Dokonce mrtví Stalin a Berija neodešli ze svých funkcí, i jako zemřelí bránili svůj lid, svůj Sovětský svaz.

Místo závěru

Úplně závěrečný a knihu uzavírající oddíl knihy nazvaný Místo závěru tvoří slova vzpomínek Stalinových současníků otištěné podle publikace Náš současník (č.12, 1999).

Z těchto vzpomínek uveďme například slova francouzského prezidenta Charlese de Gaulla[31]: „Stalin měl kolosální autoritu, a to nejen v Rusku. Uměl si „ochočit“ své nepřátele, nepanikařit při prohře a nekochat se vítězstvími. A vítězství měl více než proher. Stalinské Rusko – to není Rusko minulosti, jež dohaslo spolu s monarchií. Avšak stalinský stát bez nástupců důstojných Stalina je odsouzen k zániku...

... Stalin tam hovořil (v Teheránu) jako člověk, který má právo vyžadovat odpověď. Neodhaloval dvěma dalším účastníkům konference své plány, ale dosáhl toho, že oni předložili své plány a upravili je v souladu s jeho požadavky. Roosevelt se k němu připojil, aby tak odmítli Churchillovu myšlenku o širokém nástupu západních ozbrojených sil přes Itálii, Jugoslávii a Řecko na Vídeň, Prahu a Budapešť. Na druhé straně Američané spolu se Sověty zamítli, i přes naléhání Angličanů, návrh prozkoumat na konferenci praktické otázky týkající se střední Evropy a zvláště pak otázku Polska, kam musely vstoupit ruské armády.

Beneš mne informoval o svých rozhovorech v Moskvě. Vykreslil Stalina jako člověka odměřeného vyjadřování, ale tvrdého v záměrech, který měl ke každému evropskému problému svou vlastní, utajenou představu, avšak zcela jasnou.

Následují slova vzpomínek premiéra Anthony Edena[32] (Velká Británie): „Stalin na mne učinil dojem svým nadáním hned z počátku a můj názor se nezměnil. Jeho osobnost hovořila sama za sebe, a její hodnocení nepotřebovalo zveličování. Byly mu vlastní přirozené způsoby chování, jak je zřejmé, gruzínského původu. Vím, že byl nelítostný, ale já si vážím jeho ducha, a proto ho posuzuji se sympatiemi, jejichž původ jsem nemohl konečně vysvětlit. Určitě to bylo důsledkem Stalinova pragmatismu. Člověk brzy zapomněl, že hovoří se stranickým činitelem... Vždycky jsem v něm spatřoval zajímavého společníka, poněkud zachmuřeného a přímého, k čemuž často nutily projednávané otázky. Neznal jsem člověka, který se na jednáních uměl tolik ovládat. Stalin byl bezvadně informován ve všech otázkách, jež se ho týkaly, byl prozíravý a operativní... Za tím vším stála bezpochyby síla.“.

V oddíle Místo závěru se dostalo prostoru i válečnému štváči, mezi lety 1969 a 1977 úřadujícímu ministru zahraničí USA židovského původu Henrymu Kissingerovi, jednomu z architektů jaderné diplomacie a studené války: „Jako kterýkoli z vůdců demokratických zemí byl Stalin ochoten v každou chvíli zabývat se skrupulózním studiem poměru sil. A právě vzhledem ke své přesvědčivosti, že on, nositel historické pravdy, jejímuž vyjádření slouží jeho ideologie, tvrdě a rozhodně bránil sovětské národní zájmy, nezatěžoval se břemenem jakékoli licoměrné morálky nebo osobní náklonnosti.“

V oddíle Místo závěru čtenáři naleznou i pevná a nedvojsmyslná slova, kterými krátce a výstižně zhodnotil Stalinovu roli Vojno-jasenskij Arcibiskub Luka, který prohlásil: „Stalin zachránil Rusko, ukázal, co Rusko pro svět znamená.

Na webových stránkách komsomolu jste si již mohli přečíst slova první ženy velvyslankyně, ruské a sovětské diplomatky Alexandry Michajlovny Kollontajové, která J. V. Stalina přímo ocitovala: „Mnohé úspěchy naší strany a lidu budou překrucovány a hanobeny především v cizině, ale i v naší zemi. Sionismus, usilující o světovládu, se nám bude tvrdě mstít za naše úspěchy a vymoženosti. Stále se ještě dívá na Rusko jako na barbarskou zemi, jako surovinový přívěsek. Také mé jméno bude osočováno a očerňováno. Připíšou mi mnoho zločinů.

Světový sionismus se bude všemi silami snažit zničit náš Svaz, aby se Rusko již nikdy nemohlo pozvednout. Síla Sovětského svazu je v přátelství národů. Ostrý boj bude namířen právě na rozbití tohoto přátelství, na odtržení okrajových území od Ruska. Zde, musíme přiznat, jsme ještě mnohé neudělali. Je zde ještě velké pole působnosti.

Se zvláštní silou zvedá hlavu nacionalismus. V jakousi dobu potlačí internacionalismus a vlastenectví, pouze na nějakou dobu. Vzniknou národnostní skupiny uvnitř národností a konflikty. Objeví se mnoho vůdců trpaslíků, zrádců uvnitř svých národů.

Vcelku se bude budoucnost ubírat složitějšími a rovněž divokými cestami, zvraty budou nanejvýš kruté. Vývoj spěje k tomu, že se zvláště vyburcuje Východ. Vzniknou ostré protiklady mezi Východem a Západem.

A nyní společně se mnou, prosím, oceňte následující trefné a dalo by se říci doslova věštecké Stalinovo očekávání budoucnosti, když prohlásil: „Ať už se události budou vyvíjet jakkoli, přijde doba, kdy zraky nových generací budou obráceny k úspěchům a vítězstvím naší socialistické vlasti. Rok za rokem budou následovat nové generace. Opět uchopí prapor svých otců a dědů a zanechají nám vše plnou měrou. Svou budoucnost vybudují na naší minulosti“(Citováno podle článku R. Kosolapova: Jaká je pravda o Stalinovi? Pravda 1988, č. 55, 2.-4. června)

Allan Bullock[33] tvrdí, že „Stalin ukázal neočekávanou pružnost, přizpůsobil se situaci, v níž nikterak nemohl podle své vůle zvyšovat svou moc, kde nic neohrožovalo jeho postavení, kde byl bez výhrad přijat naroveň s dvěma dalšími vůdci. Jak měl Stalingrad rozhodující význam pro Stalina ve vojenském slova smyslu, tak Teherán ve smyslu diplomatickém. Avšak byly i rozdíly spočívající v tom, že úspěchy na frontě byly výsledkem společného úsilí především Rudé armády, jejich velitelů a Generálního štábu, avšak využití válečných úspěchů v diplomatické hře – to je výlučně Stalinovou zásluhou.

Jestliže se Stalin musel učit jak vést válku, pak člověk, který uzavřel nacisticko-sovětský pakt, jímž vyhrálo Rusko, neměl zapotřebí, aby se učil umění diplomacie. Pokud jde o pobaltské země, Polsko a Bělorusko, pak šel stejnou cestou a se stejným výsledkem.

Stalinovy diplomatické úspěchy v Teheránu, na Jaltě a Postupimi byly tak významné, jako diplomatické úspěchy Adolfa Hitlera ve třicátých letech, ale byly dosaženy různými metodami. Stejně jako Hitler i Stalin okamžitě odhaloval karty hráče sedícího naproti a využíval jeho slabosti, skrýval vlastní a neodhaloval před ním své karty. Avšak na rozdíl od Hitlera nepopouštěl uzdu náladám. Projevy paranoie a despotické rysy Stalinovy povahy ustupovaly do pozadí, avšak politický talent, který ho vyzdvihl v Rusku na vrchol moci, se plně rozvinul. Po dobu jednání v Kremlu měl ve zvyku přecházet dopředu a dozadu v místnosti, ale v Teheránu seděl s lhostejnou tváří, pozorně naslouchal, vyvaroval se expanzivních odhalení, která si dovoloval Churchill a Roosevelt. Jeho otázky mohly znít ostře, komentáře obhrouble, ale on hovořil rozvážným tónem, jeho hodnocení bylo racionální a argumenty přesvědčivé, zvláště takovým způsobem nenechal kámen na kameni Churchillovy důvody ve prospěch operací na Balkánu nebo ve východním Středomoří, které by mohly zdržet vylodění ve Francii. Generál Brook, náčelník anglického Generálního štábu, který měl velké zkušenosti z práce s W. Churchillem, z něhož si tropili žerty při obědě za protiruské výroky, byl překvapen tím, jak si vedl. Ačkoli sovětského vůdce nedoprovázeli experti, Brook poznamenal: „Ani v jednom ze svých výroků se Stalin nedopustil strategické chyby, vždy bystře a bezchybně vystihl zvláštnosti situace.“

Maršál Sovětského svazu

Grigorij Konstantinovič Žukov

„Stalina jsem blízce poznal po roce 1940, kdy jsem pracoval ve funkci náčelníka Generálního štábu, a za války jako náměstek vrchního velitele. O zevnějšku J. V. Stalina jsme psali již nejednou. Byl menšího vzrůstu a nenápadný na pohled, ale vyvolával silný dojem. Vystupoval bez póz, získal si společnost prostotou jednání. Volný způsob, schopnost jasně formulovat myšlenky, přirozené analytické myšlení, velká erudice a vzácná paměť, nutila dokonce zkušená a významné lidi, aby se při rozhovoru se Stalinem vnitřně soustředili a byli ve střehu. (...) Uměl výtečně rusky a rád používal obranná literární srovnání, příměry, metafory (...). psal zpravidla rukou. Mnoho četl a byl velmi zasvěceným člověkem v nejrůznějších oblastech. Jeho obdivuhodná práceschopnost, schopnost rychle postihovat materiál mu umožňovaly rychle přehlédnout a osvojovat si za den takové množství nejrůznějšího faktografického materiálu, což bylo v silách pouze mimořádného člověka.Těžko říci, který povahový rys v něm převládal. Byl to člověk všestranný a nadaný, který neměl rovného, měl silnou vůli, uzavřenou a vznětlivou povahu, obvykle klidný a rozvážný, jindy podrážděný. Prý ho opouštěla objektivnost a doslova se měnil před očima, ještě více zbledl, měl pochmurný a tvrdý výraz. Znal jsem několik odvážlivců, kteří uměli překonat Stalinův hněv a odrazit úder. (...) Pracoval mnoho, 12 až 15 hodin denně.

Jako vojenského činitele jsem J. V. Stalina poznal dokonale, protože spolu s ním jsem prošel celou válku. J. V. Stalin ovládal otázky organizace frontových operací a operací skupin frontů a velel jim s plnou znalostí věci, dobře se vyznal v obsáhlých strategických otázkách... Ve vedení ozbrojeného boje pomáhaly Stalinovi jeho přirozený rozum a bohatá intuice. Uměl najít hlavní článek ve strategické situaci a když ho uchopil, uměl se vzepřít nepříteli, provést tu či onu velkou vítěznou operaci. Bezpochyby byl důstojným vrchním velitelem.“ (G. K. Žukov; Vzpomínky a úvahy, Moskva 1969, s. 295-297)

Maršál Sovětského svazu

Dmitrij Fjodorovič Ustinov

„Stalin měl unikátní schopnost pracovního nasazení, ohromnou sílu vůle, měl velký organizační talent. Chápal veškerou složitost a všestrannost otázek vedení války. Mnohé svěřoval členům politbyra, ÚV, Státního výboru obrany, představitelům lidových komisariátů, uměl zorganizovat dokonale přesnou, koordinovanou, sladěnou práci všech skupin velení a usiloval o bezpodmínečné plnění přijatých rozhodnutí. Při veškeré své panovačnosti, tvrdosti a řekl bych krutosti, živě reagoval na rozvíjení rozumné iniciativy, samostatnosti, cenil si samostatnosti úsudku... Znal jmény prakticky všechny představitele ekonomiky a ozbrojených sil, až po ředitele závodů a velitele divizí, pamatoval si nejdůležitější údaje, jež je charakterizovaly jak osobně, tak i situaci na úsecích, jež jim byly svěřeny. (D.F. Ustinov, Ve jménu vítězství, Moskva, 1988, s.90-92)

Lion Feuchtwanger, spisovatel (Německo)

Slova Liona Feuchtwngera jsme na komsomolských stránkách již citovali, není však na škodu je opět připomenout: „Stalin hovoří nepřikrášleně a umí i složité myšlenky vyjadřovat jednoduše. Někdy hovoří příliš prostě, jako člověk, který přivykl formulovat své myšlenky tak, aby byly pochopitelné od Moskvy až po Vladivostok. Je možné, že nesrší vtipem, ale humor je mu vlastní; někdy je jeho humor nebezpečný. Usmívá se potutelně zastřeným šibalským lehkým smíchem. Cítí se zcela svobodný v mnohých oblastech a cituje zpaměti a bez přípravy jména, letopočty, fakta, vždy přesně.

Hovořili jsme se Stalinem o svobodě tisku, o demokracii, i o zbožňování jeho osobnosti. Na počátku besedy hovořil v obecných frázích a používal známé šablonové obraty partajního slovníku. Později jsem v něm přestal pociťovat stranického vůdce. Předstoupil přede mne jako individualita. I když se mnou vždy nesouhlasil, po celou dobu zůstával hluboce myslícím, moudrým, přemýšlivým.“

Andrej Andrejevič Gromyko

(v letech 1957-1985 ministr zahraničí)

„Co bilo do očí při prvním pohledu na Stalina? Ať bychom se s ním setkali kdekoli, především vzbuzovalo pozornost, že je to člověk přemýšlivý. Nikdy jsem si nepovšiml, že to, co řekl, by nevyjadřovalo jeho určitý vztah k pozorovanému problému. Vsuvky, dlouhé věty, nebo nic nevyjadřující sdělení neměl rád.Zatěžovalo ho, když někdo mluvil rozvláčně a nebylo možno zachytit myšlenku, pochopit, co chce vyjádřit. Současně se však Stalin choval snášenlivě a shovívavě k lidem, kteří kvůli úrovni svého intelektuálního rozvoje měli obtíže v tom, aby zřetelně formulovali své myšlenky. Podívejme se na Stalina když formuloval své myšlenky a stále si všímal, co říká také tvář. Zvlášť výrazné byly oči, občas je přimhuřoval. To činilo jeho vzhled ještě ostřejším. A tento vzhled tajil v sobě tisíce záhad.

Stalin měl ve zvyku, když vystupoval s výtkou na adresu toho či onoho zahraničního činitele nebo v polemice s ním, dívat se na něho upřeně a nespouštět z něho po určitou dobu oči. A je nutno říci, že objekt jeho pozornosti se v těchto chvílích necítil příjemně. Ostny tohoto pohledu byly pronikavé.

Když Stalin hovořil vsedě, mohl zlehka měnit polohu, naklánět se tu na jednu či druhou stranu, jindy mohl lehkým pohybem ruky zdůraznit myšlenku, kterou chtěl vyčlenit, ačkoli vcelku bylna gesta dosti skoupý. Ve vzácných případech zvyšoval hlas. Většinou hovořil potichu, klidně, jako by trochu zastřeně. A ostatně, kde besedoval nebo vystupoval, bylo vždy absolutní ticho, ať bylo přítomno jakékoliv množství lidí. To mu pomáhalo být sebou samým.

Pro Stalinovy projevy byl příznačný zvláštní zvyk. Přesně formuloval myšlenky a především měl nestandardní myšlení.

Pokud jde o zahraniční činitele, musíme dodat, že Stalin je bavil svou pozorností. Už jenom proto vidět a slyšet Stalina považovali za velkou událost.“

Světlana Allilujevová (Stalinová)

„Můj otec ze svých osmi vnuků, znal a vídal pouze tři – mé děti, a Jašinovu dceru. A ačkoli byl vždy k Jašinovi nezaslouženě chladný, jeho dcera Gulja v něm probouzela nelíčenou něhu. ...můj syn z poloviny Žid, syn mého prvního manžela (s nímž otec si dokonce nepřál ani seznámit) – vzbuzoval jeho věčnou náklonnost. Pamatuji si, jak jsem se obávala prvního setkání otce s mým Oskou. Chlapec měl tehdy tři roky, bylo to překrásné dítě, ani Řek, ani Gruzín, s velkýma semitskýma očima s velkými řasami. Považovala jsem ze nevyhnutelné, že dítě vzbudí u dědečka nepříjemné pocity, ale k v logice srdce jsem nic nechápala. Otec zjihnul, když chlapce uviděl. Byl to jeden z jeho vzácných příjezdů do liduprázdného, k nepoznání tichého poválečného Zubalova, kde tehdy žil pouze můj syn a dvě chůvy – jeho a moje, již stará a nemocná. Končila jsem poslední ročník na univerzitě a bydlela v Moskvě, ale chlapec vyrůstal pod „mou“ tradiční sosnou a v péči dvou něžných stařenek. Otec si s ním půlhodinku pohrál, pochodil kolem komu (či pravdivěji – oběhl kolem něho, protože až do posledního dne chodil rychle a lehce) a odjel. „Prožívala jsem“ a „promýšlela“, co se stalo, byla jsem v sedmém nebi. Při jeho lakoničnosti se slova: „Máš krásného synka! Má krásné oči,“ rovnala oslavné ódě z úst jiného člověka. Pochopila jsem, že jsem špatně chápala život plný neočekávaných zvratů. Otec viděl Osku ještě jednou nebo dvakrát, naposledy čtyři měsíce před tím, než zemřel, když bylo chlapci sedm let a chodil již do školy. „Jaké přemýšlivé oči!“ řekl otec. „Chytrý chlapec!“ A opět jsem byla šťastná...

...Matka však byla, nehledě na mísení krve – již skutečnou Ruskou jak svou výchovou, tak povahově. Otec miloval Rusko velmi silně a hluboce, celý svůj život. Neznám ani jednoho Gruzínce, který by natolik zapomněl své národní rysy a natolik by si zamiloval vše ruské. Ještě na Sibiři si otec opravdově zamiloval Rusko: lidi, jazyk a přírodu. Vždycky vzpomínal na léta vyhnanství, jako kdyby to byl jen rybolov, lov, procházky po tajze. Navždy si zachoval tuto lásku...

Je tomu opravdu tak, nejmilejší a zvídaví, po znalostech dychtící čtenáři. Došli jsme společně až k samotnému závěru Saveljevovy knihy, jež bez nadsázky boří veškeré mýty, kterými nás od dovršené kontrarevoluce proběhlé v dřívějších fungujících socialistických státech dennodenně zahlcuje prorežimní a výhradně prokapitalistická, především ale tvrdě antikomunistická propaganda státních i soukromých médií, včetně tištěných (99% v zahraničních – německých, resp. francouzských rukou). Žádného člověka pevného světového názoru, jakým se bezpochyby může pyšnit o vědu a dialektický i historický materialismus opřené Marxovo, Engelsovo, Leninovo a Stalinovo učení, nemohou zviklat všechny možné bouře a poryvy větru a to z jednoho jediného fundamentálního důvodu - proto, že plně rozumí běhu dějin a jako jediný si také uvědomuje kam jedině může historie lidského druhu směřovat – parafrázuji-li slova německé (resp. polské) revolucionářky a mučednice Rosy Luxembourgové: „K socialismu nebo barbarství!“

Zpracoval, přepsal, doplnil a poznámkami opatřil Bc. Lukáš Sluka

[1] Boris Leonidovič Pasternak (Борис Леонидович Пастернак) (1890-1960) byl ruský básník židovského původu, překladatel a spisovatel (autor k sovětské moci kritického románu Doktor Živago, za nějž obdržel v roce 1958 bezpochyby politicky motivovanou Nobelovu cenu za literaturu.

[2] Nikolaj Jakovlevič Danilevsij (1822-85), ruský přírodovědec, ekonom, etnolog, filozof a historik, ideolog panslavismu.

[3] Světlana Allilujevová, stalinova dcera (nar. 1926), se zřekla otcova jména a přijala příjmení matky, kterou záhy ztratila. V roce 1967 jí byla povolena cesta cesta do Indie, která se změnila v dramatickou pouť a útěk přes Itálii a Švýcarsko do USA, kde žila 15. Let. Zde se opět provdala a nakonec s dcerou Olgou odstěhovala do Anglie. Návrat do SSSR v roce 1984 k dospělým dětem z prvního manželství byl pro ni zoufalým propadem do minulosti. Světlana poznala, že zde nemůže žít a přes nemalý odpor sovětských funkcionářů se jí i dceři podařilo opět odjet do USA.

[4] Andropov, Jurij Vladimirovič (1914-1983), generální tajemník ÚV KSSS (1982-1984). Od roku 1947 – 2.tajemník ÚV KS (b) v Karélii. 1954-1957 velvyslanec SSSR v Maďarsku, působil při příchodu sovětských vojsk do Maďarska (1956). Člen politbyra ÚV KSSS od r. 1973. Jako generální tajemník usiloval zastavit administrativními metodami krizi ve straně a společnosti.

[5] Alexander Nikolajevič Vertinskij (Алекса́ндр Никола́евич Верти́нский , 1889-1957) – ruský a sovětský umělec, básník, zpěvák, sladatel, kabaretní umělec a herec využívající vlivu tradičního ruského pěveckého umění.

[6] Sněhová bouře

[7] Genrich Grigorjevič Jagoda (1891-1938), zástupce předsedy OGPU, generální komisař státní bezpečnosti (1935), vedl komisariát vnitra (1934 – 1936). Byl jedním z organizátorů masových represí. Zastřelen.

[8] Sergej Semanov, Andropov - Sedm tajemství generálního tajemníka z Ljubjanki (Moskva, Veče, 2001, s. 246-252)

[9] Enver Hodža (1908 – 1985). Za druhé světové války organizátor osvobozeneckého boje v Albánii proti italským a německým vojskům. 1941 spoluzakladatel Komunistické strany Abánie, přejmenované na Albánskou stranu práce (1948). V roce 1956 se rozešel s Chruščovem a sblížil se s Mao Ce-tungem. Vztahy s Čínou přerušil v roce 1978. V letech jeho vlády byla Albánie izolována.

[10] Alexandr Fjodorovič Kernskij (1881 – 1970), ruský politik, právník, jeden z vedoucích funkcionářů strany eserů, od července 1917 předseda prozatímní vlády, v říjnu byl svržen bolševiky. Od roku 1940 žil v USA.

[11] Georgij Maksimilianovič Malenkov (1902-1988)

[12] Bulganin

[13] Chruščov

[14] Berija

[15] Nikolaj Sidorovič Vlasik (1896–1967), od září 1919 příslušník první sovětské Státní bezpečnosti Čeka (dosl. Zvláštní komise pro sabotáže a kontrarevoluci) jíž vedl F.E. Dzeržinskij, pozdější šéf bezpečnostní ochranky J. V. Stalina (1931-52). Vlasik po smrti Stalinovy ženy Naděždy pomáhal ve výchově jeho dcery Světlany.

[16] Stalin

[17] Andej Alexandrovič Ždanov (1896-1948), sovětský politik působící v oblasti kultury, známý svou větou: „Jediný možný konflikt v sovětské kultuře je konflikt mezi dobrým a nejlepším“

[18] Židovského antifašistického výboru

[19] Georgy Dimitrov (1882-1949): Bulharský komunistický politik. První komunistický vůdce Bulharska od roku 1946 do r. 1949. Dimitrov byl generálním tajemníkem Kominterny a v této funkci setrval až do jejího rozpuštění v roce 1943. Roku 1933 byl obviněn ze založení požáru Říšského sněmu, byl osvobozen. V roce 1948 prosazoval Stalin sbližování mezi Bulharskem a Jugoslávií, kterému byl však nakloněn pouze Dimitrov. Tito nesouhlasil.

[20] Chorlogin Čojbasan v letech 1928-1930 předseda prezidia mongolského Malého churalu.

[21] Vjačeslav Rudolfovič Menžinskij (1874-1934). Právník. Účastník revoluce 1905-1907. Od roku 1918 lidový komisař financí RSFSR. Od r. 1926 předseda Sjednocené státní politické správy.

[22] Knihu Dvacet dopisů příteli česky vydalo středočeské nakladatelství Orego

[23] Poručík Pavel Anatoljevič Sudplatov (1907-96), během občanské války ztratil oba rodiče a stal se sirotkem. V roce 1919 odjel do Oděsy, kde žil jako bezdomovec a živil se žebráním a příležitostným nádeničením. V polovině roku 1920 byl přijat do Rudé armády jako pomocník telegrafisty. Odtud byl vyslán do školy pro politické pracovníky v Kyjevě a od května 1921 pracoval v personálním oddělení 44. divize. Později přešel k žitomirsko-volyňskému oddělení Státní bezpečnosti GPU a koncem 20. let byl převelen do Moskvy k oddělení jejích kádrů. Tam byl roku 1932 přeškolen na špiona a v letech 1935 - 38 pracoval pro sovětskou rozvědku v Německu a ve Finsku. V roce 1938 byl povýšen na zástupce náčelníka a od listopadu téhož roku náčelníka zahraniční rozvědky.

V letech války stál generál-major Sudoplatov v čele speciálního oddělení NKVD, pověřeného řízením partyzánských výzvědných a diverzních operací v týlu nepřítele a koordinací práce sovětských agentů na území Německa a jeho spojenců. Po válce roku 1946 bylo toto oddělení pověřeno prací na vývoji atomové bomby.
Po Stalinově smrti byl na příkaz L. P. Beriji jmenován do funkce zástupce náčelníka zahraniční rozvědky. Rovněž na Berijův příkaz vytvořil speciální skupinu, zabývající se prováděním diverzních akcí, která se měla stát hlavním prostředkem Beriji v jeho boji o moc v SSSR. Po Berijově zatčení 31. čevence 1953 bylo toto oddělení zlikvidováno a generál Sudoplatov byl v srpnu téhož roku znovu zatčen. Aby se vyhnul vězení, předstíral duševní chorobu a až do roku 1958 byl umístěn v psychiatrické léčebně. V roce 1958 byl odsouzen na 15 let vězení a ke ztrátě hodnosti a všech vyznamenání.

[24] P. A. Sudoplatov, Speciální operace Lubjanka a Kreml, Moskva,Olma-Press, 1997, s.307

[25] Tamtéž, s. 493

[26] Buďonnyj

[27] Sergej Alexandrovič Jesenin (1892-1925), ruský básník, psal jemnou lyrickou poezii, pěvec rolnického Ruska. Revoluci přivítal jako událost kosmického významu, ale nedokázal se vyrovnat se zánikem starého selského Ruska. Psal i drsnou poezii krčem (Moskva krčemná). Poéma Anna Sněgina

[28] Anatolij Rybakov (1911-1998), ruský spisovatel. Autor románů Děti Arbatu a Třicátý pátý a další roky.

[29] Ivan Andrejevič Krylov (1768-1844), ruský bajkář

[30] Sousloví Kdo není slepý, vidí je zároveň i mottem celé Saveljevovy knihy

[31] Charles de Gaulle (1890 – 1970) – během 2. světové války generál Svobodných francouzských jednotek, v letech zakladatel a první prezident 5. Francouzské republiky v roce 1958.

[32] Anthony Eden –premiér za britskou konzervativní stranu v letech 1955-57

[33] Allan Bullock (1914-1984) – britský dlouholetý přívrženec Labouristické strany a zakladatel Britské sociálně-demokratické strany, autor prvního úplného životopisu Adolfa Hitlera, kterýžto sepsal po skončení Norimberského procesu, Je též autorem knihy Hitler – zkoumání tyranie (Hitler – A Study of tyrany)

Date: 2015-12-24; view: 726