je předpoklad každé skutečné lidové revoluce na kontinentě. V tom právě záleží pokus našich hrdinských pařížských soudruhů ze strany“ (Str. 709 v „Neue Zeit“, XX., I., ročník 1901 – 1902). (Marxovy dopisy Kugelmannovi vyšly rusky nejméně ve dvou vydáních; jedno pod mou redakcí a s mou předmluvou^[1].)

V těchto slovech: „rozbít byrokraticko-vojenskou státní mašinerii“ tkví, stručně řečeno, hlavní poučení marxismu o úkolech proletariátu v revoluci, pokud jde o stát. A právě toto poučení bylo vévodícím kautskyánským „výkladem“ marxismu nejenom naprosto zapomenuto, nýbrž přímo překrouceno!

Pokud jde o Marxův poukaz na „18. brumaire“, ocitovali jsme už nezkráceně příslušné místo. Je záhodno zvlášť zdůraznit dvě místa z uvedené Marxovy úvahy. Za prvé, Marx omezuje svůj závěr na kontinent. To bylo pochopitelné roku 1871, kdy Anglie byla ještě vzorem země čistě kapitalistické, avšak bez militarismu a do značné míry bez byrokracie. Proto Marx vylučoval Anglii, kde revoluce, dokonce i lidová revoluce, byla myslitelná a tehdy také možná bez předpokladu rozmetání „hotové státní mašinerie“.

Dnes, roku 1917, v období prvé veliké imperialistické války, toto Marxovo omezení odpadá. Jak Anglie, tak Amerika, které byly největšími a posledními - na celém světě - představitelkami anglosaské „svobody“ v tom smyslu, že tam nebylo militarismu a byrokratismu, se úplně zřítily do všeobecného evropského špinavého, krvavého bahna byrokraticko-vojenských institucí, které si vše podřizují a vše utiskují. Dnes jak v Anglii, tak v Americe je „předpokladem každé skutečně lidové revoluce“ rozbití, rozmetání „hotové“ „státní mašinerie“ (vybudované tam v letech 1914 -1917 s „evropskou“, všeobecně imperialistickou dokonalostí).

Za druhé, zvláštní pozornosti zasluhuje neobyčejně hluboká Marxova připomínka, že rozmetání byrokraticko-vojenské státní mašinerie je „předpokladem každé skutečně lidové revoluce“. Tento pojem „lidové“ revoluce překvapuje v Marxových ústech a ruští plechanovci a menševici, tito následovníci Struveho, kteří by se chtěli počítat mezi marxisty, by snad mohli prohlásit tento Marxův výraz za „přeřeknutí“. Udělali z marxismu tak ubohou liberální zkomoleninu, že kromě protikladu mezi buržoasní a proletářskou revolucí pro ně nic jiného neexistuje, a mimo to i tento protiklad chápou nemožně dogmaticky.

Zvolíme-li revoluce XX. století jako příklad, pak nutno ovšem jak portugalskou, tak i tureckou revoluci označit za buržoasní. Avšak „lidovou“ není ani ta, ani ona, neboť masa lidu, obrovská jeho většina, nevystupuje nějak znatelně aktivně, samostatně a se svými vlastními hospodářskými a politickými požadavky ani v té, ani v oné revoluci. Naopak, ruská buržoasní revoluce v letech 1905 - 1907, třebaže neměla takové „skvělé“ úspěchy, které časem zaznamenávala portugalská či turecká revoluce, byla nesporně ‚skutečně lidovou“ revolucí, neboť masa lidu, jeho většina, „nejširší‘‘ společenské vrstvy, zdeptané útiskem a vykořisťováním, povstávaly samostatně a zanechávaly na celém průběhu revoluce stopy svých požadavků, svých pokusů vybudovat podle svého novou společnost místo společnosti staré, která má být rozmetána.

V Evropě roku 1871 na kontinentě netvořil proletariát v žádné zemi většinu lidu. „Lidová“ revoluce, která strhuje do hnutí opravdu většinu, mohla být lidovou jedině tehdy, jestliže se jí zúčastnil jak proletariát, tak i rolnictvo... Obě tyto třídy také tvořily tehdy „lid“. Obě tyto třídy mají společné to, že je „byrokraticko-vojenská státní mašinerie“ utiskuje, rdousí a vykořisťuje. Rozbít tuto mašinerii, rozmetat ji - je opravdu v zájmu „lidu“, jeho většiny dělníků a většiny rolníků, je „předpokladem“ svobodného svazku chudého rolnictva s proletariátem, a bez tohoto svazku není demokracie stabilní a socialistické přetvoření společnosti je nemožné.

K tomuto svazku, jak známo, si také razila cestu Pařížská komuna, která nedosáhla svého cíle pro řadu příčin vnitřních i vnějších.

Marx tedy, když mluvil o „skutečně lidové revoluci‘‘‚ co nejpřísněji přihlížel, nikterak nezapomínaje na zvláštní rysy drobné buržoasie (o nichž mluvil mnoho a často), k faktickému poměru tříd ve většině evropských kontinentálních států roku 1871. Ale na druhé straně konstatoval, že „rozbití“ státní mašinerie je nezbytné v zájmu dělníků i rolníků, že je sjednocuje, staví před ně společný úkol odstranit „cizopasníka“ a nahradit jej čímsi novým.

Čím ale?

Date: 2015-12-24; view: 928