O co v otázce stranickosti ve filozofii (nejen)tedy jde?

(a) Je to především příslušnost té které filozofie k jednomu z hlavních filozofických směrů – materialismu nebo idealismu. Jak to pregnantně zformuloval V. I. Lenin v závěru svého „Materialismu a empiriokriticismu“: Za „gnoseologickou scholastikou empiriokriticismu nelze nevidět boj stran ve filozofii, boj, který konec konců vyjadřuje tendence a ideologii nepřátelských tříd soudobé společnosti.Moderní filozofie je zrovna tak stranická jako před dvěma tisíci lety. Bojujícími stranami v podstatě věci jsou materialismus a idealismus, i když tato podstata je zastírána učenecko-šarlatánskými novými jmény nebo slabomyslnou nestranickostí. Idealismus je jen zjemnělá, rafinovaná forma fideismu[1], jenž stojí v plné zbroji, disponuje ohromnými organizacemi a bez ustání působí na masy … Objektivní, třídní úlohu empiriokriticismu[2] lze přesně definovat jako přisluhování fideistům v jejich boji proti materialismu vůbec a proti historickému materialismu zvláště.“ (Lenin, V. I.: Spisy, sv. 14, Praha, SNPL 1957, s. 378).

B) Filozofie tedy není,spolu s ostatními společenskými vědami,nikdy„neutrální“, nestranná, nestranická. Její stranickost vyplývá z objektivní dialektiky společenského procesu, z dialektiky společenského bytí a vědomí, způsobu výroby, a jemu odpovídající sociálně třídní struktury, z dialektiky ekonomické základny a politické a právní nadstavby, z nich vyplývajících rozporů a ze schopnosti jejich pravdivého poznání. Proto v třídní společnosti nemůžebýt filozofie, tak jako konec konců ideologievůbec,nestranná, neboť vždykonec koncůvyjadřuje zájmy určitých tříd,především pak ekonomicky a tím i politicky vládnoucích tříd, kterým složí.

Přitom základní problém spočívá v tom, které třídě daná ideologie s její stranickostí slouží. Tedy o jakou stranickost, a které třídy jde. Zda jde o třídu, která je nositelem společenského pokroku, jejíž objektivní i subjektivní zájmy nejsou v rozporu s působícími zákonyspolečenskéhovývoje a jejíž ideologie tvoří dialektickou jednotu vědy a ideologie, vědeckosti, třídnosti a stranickosti. Takovourevolučnítřídou je proletariát, jehož zájmy jsou shodné s objektivní zákonitou tendencí, s nutností překonání kapitalistického způsobu výroby,rozporu mezi prací a kapitálem, společenským charakterem práce a výroby a soukromokapitalistickým přivlastňováním, kdy proletariát má objektivně životní zájem na správném poznání společenských vztahů a poměrů, na poznání jejich zákonů a zákonitostí. Proto nejen jeho marxisticko-leninská filozofie a jeho ideologie vůbec (marxismus leninismus jako celek), aniž by přestala být výrazem jeho třídních zájmů, je svou povahou objektivně pravdivá, vědecká. Ano, teoretický, ideologický přístup, zde odpovídá dominantní historické tendenci revoluční přeměny světa, jejímu poznání a využití v praktické, revoluční přeměně světa, potřebám boje za socialismus a komunismus. V tom spočívá kvalitativní odlišnost marxismu-leninismu, od ostatních, nevědeckých ideologií! Marxismus-leninismus je totiž (1) jak vědou, pravdivým poznáním vývoje světa, tak (2) vědeckou ideologií,neboť je teoretickým výrazem zájmů proletariátu, dělnické třídy, ať si to tato třída uvědomuje, nebo nikoliv. Slovy K. Marxe: „Nejde o to, co si zatím ten či onen proletář nebo dokonce celý proletariát představuje jako cíl. Jde o to, co proletariát je a co ve shodě s tímto bytím bude historicky nucen dělat. Jeho cíl a jeho dějinný čin je jasně, neodvolatelně předznamenán v jeho vlastní životní situaci i v celé organizaci dnešní buržoazní společnosti.“ (Marx, K. - Engels, B.: Svatá rodina aneb Kritika kritické kritiky, Spisy, sv. 2, SNPL Praha 1961, s. 51).

Nebo je tomu naopak, jde-li o třídu, jejíž subjektivní zájmy jsou v rozporu s působením zákonů společenského vývoje, jak je tomuod poloviny 19. stoletíu buržoazie.Proto tato třída a její ideologové nemohou zcela aktivně a skutečně pravdivě poznávat společnost jako celek, determinovanou zákonitostmi jejího vývoje s historickou tendencí směřující konec konců právě k zániku kapitalismu. Buržoazní společenské vědy, které jsou zásadním způsobem určeny partikulárními, omezenými, egoistickými zájmy buržoazie, jež jako velmi nepatrná skupina obyvatel vlastní naprostou většinu společenského bohatství a považuje svůj kapitalistický společenský, ekonomický, politický a ideologický systém za vrchol, završení společenského vývoje, představují v zásadě falešný, převrácený odraz skutečnosti,„falešné vědomí“. Falešnou ideologií je tedy ideologie buržoazní,jejímž nositelem je buržoazie a její přisluhovači.

Základním východiskem pro pochopení vztahu vědy a ideologie,jeho následnou dezinterpretaci revizionismem,může být pro nás jedno z raných děl K. Marxe a B. Engelse -„Německá ideologie“. Zde je, při kritice německé idealistické filozofie, pod ideologií chápáno falešné vědomí, jehož obsahem je převrácený, tedy nepravdivý odraz skutečnosti, objektivní reality. Jde o mystifikaci reálných vztahů a procesů skutečnostias tím i o iluze o samotné podstatě a povaze vědomí a jeho úlohy v historickém procesu. Avšak, jak Marx a Engels zdůrazňují: „Vědomí(Bewusstsein) nemůže být nikdy nic jiného než vědomé bytí (bewusstes Sein), a bytí lidí je jejich skutečný životní proces. Jestliže veškerá ideologie zobrazuje lidi a jejich vztahy jako camera obscura (temná komora), vzhůru nohama, vyplývá tento jev z jejich historického životního procesu …“ (Marx, K. - Engels, B.: Spisy, sv. 3, s. 40) V německé idealistické filozofii (ideologii) a nejen v ní se tedy při poznání skutečnosti začíná vědomím, idea se prezentuje, představuje jako tvůrce a hybná síla dějin, vývoje. A daná doba, dané společenské vztahy aj. poměry se posuzují podle toho, co si o nich lidé dříve mysleli a myslí. Jednoduše řečeno, je to zejména subjektivistická, subjektivně idealistická filozofie, buržoazní ideologie, která je oním falešným vědomím. Je třeba zdůraznit, že K. Marx a B. Engels v uvedené práci řešili otázku ideologie v celé své složitosti a ukázali i na její souvislost a podmíněnost se společenskou dělbou práce, „která se stává skutečnou dělbou teprve od chvíle, kdy dochází k dělbě mezi hmotnou a duševní prací (sem patří první forma ideologů, kněží)“. (Tamtéž, s. 44) A dále s vlastnickými vztahy a poměry, tím i s rozdělením společnosti na třídy, kdy myšlenky „vládnoucí třídy jsou v každé epoše vládnoucími myšlenkami, tj. třída, která je vládnoucí materiální silou společnosti, je zároveň její vládnoucí duchovní silou. Protože vládnoucí třída má k dispozici prostředky materiální produkce, disponuje zároveň prostředky duchovní produkce, takže si tím zároveň zpravidla podřizuje myšlenky těch, kterým chybějí prostředky duchovní produkce. Vládnoucí myšlenky nejsou nic jiného než ideový výraz vládnoucích materiálních vztahů…“ (Tamtéž, s. 59-60)

Aby buržoazie a její ideologové zakryli třídnost a stranickost své ideologie, hlásají objektivismus,kterým v buržoazní teorii poznání a ve vědách o společnosti rozumíme nevědecký přístup, „halící se“ do zdánlivé nadstranickosti a nadtřídnosti vědy, který popírá poznávané podstatné a zásadní souvislosti a vztahy a omezuje se jen na sledování a popis náhodných faktů, událostí a názorů. Ty pak (fakta, události) interpretuje z hlediska svých zájmů!

Výstižně postihl podstatný rozdíl mezi dialektickým materialistou - marxistou a buržoazním ideologem - objektivistou V. I. Lenin ve známé publikaci „Ekonomický obsah narodnictví …“ Uvedu z ní rozsáhlejší citát: „Objektivista tvrdí, že daný dějinný proces je nevyhnutelný; materialista přesně konstatuje danou společensko-ekonomickou formaci a antagonistické poměry, které plodí. Objektivista, když dokazuje nutnost četných daných faktů, se vždycky vystavuje nebezpečí, že se sesmekne k názoru zastánce těchto faktů; materialista odhaluje třídní rozpory a tím definuje svůj názor. Objektivista mluví o „nepřekonatelných dějinných tendencích“; materialista mluví o té třídě, která „řídí“ daný ekonomický řád a vytváří tak určité formy odporu druhých tříd. To znamená jednak, že materialista je ve svém objektivismu důslednější, hlubší a zásadnější než objektivista. Neomezuje se na tvrzení, že proces je nevyhnutelný, nýbrž vysvětluje, jaká společenskoekonomická formace dává obsah tomuto procesu, jaká třída určuje tuto nevyhnutelnost. V daném případě by se materialista nespokojil konstatováním „nepřekonatelných dějinných tendencí“, nýbrž by poukázal na existenci určitých tříd, které určují obsah daných řádů a vylučují jinou možnost východiska mimo vystoupení výrobců samých. Naproti tomu lze říci, že materialismus v sobě zahrnuje myšlenku stranickosti a vyžaduje, aby člověk při každém hodnocení událostí přímo a otevřeně zastával názor určité společenské skupiny“, třídy. (Lenin, V. I.: Spisy, sv. 1, Praha, Svoboda 1951, s. 416 – 417) Zde snad není co dále dodávat.

III. Revizionistická dezinterpretace vztahu vědy a ideologie v marxismu-leninismu

Základní argumentační bází ktématu revizionistické dezinterpretace vztahu vědy a ideologie na půdě marxismu-leninismu (ML), pro mne bude obor marxisticko-leninské filozofie (MLF). A to i proto, že po XX. sjezdu KSSS, ve druhé polovině 50. let, došlo ze strany filozofů k velké a bouřlivé diskusi (v kulturních časopisech, zejména v Literárních novinách) prezentující silně kritické, až negativistické, principům ML odporující názory jak na ML, tak především na výstavbu socialismu, a to právě otevřením tématu o vztahu vědy a ideologie.Tato diskuse probíhala v letech 1956-1959. Což nebylo vůbec náhodné.

1) Někteří filozofové pod frázemi o boji proti „dogmatismu“ a o „tvůrčím rozvoji marxismu“, marxisticko-leninské filozofie usilovali o jejich revizi. Zde je třeba zdůraznit, že právě revize základních principů marxisticko-leninské filozofie předcházela, přímo připravovala půdu k revizi ML jako celku a tím, jak to prokázal nejen v letech 1968 - 1969 k destrukci socialistického politického a ekonomického systému socialismu. Diskuse byla zahájena I. Svitákem[3].

Jeho článkem „Některé příčiny zaostávání teorie“ (LN 16/1956), kde velmi ostře, při formálním odvolávání se na Marxe a Lenina, požadoval návrat k „nelítostně kritickému revolučnímu myšlení“, aby se, v souladu s tím na stránkách tisku „mluvila syrová a nezkreslená pravda, jež nebude výsadou stavu a funkce, ale samozřejmým právem občana“, kdy je proto nutné „vymanit teorii z poplatnosti propagandě“.

Sviták zde fakticky postavil ostrý rozpor mezi ML, jak jej rozvíjelo komunistické hnutí (KH), a živou, reálnou skutečností. V podtextu jeho výroků je prezentován názor, že KH produkuje a je nositelem falešné ideologie. Přitom hledá „rozpor“ mezi Marxovým a Leninovým pojetím ideologie a ztotožňuje Marxovu ideologii s falešným vědomím. Ideologie je pro něj nesmiřitelná s vědou a naopak, věda s ideologií. Podle něj je prý zárukou vědeckosti „studium faktů“ – tedy jakýsi absolutní empirismus. Jakoby zapomněl, že fakta existují vždy v určitých souvislostech, kdy bez teoretické analýzy není možné oddělit fakta podstatná od nepodstatných atd. Rozpor mezi vědou a ideologií se mu jevil jako rozpor „faktu“ a „autority“, objektivismu a subjektivismu, racionalismu a iracionalismu, vědce a KS. Pomocí těchto rozporů si připravil zdůvodnění boje proti úloze KS v naší společnosti.

Z významných filozofů to byl i Karel Kosík, který na stránkách Literárních novin (LN) publikoval článek „Hegel a naše doba“ (LN 48/1956) a ve Filozofickém časopisu (5/1958) „Třídy a reálná struktura společnosti“. V prvém článku, odvolávaje se na Leninův výrok: „Nelze plně pochopit Marxův Kapitál … jestliže neprostuduješ a nepochopíš celou Hegelovu logiku“, snaží se proti empirizmu, povrchnosti v bádání vyzvednout filozofické zkoumání skutečnosti. Přitom „rehabilituje“ Hegela a zároveň s tím opouští marxismus. Snaží se dosadit na místo pojmu socialistické třídní společnosti netřídní a zcela abstraktní kategorii celku, tedy jak Kosík později říká, „konkrétní totality“. Tato kategorie ve své abstraktnosti v sobě skrývá jen zdání materialismu. To potvrdil jeho výše zmíněný druhý článek („Třídy a reálná struktura společnosti“), který tehdy podrobil kriticejedenz předních avýznamných filozofů J. Zelenýv článku „O pseudomaterialistické tendenci v naši filozofii“ (Nová mysl, 6/1959, s. 586). Ukázal, že přes okázalé dovolávání se Hegela „Kosíkovou autoritou není Hegel, pochopený ze stanoviska materialistického kritického překonání v marxismu, ale dosud nestrávený Hegel, objevený v roce 1956 či rok před tím, zprostředkovaný často Lukácsem a Lefébrem, nemluvě o pravicových socialistických hegelovských interpretech typu H. Marcuse nebo o francouzských buržoazních novohegelovcích Kojeve, Hyppolite aj.), kteří se pro některé naše filozofy stali v poslední době obdivovanými „znalci Hegela““. Tato pseudomaterialistická tendence byla u Kosíka, podle J. Zeleného, příčinou oportunistického výkladu XX. sjezdu KSSS a v řadě otázek šla vstříc a nahrávala „silnému proudu buržoazní a revizionistické novohegelovské falzifikace marxismu“.

Tak se stala velmi známou Kosíkova „okřídlená“ teze hodnotící XX. sjezd KSSS a jeho důsledky a prezentující jeho přístup ke vztahu vědy a ideologie: „Svět, a tedy i socialismus, se měl vyvíjet nikoli podle vnitřních zákonů, nýbrž podle zkreslených představ ideologie. Důsledky tohoto domýšlivého subjektivizmu jsou známy: teorie, která si marnotratně lichotila, že může předvídat všechno, byla nakonec překvapena vším. XX. sjezd udeřil do jejích papírových konstrukcí jako blesk z čista jasna. Tak skončilo panství ideologie v marxismu, aby udělalo místo vědecké teorii.“ (LN 48/1956). Onou „vědeckou teorií“ by měl být „odideologizovaný“, tedy podstatně zrevidovaný, proletářské třídnosti a stranickosti zbavený – nadtřídní, nadčasový „marxismus“. Marxismus jako věda, zamořená, zdeformovaná buržoazním objektivismem. Autor a jeho stoupenci a nástupci při nedialektickém přístupu, metafyzickém kladení vědy a ideologie proti sobě, tedy ignorují nebo přímo odmítají, že právě kvalitativní odlišností marxismu-leninismu včetně, či právě především marxistické filozofie bylo a je, jak již bylo úvodem zdůrazněno, že je vědeckou ideologií. Neboť je jak vědou - pravdivým poznáním o vývoji světa – o nejobecnějších zákonech vývoje přírody, společnosti, člověka a jeho myšlení, poznání, tak zároveň teoretickým, vědecky odůvodněním výrazem zájmů proletariátu, dělnické třídy – tedy jejich vědeckou ideologií. Výstižně to svého času vyjádřil marxistický filozof V. Ruml v publikaci „O předmětu filozofie“: „Kvalitativní odlišností marxismu – marxistickou filozofii v to počítaje – je to, že je vědeckou ideologií, že je jak teoretickým výrazem zájmů dělnické třídy, tak i vědou a pravdou o vývoji světa. Jestliže by marxismus nebyl vědou, nemohl by být ani ideologií dělnické třídy; dělnická třída může totiž splnit svou historickou úlohu jen tenkrát, jestliže teoretickým základem její praktické činnosti je vědecké poznání zákonů a posléze i vědecký světový názor. Kdyby marxismus nebyl ideologií dělnické třídy, nemohl by být ani vědou.Společenskohistorickým předpokladem poznání zákonů společnosti (stejně jako vzniku a vývoje vědeckého světového názoru) je zaujmout stanovisko dělnické třídy … Zabsolutnění vědeckého charakteru marxismu vede k představě, že marxismus se vyvíjí jako „čistá“ věda, jako na společnosti nezávislé poznávání světa. Zabsolutnění ideologického charakteru marxismu vede k tomu, že se teorie redukuje na denní praxi, že se jí odnímá revolučně předvídající charakter … Marxismus se nemůže rozvíjet, jestliže nezevšeobecňuje zkušenosti lidových mas, jež vznikají v procesu boje za socialistickou přestavbu společnosti.“ (Ruml, V.: O předmětu filozofie, Praha, SNPL 1959, s. 12)

K. Kosík, jinak erudovaný filozof, zřejmě především pod vlivem maloměšťáckého radikalismu a ideologických i politických dopadů XX. sjezdu KSSS, přehodnotil svůj vztah k marxismu a naplno přešel na pozice revizionismu. To jej dovedlo ke „svéráznému“ vztahu i ke KSČ, jejímž byl členem (a v roce 1968 dokonce členem ÚV KSČ). Doložit to lze mj. tím, že když vysvětluje vztah teorie a praxe, teorie a komunistické strany v dalším článku „Zítřek je v našich rukou“ (LN 1/1958) píše: „Pro marxistickou teorii není tedy vůbec otázka: přijmout či nepřijmout usnesení komunistické strany a socialistické vlády, nýbrž jak chápat a realizovat tato opatření, aby přiblížila vítězství socialismu na dosah ruky. Marxistická teorie nepřestává být i za socialismu kritická, stává se pozitivní. Základ její kritičnosti je v tom, že se každý kritický bod zasazuje do celkového rámce dějinného vývoje, a provádí tedy práci, kterou žádná ze speciálních věd a ani oblastí praxe vykonat nemůže. Tak, kde speciální vědy nebo dílčí úseky praxe vidí pouze speciální opatření, musí teorie odhalovat všeobecný kontext, tam, kde se projevují pouze bezprostřední účinky, musí objevovat další souvislosti a zprostředkování.“ Nositelem toho je tedy intelektuál, inteligence. Jinak řečeno – „odhalovat všeobecný kontext“ a „objevovat další souvislosti a zprostředkování“ je úlohou inteligence. Bezesporu nelze mít námitky vůči důrazu na kritickou funkci marxisticko-leninské filozofie, marxismu jako teorie, ideologie, ale jak na to opět upozornil J. Zelený, takové a podobné (nejen Kosíkovy) úvahy udělují intelektuálům jakési mesianistické poslání a snižují stranu na pouhého zprostředkovatele mezi tvůrčí vědeckou teorií a masami. (Zelený, J.: O pseudomaterialistické tendenci …, Nová mysl 6/1959).

Proto nebylo náhodné, že K. Kosík o deset let později (listopad 1968) otevřeněji a nepřátelsky ostřeji, prezentoval z pozic maloměšťáckého radikalistického „kriticismu“ svůj abstraktně nadtřídní názor na roli komunistických stran a socialistických států. A to ve stati „Iluze a realismus“ (Listy 11/1968), kde psal, že pro moderní politiku je charakteristické „manipulování masami“, což je prý příčinou vzniku „policejně byrokratické diktatury“, „bezvýhradného monopolu vládnutí a rozhodování, opírajících se o zvůli a násilí“. Přitom rovněž uvedl, že Masarykem, Gramscim a Leninem „epocha politiků – myslitelů“ skončila a vystřídala ji prý epocha politických „pragmatiků“. Po druhé světové válce dle něj definitivně ztratila smysl otázka, kdo vládne, zda tribun lidu nebo byrokrat. Jde o typické objektivisticky, „nadtřídně“ pojaté a prezentované odsuzování manipulace a byrokracie „vůbec“, „jako takové“ atd. Tento přístup představuje opuštění dialekticko-materialistického, marxisticko-leninského pojetí skutečnosti a jeho nahrazení abstraktním, maloburžoazním a buržoazním humanismem, který namísto reálných sil v rozvoji společnosti vidí zápas kategorií vědy a ideologie, demokracie a totalitarismu, intelektuálů a masy, svědomí a technického rozumu, dobra a zla, atd. Socialismus budovaný na základě principů marxismu-leninismu je prezentován jako systém odcizení a zvěcnění, jako „byrokraticko-etatistické“, nedemokratické a nehumánní zřízení. Pro Kosíka byl tedy socialismus „společností, která pouze zaměnila systém všeobecné prodejnosti (nadvládu peněz a kapitálu) systémem všeobecné manipulovatelnosti (nadvláda neomezené byrokratické moci)“, konglomerátem „byrokratismu a byzantismu, z oné zrůdné symbiózy státu a pohanské církve, pokrytectví a fanatismu, ideologie a víry, byrokratické šedi a masové hysterie …“ (viz Kosík, K.: Naše nynější krize, Literární listy, 12/1968, s. 3).

Na místě je třeba připomenout, že při výše uvedeném „tvůrčím rozvíjení“ marxismu, byly (a jsou) více než inspirací pro naše revizionisty antikomunističtí a buržoazní ideologové, zejména filozofové, sociologové a revizionisté mezinárodního významu. Z buržoazních teoretiků to byli např. K. Mannheim, D. Bell, R. Aron a revizionisté H. Lefébvre, R. Garaudy, E. Fischer atd.

Uveďme alespoň jako příklad za buržoazní ideology (a) K. Mannheima a za revizionisty (b) E. Fischera.

(a) Ano, mnozí revizionisté, kteří se považují za „tvořivé marxisty“ a hlásí se k „deideologizaci“, tak ve své podstatě navazují mj. na argumentaci, myšlenky a závěryliberálně buržoazně idealistického sociologa a filozofa K. Mannheima (1893-1947), z jeho práce o „sociologii vědění“. Revizionisté však přitom shodnost své argumentace s jeho myšlenkami zamlčovali a zamlčují. Co je zaujalo na jeho teorii? Zaprvé tvrzení, že věda a ideologie jsou neslučitelné, neboť vytvoření sociální vědy je prý záležitostí „svobodně myslící“ inteligence, která se staví nad třídní a nadstranické zájmy. Zadruhé, falešná teze, že každý systém idejí, vyznávaný určitou sociální skupinou (třídou), je spojením pravdy a lži, je v nejlepším případě „polopravdou“. Vytvořit systém pravdivých znalostí je prý možné pouze „sečtením stanovisek“ všech sociálních skupin, tj. „syntézou“ zrníček pravdy, obsažených v názorech každé sociální skupiny. Zatřetí Mannheimův pokus vysvětlit iluzornost a utopičnost „partikulárních ideologií“, omezenosti „vidění světa“ z pozic každé jednotlivé sociální skupiny a postavit proti tomu „bohatou diferenciaci“ současného duchovního světa, který nelze obsáhnout a vysvětlit z pozic jedné třídy. Začtvrté, ona teze „sociologie vědění“, že i když jsou ideologie spjaty se zájmy tříd a jiných skupin, přece jenom tyto zájmy jsou produktem psychologické adaptace, přizpůsobení třídy okolní realitě, její zainteresovanosti na určitém nástroji, který pomáhá orientovat se ve složitém světě, zatímco skutečné bytí má transcendentální charakter a jeho poznání je záležitostí budoucnosti, objektem „sociologie vědění“ (kterou je teprve třeba vytvořit), ale vůbec ne ideologie.

(b) Rovněž jeden z nejpřednějších („marxistů“) revizionistů mezinárodního vlivu a významu, E. Fischer (1899-1972; původně marxista, literární vědec, spisovatel a novinář) rovněž ostře proti sobě postavil třídní zájmy, „svět“ ideologií a vědecké poznání. Došel k závěru, že „Na toho, kdo hledá pravdu, mají vliv nejrůznější zájmy“, kdy se ovšem „takové vlivy častěji oddalují od pravdy, než k ní přibližují …“ E. Fischer zde tedy zastává shodný názor s K. Mannheimem, že „sociální pravdy“ jsou postihovány z mimotřídních, mimoideologických pozic a to jakousi „čistou vědou“ (analogickou „sociologií vědění“). Dle něj pravda může odpovídat zájmům určité třídy, avšak teprve tehdy, když jí pozná sociální věda nezávislá na třídních zájmech a ideologiích! Společenské třídy prý čerpají tak říkajíc „paritně“ z celé existující, společné „pokladnice“ vědy, a to podle zásady „kdo co potřebuje“. Revizionismus zde naplno opouští zásady marxisticko-leninské teorie poznání a přiklání se k subjektivistickým a pozitivistickým teoriím pravdy i zájmu. Revizionisté také tvrdí, že když jsou proti marxistické ideologii, neznamená to, že jsou proti marxistické filozofii, naopak. Podle nich může být marxistická filozofie nestranická, neideologická. Odtrhávat marxistickou filozofii od ideologie dělnické třídy však znamená překrucovat, zkreslovat, dezinterpretovat její podstatu, „vykleštit“ z ní její revoluční jádro, učinit ji „bezzubou“.

3) Na výše uvedené myšlenky naplno navázali právě ideologové transformující se KSČ v KSČM, jak je to obsaženo v nosných dokumentech KSČS (jako federace KSČM a KSS-SDL) a KSČM od ustavujícího sjezdu, přes I. sjezd až po tzv. kladenský sjezd KSČM. Nejen to. Konkrétně řečeno, zvláštní, až „kuriózně“ matoucí a absurdní interpretaci stranickosti lze číst v Ransdorfově publikaci „Nové čtení Marxe“ (Praha, Futura 1996, díl I., s. 4), při které vychází z textu německého buržoazně radikálního, idealistického filozofa Bruno Bauera (1800-1890), jednoho z tzv. mladohegelovců, jenž se dostal na pozice vulgárního subjektivního idealismu, který K. Marx spolu s B. Engelsem podrobili hluboké a bohatě vyargumentované kritice ve svém prvém společném díle, napsaném v září až listopadu 1844 - „Svatá rodina aneb Kritika kritické kritiky. (Proti Brunovi Bauerovi a spol.)“. (Marx, K. - Engels, B.: Spisy, sv. 2, Praha, SNPL 1957).

a) Z důvodu, abych nebyl obviňován ze zkreslování, použiji rozsáhlejší citacez Ransdorfova textu, kde prezentuje stranickost.A to těmitoBauerovými, totálně abstraktními slovy, která si lze vysvětlit vždy zcela po svém: „čím je filozofie pravdivější, tím rozhodněji musí vstoupit do rozporu s vžitým duchem.“ O jaký „duch“ a jakou a čí filozofii? A jakou a: idealistickou nebo materialistickou, metafyzickou nebo dialektickou, dialekticko-materialistickou? (Z. K.) jde - „Filozofie je stranická – proti minulosti pro pravou přítomnost“. (Dle M. R.: B. Bauer, Hallische Jahrbücher für deutche Wissenschaft und Kunst, März 1840). Co to je ona „pravá přítomnost“?! K tomuto vymezení stranickosti, které Ransdorf slovy B. Bauera prezentuje, následně sám důrazně dodává: „To je poněkud jiné pojetí stranickosti (to bezesporu ano! – Z. K.), než jaké nám bylo vtloukáno do hlavy: jde o pochopení smyslu a perspektiv dneška, naší nynější krize jejího řešení. K tomu by chtěla přispět i moje práce, kterou jsem psal od roku 1979“ a která je „mou odpovědí na stále významnější signály krize v naší zemi i v našem hnutí. Odmítal jsem spojovat řešení všech problémů s budoucností: vždyť marxismus razil jako jeden z prvních myšlenkových směrů odvahu k důslednému pozemšťanství, k odpovědnosti vůči přítomnému poli rozhodnutí …“. Následně Ransdorf používá abstraktních, mnoha významových slov filozofa K. Kosíka: „Budoucnost je dekretem, který potvrzuje vítězství dobra nad zlem, neboli vítězství dobra nad zlem se provádí pomocí dekretu budoucnosti. A zdá se, že čím méně je každá doba schopna své problémy a rozpory reálně řešit, tím usilovněji pověřuje jejich řešením budoucnost. Tato metafyzická víra v budoucnost znehodnocuje přítomnost, zbavuje ji smyslu jako jediné reality empirického individua, degraduje ji na provizorium nebo pouhou funkci něčeho, co ještě není, a svět, který existuje a pro reálně existující individuum je jediným světem, se zbavuje vlastního smyslu a přijímá se pouze ve funkčním stavu k budoucnosti, vrací se znovu antinomie pravého světa a světa zdání.“ (Kosík, K.: Anatomie morálky, Plamen 10/1964, s. 3-4).

Takže ona „naše doba“, tj. období budování základů socialismu (bezesporu při existenci mnoha problémů a nedostatků, neboť to ve skutečném životě, zvláště při revolučních přeměnách společnosti ani jinak nejde!), prý dle K. Kosíka a sním i M. Ransdorfa „reálně neřešila“ „své problémy a rozpory“. Skutečně tomu tak bylo? Jistě, že ne. Jde zde o zcela nesmyslné, „intelektuálské tvrzení“, které je shodné s antikomunistickou a buržoazní propagandou nejen té doby. Jde zde mj. např. o shodu se zcela nepravdivým a pomlouvačným tvrzením L. Vaculíka, prezentovaným již na IV. sjezdu ČS spisovatelů, že prý „za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka“!Tak pro L. Vaculíka (a stejně angažované „obroditele“) k lidským otázkám nepatřilo a nepatří: zajištění práva na práci a adekvátní odměny za ní,tímneexistence nezaměstnanosti, zabezpečení bezplatného zdravotnictví a školního vzdělání, sociálně ekonomicky zcela dostupné bydlení, velmi levná, celospolečensky zabezpečená doprava, nemluvě o velmi levném přístupu ke kultuře a umění, odchod do důchodu pro muže v 60 a u žen od 55 letech dle počtu dětí atd. K tomu snad také nemá smysl dále co dodávat. Jen je třeba si zde otevřeně položit otázku: cožpak u nás v průběhu 40 let budování socialismu nedocházelo k trvalému růstu životní úrovně pracujícího lidu? Cožpak se řešily problémy spojené jen s „budoucností“, bez řešení reálných problémů současnosti, dané doby, každého všedního dne (jak to M. R. postihuje pojmem převzatým od K. Kosíka „každodennosti“!)? Takový spekulativní a negativistický text z pera (alespoň v minulosti marxistických) filozofů je zarážející.

Přesto však můžeme připustit, že zde měl M. Ransdorf v jedné věci pravdu. A to v tom, že v jeho interpretaci jde skutečně o zcela „jiné pojetí stranickosti“! A to velmi abstraktní, neurčité, mnoha významové a tím nejen prostě matoucí, ale přímo nesmyslné. Vždyť zde není vůbec jasné o jakou a čí stranickost, jaké a čí zájmy, jakou a čí „pravdu“ jde. A tedy i o jakou „přítomnost“, „současnost“ i „budoucnost“ má jít! Vždyťnakonec právěona prezentovanátzv.„pravá přítomnost“a jí podmíněná,následná„budoucnost“, se při řešeníoné údajné„nynější krize“ (nejen z poloviny 70. let …), o níž se Ransdorf zmiňuje, bezprostředně vyjevila v kontrarevolučních převratech (které on vítal a přímo se v nich mj. v rámci Demokratického fóra komunistů aktivně angažoval)! Vyjevila se v plném obnovení dravého kapitalismu, právě tehdy, když se otevřel „prostor“ pro „překonání oné metafyzické víry v budoucnost“, která prý „znehodnocuje přítomnost“ a „degraduje ji jen na provizorium“, tedy když se otevřel prostor „pro pravou přítomnost“, oné „jediné reality empirického individua“ a tak přišla doba, která je „schopna své problémy a rozpory reálně řešit“ a my jsme se „probudili“ v jiné době, v jiné éře. Pod nadvládou domácí „lumpenburžoazie“ (použiju-li pojmu postpřevratového K. Kosíka) a především zahraničního, cizáckého velkokapitálu.

b) Opuštění marxistické vědeckosti, třídnosti a stranickosti lze identifikovat mj. v Písemné zprávě ÚV KSČS pro 18. sjezd KSČS a obsahovém dokumentu 18. sjezdu KSČS „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu“,kde je marxismus-leninismus charakterizován jako prý ideologie „vyjadřující omezené zájmy vládnoucích vrstev“, „privilegovaného postavení řídícího aparátu“. Ideologie, která prý nahradila „marxistické myšlení“. Marxismus-leninismus byl prý i vhodným „ideologicko-propagandistickým nástrojem prosazování a faktického zastírání“ oněch zájmů „vládnoucích vrstev“ a to prý svou teorií „zostřování třídního boje a diktatury proletariátu …“. Takováto zcela účelová a velmi povrchní (skutečnými fakty, vědeckou analýzou nepodložená) tvrzení nemá cenu komentovat. Nejen to. V písemné zprávě 18. sjezdu je zdůrazněno: „Tím, že se strana (KSČS jako federace KSČM a KSS-SDL– Z. K.) zřekla dosavadních ideologických dogmat nazývaných „marxismem-leninismem“, je třeba říci, z jaké myšlenkové podstaty bude vycházet. Nová strana by měla navazovat na pokrokové, humánní a demokratické tradice v českém, slovenském a světovém myšlení. Z tohoto odkazu,ze socialistických teorií Marxem počínaje a ideami současné(antikomunistické – Z. K.)Socialistické internacionály konče, využívat vše, co je životaschopné.“ (viz Dokumenty18. sjezdu KSČS, s. 49).

Jetedy nutné zříci se komunistické stranickosti a identity. Konkrétněji a jasněji, textem dokumentu „Historické kořeny …“ řečeno: „Je třeba se znovu zabývat myšlenkami sociálně demokratických teoretiků minulosti, jako byli např. O. Bauer, E. Bernstejn, K. Kautský (tedy nejpřednějších revizionistů a renegátů dělnického hnutí – Z. K.), K. Liebknecht, R. Luxenburková, K. Rener, ale i současných představitelů a teoretiků stran Socialistické internacionály. Jako tvořiví marxisté se vracíme k podnětným myšlenkám osobností, které sehrály významnou úlohu v procesu vytváření a konstituování mezinárodního komunistického hnutí i sovětského státu, jež nezřídka padly za oběti stalinismu … Za všechny by bylo možné jmenovat např. L. N. Trockého, A. Gramsciho, J. Dimitrova, N. I. Buchacharina, M. Djilase, ale i další.“ („Historické kořeny …“, s. 4).

Z uvedených, v textu zvýrazněných jmen, představitelů revizionistického, konec konců antikomunistického a antisovětského zaměřeni, připomeňme jmenovitě ty méně známé (na rozdíl od Bernsteina, Kautského, Trockého a Bucharina) osoby. A to O. Bauera, K. Renera a M. Djilase, ať víme „oč zde běží“. Otto Bauer, byl jedením ze známých vůdců a teoretiků rakouské sociální demokracie a II. Internacionály zejména v éře otevřeného přechodu představitelů této Internacionály na pozice zrady dělnického hnutí a záchrany kapitalismu, imperialismu v západní Evropě. Společně s K. Renerem patřili k předním teoretikům „austromarxismu“[4], oportunistického a revizionistického směru v rakousko-uherské sociální demokracii. Jde o sociálně demokratického politika, který od listopadu 1918 do července 1919 (jeho strana únoru 1919 vyhrála získáním absolutní většiny hlasů volby) byl ministrem zahraničí rakouské buržoazní republiky. Byl to také on, kdo otevřeně přiznal, že to byli rakouští sociální demokraté ve vládě (vedle něj K. Rener jako kancléř a J. Deutsch jako ministr války), kteří zradili revoluční síly dělnického hnutí a určili si za základní úkol politiky, odvést revolučně naladěné proletářské masy od socialistické revoluce. O. Bauer v knize „Rakouská revoluce“ doslova napsal: „Žádná měšťácká (buržoazní – Z. K.) vláda by nemohla tento úkol splnit, stála by bezbranná vůči nedůvěře a nenávisti proletářských mas. Byla by během osmi dnů svržena vzpourou a zatčena vlastními vojáky … Jen sociální demokraté mohli divoké, rozhořčené demonstrace zakončit pokojně, vyjednáváním a projevy a odvrátit dělnické masy od pokusů o revoluční dobrodružství. Tato funkce, jež byla tehdy nejdůležitější funkcí vlády, mohla být splněna pouze sociálními demokraty.“ (viz Přehled nejnovějších dějin, 1917-1929, Praha, NPL 1962, s. 70; rozsáhlejší citace viz Přiznání zrady, Dialog, komunistický list, č. 309, červenec-srpen 2014, s. 1).

Karl Rener obdobně jako O. Bauer patřil k předním představitelům a teoretikům rakouské sociální demokracie a II. Internacionály.Uvnitř tzv. austromarxistů patřil k pravicovému a sociálšovinistickému směru. Otevřeněhlásal názor, že za „imperialistické války se musí proletariát postavit na stranu imperialismu vlastní země, aby nebyl poroben cizím imperialismem“. Po zániku monarchie proklamoval spojení Rakouska s Německem a stal se jedním z vedoucích činitelů nového, buržoazního státu, kdy byl zvolen prvním spolkovým kancléřem Rakouska. V další vládě byl pak ministrem zahraničí.

M. Djilas, po vysokoškolských studiích jako člen Komunistické strany Jugoslávie (KSJ) se aktivně angažoval ve stranické práci a od roku 1937 byl členem ÚV a od roku 1940 politbyra KSJ. Po útoku nacistického Německa se aktivně zúčastnil organizování ozbrojeného odboje. Po osvobození Jugoslávie se stal členem vlády a jistý čas zastával dokonce funkci generálního tajemníka strany, kdy prosazoval vyhraněnou revizionistickou koncepci,která se zvláště výrazně projevila na VI. sjezdu v roce 1952, kde byla KSJ přejmenována na Svazu komunistů Jugoslávie (SKJ). Nejen pro svůj krajně revizionistický a ostře nepřátelský kurs proti SSSR, což tehdy nebylo až tak v hlubokém rozporu se základním politickým kursemSKJ,se přeci jen dostal do rozporu s většinou vedení strany. Byl proto nakonec (v lednu 1954) pro svou protistátní činnost vyloučen z politbyra a zbaven všech funkcí a v roce 1956 odsouzen na 3 roky. I v emigraci otevřeně a naplno projevil svou až agresivní antikomunistickou pozici. Tento politik a ideolog, výrazně inspirován Trockým a trockisty, podstatně ovlivnil celou řadu revizionistů, bezohledně „pranýřujících“ a pomlouvajících vývoj formujícího se socialistického společenského systému a to svou prací „Nová třída“, která v posledních desetiletích inspirovala pseudomarxistické kritiky tzv. stalinismu a existujících modelů socialismu. Djilas se nakonec stal disidentem a jedním ze světově nejznámějších kritiků komunistického politického systému.

Místo závěru

Některé zřejmě překvapí, že jsem se ve III. části předloženého textu poměrně rozsáhle zabýval převážně „starou“ revizionistickou dezinterpretací problematiky vztahu vědy a ideologie, třídnosti a stranickosti (z 50. a 60. let). Samozřejmě, že zde nejde o něco náhodného. Šlo mne právě o to, abych upozornil, že na základě uvedených a jim obdobných teoretických stanovisek a argumentů, přistupují i dnes mnozí funkcionáři a ideologové nejen v KSČM k uvedenému tématu.

Navíc ještě připomenu některé základní a významné myšlenky V. I. Lenina, které se vztahují k některým aktuálním ideologickým a politickým problémům dnešního dělnického (u nás fakticky značně zdecimovaného, téměř neexistujícího) a komunistickému hnutí.

(1) Dle V. I. Lenina revizionismus, „neboli„přehodnocení“ marxismu je dnes jedním z hlavních, ne-li nejhlavnějším projevem buržoazního vlivu na proletariát a buržoazní demoralizace proletářů …“ (Lenin, V. I.: Práce kvapná málo platná, Spisy, sv. 20, Praha, SNPL 1957, 328-330).

(2) Historie potvrdila, že především příslušníci inteligence, kteří se přimkli ke komunistickému hnutí, pochopili nejlépe, že je možné marxistickou teorii rozleptat a rozložit „zevnitř“. A to způsobem prosazování buržoazních – měšťáckých a maloburžoazních - maloměšťáckých názorů pod rouškou „tvořivého marxismu“, „očištěného od revolučnosti.“ Tak může „mezinárodní úsilí teoretiků buržoazie usmrtit marxismus „jemností“, zardousit jej v objetí předstíraným uznáním „všech“, „opravdu vědeckých“ stránek a prvků marxismu kromě jeho „agitátorské“, „demagogické“, „blanquisticko-utopické stránky. Jinými slovy: převzít z marxismu vše, co je pro liberální buržoazii přijatelné, dokonce i boj za reformy, třídní boj (bez diktatury proletariátu), „všeobecné“ uznání „socialistických ideálů“ a vystřídání kapitalismu „novým řádem“, a odhodit „pouze“ živou duši marxismu, „pouze“ jeho revolučnost.“ (Lenin, V. I.: Krach II. Internacionály, Spisy, sv. 21, Praha, SNPL 1957, s. 220) Jde o přístupy tak blízké, téměř zcela identické s ideologickým zaměřením a směřováním nejen KSČM.

(3) Lze rovněž říci, že dnes zcela platí další z Leninových závěrů: „V oblasti politiky se revizionismus pokusil revidovat skutečný základ marxismu, totiž učení o třídním boji (jak je to dnes i v KSČM skutečně aktuální! – Z. K.). Politická svoboda, demokracie, všeobecné hlasovací právo odstraňují půdu pro třídní boj – říkali – a způsobují, že stará poučka „Komunistického manifestu“, dělníci nemají vlast, není správná. V demokracii jakmile vládne „vůle většiny“, nelze prý ani pohlížet na stát jako na orgán třídního panství, ani se odříkat spojenectví s pokrokovou, sociálně reformistickou buržoazií proti reakcionářům … tyto námitky revizionistů tvořili dosti ucelený systém názorů, totiž dávno známých liberálně buržoazních názorů. Liberálové vždy říkali, že buržoazní parlamentarismus odstraňuje třídy a dělení na třídy, jakmile všichni občané bez rozdílu mají hlasovací právo, právo účastnit se státních záležitostí. Celé dějiny Evropy … jasně dokazují, jak nesmyslné jsou takovéto názory. Za svobody „demokratického“ kapitalismu se ekonomické rozdíly nezmírňují, nýbrž zesilují a zostřují. Parlamentarismus neodstraňuje, nýbrž odhaluje podstatu nejdemokratičtějších buržoazních republik jako orgánu třídního útlaku …“ (Lenin, V. I.: Marxismus a revizionismus, Spisy, sv. 15, Praha, SNPL 1957, s. 25-36).

Date: 2015-12-24; view: 841