PETROHRADSKÝ VÝZKUM 4 page

Džuga uvádí analýzu materiálu v případu EAK[18] a případu „lékařů“ a předkládá Stalinovi své závěry, v nichž potvrzuje falzifikaci těchto záležitostí, založených na samoobvinění vyšetřovanců v důsledku fyzického nátlaku. Džuga a Nikolajev vyjádřili rozhodné přesvědčení, že anglo-americké zpravodajské služby iniciovaly prostřednictvím své agentury činy proti židům, sledovaly přitom dvojí cíl: aby za prvé měly důvod pro realizaci mezinárodní kampaně, aby obvinily vládu SSSR a Stalina osobně z antisemitismu, za druhé aby zasadily ránu vědecko-výzkumnému komplexu obranného průmyslu, kde více než polovinu spolupracovníků tvořily příslušníci židovské národnosti.

Současně jsou známy informace o posouzení možnosti státního převratu v Abamukově okolí a ustavení vlády v čele s Abakumovem.

V důsledku práce osobní kontrarozvědky J. V. Stalina, která pracovala prostřednictvím své agentury v Ministerstvu státní bezpečnosti, začalo 13. července 1951 zatýkání vedoucích pracovníků tohoto ministerstva včetně deseti Abakumových náměstků. U zatčených byly použity prostředky aktivního výslechu. Podle svědectví Markova (Džugova náměstka) bývalí podřízení Abakumova bili tak, že z něho „létaly kosti“. Džuga se musel vmísit a referoval Stalinovi, že je nutno přerušit bití Abakumova, protože je na pokraji smrti.

Markov podotkl, že v důsledku analýzy získaných materiálů spolupracovníci Stalinovy kontrarozvědky dospěly k závěru, že Abakumov nejdříve pozbyl kontakty se zahraničními rozvědkami a vzhledem k nevelké intelektuální úrovni se stal objektem manipulace ze strany zahraničních agentur, jež pronikly do jeho soukolí.

Nové vedení Ministerstva státní bezpečnosti pokračovalo ve vyšetřování EAK i „případu lékařů“. V roce 1952 Stalin s Džugou posoudili účelnost dalšího vedení těchto kauz. Džuga se vyslovil kategoricky proti, argumentoval nejen humánními důvody a možností způsobit škodu obrannému průmyslu, ale i absencí dostatečných důvodů. Stalin souhlasil.

A tak bylo jasno. Stalin souhlasil. To, co jsme uvedli z citované Informace, je obsaženo rovněž v přísně tajném „Memorandu o práci Ministerstva státní bezpečnosti SSSR“ A. Džugy Stalinovi. V tomto dokumentu je mimo jiné Rjumin uveden nikoli jako plukovník, ale jako podplukovník. V druhé přísně tajné „Informaci A. Džugy“ jsou uvedena jména vedoucích pracovníků Ministerstva státní bezpečnosti, zatčených spolu s Abakumovem: náčelník rezortu vyšetřování zvlášť důležitých věcí generál Leonov, jeho náměstci plukovníci Lichačov a Kosmarov, protože věděli o signálech, dosvědčujících „spiknutí lékařů“. Z těchto důvodů byli později zatčeni náčelník Druhé hlavní správy Ministerstva státní bezpečnosti (kontrarozvědka) generál Pitovranov, jeho náměstek generál Rajchman, náměstek náčelníka První hlavní správy Ministerstva státní bezpečnosti (vnější politická rozvědka) generál Gribanov, náčelník sekretariátu Ministerstva státní bezpečnosti plukovník Černov a jeho náměstek Broverman. Existuje rovněž tento přísně tajný „Zápis rozhovoru soudruha Stalina s Abakumovem“:

„Stalin: „Co to máte za případ lékařů?“

Abakumov: „Zatím to není jasné, soudruhu Staline. Je velmi pravděpodobné, že je to provokace, zinscenovaná anglo-americkou rozvědkou.“

Stalin: „Provokace? Přijeďte hned s tím zatčeným lékařem ke mně do Kremlu. Já ho vyslechnu osobně.“

Abakumov mlčí.

Stalin: „Vy špatně slyšíte? Nerozuměl jste, co jsem řekl. Přivezte hned ke mně toho zatčeného lékaře.“

Abakumov: „Bohužel, vyslechnout ho není možné. Před hodinou zemřel na infarkt.“

Stalin: „Zemřel? Jeďte okamžitě domů a v ministerstvu se už více neukazujte. Vezměte na vědomí, že jste v domácím vězení.“

S vlastnoručním podpisem

A. Džuga.“

Vážení čtenáři, jak byste jednali na místě J. V. Stalina s Viktorem Semjonovičem Abakumovem? Proslavil se za Velké vlastenecké války, když 19. dubna 1943 zvláštní oddíly armády a loďstva byly vyčleněny z NKVD (Národní komisariát vnitra) a pod jeho vedením byla vytvořena Hlavní správa kontrarozvědky SMERŠ („Smrt špionům). Čtvrtého května 1946 byl jmenován ministrem Ministrstva státní bezpečnosti namísto Vsevoloda Nikolajeviče Merkulova. Abakumov byl zastřelen po Stalinově a Berijově smrti v roce 1954. Je známo i to, že trpěl „trofejní nemocí“. V letech 1946-48 získal ze skladů, kde byly uloženy trofejní předměty,cennosti za více než 600.000 rublů, včetně tisíce metrů vlněných, hedvábných a jiných látek, několik souprav nábytku, velký počet koberců, drahých křišťálových váz, porcelánového nádobí, zlatnických výrobků atd. Více než milion rublů z prostředků Ministerstva státní bezpečnosti Abakumov odčerpal na přestavbu domu v Kolpačné uličce a na zařízení soukromého bytu, nařídil zničit příslušné vyúčtování. A samozřejmě ani Abakumovi se nevyhnul účel rdít se nad „ženskou otázkou“. Legrační je například epizoda z jeho obšírné biografie, o níž v přísně tajné informaci Džuga rovněž referoval.

„Pouze pro soudruha Ivanova

V tanečním sále Parku kultury M. Gorkého byl zbit ministr státní bezpečnosti SSSR Abakumov a jeho bodyguard Kuzněcov zločinci, kteří žárlili na jednu z Abakumových prostitutek. Abakumov pravidelně navštěvuje Park kultury Gorkého, kde se při tanci seznamuje s prostitutkami a potom si je přivádí do hotelu Moskva, kde s nimi souloží v některém z pokojů, jež jsou využívány pro operativní cíle Ministrstva státní bezpečnosti SSSR. Vedení moskevské kriminální policie je dobře informováno o „kouscích“ Abakumova a obává se pomsty z jeho strany, ale nejvyššímu vedení a ÚV VKS (b) o tom nereferuje. Mezi zločinci dostal Abakumov krycí jméno Viťka foxtrotista.“

Čtenář již ví, jak Stalin reagoval na slabosti svých podřízených, avšak v případě Viťky foxtrotisty ho rozhořčilo něco jiného: „To, jaký je to ministr státní bezpečnosti: neumí ochránit ani sebe samotného. Jak bude chránit vedení země?“

Taková publicita se kupila kolem lidí okolo J. V. Stalina. Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.

A vždyť se nebáli, padouši. A kradli a lhali a navzájem se podráželi. A samotný Stalin byl jaksi málo podoben diktátorovi.

Vlny bouře a Stalinova „proti“ „případu lékařů“

Ovšem, Žuchraj měl pravdu: „případ lékařů“ a případ směřující proti Židům měly dvojí cíl: „za prvé – vytvořit základ pro vyvolání provokační mezinárodní kampaně obvinění vlády Sovětského svazu a Stalina osobně z antisemitismu a za druhé zasadit ránu vědecko - výzkumnému komplexu obranného průmyslu, v němž více než polovinu spolupracovníků tvořili lidé židovské národnosti.“ K tomu bychom připojili ještě jeden argument – otázku – a spočíval osobní Stalinův zájem v tom, aby nejen veřejné mínění se zmítalo v horečce, ale i samotný Stalin a státní vedení zůstaly bez patřičné lékařské péče? Odpověď je samozřejmě jednoznačná, právě v tom byli zainteresováni odpůrci Stalina a dalších vedoucích představitelů. Není zapotřebí být geniální, abychom pochopili, že smutně proslulý „případ lékařů“ nemůžeme nazvat jinak než provokací. A samozřejmě, že sám Stalin v roce 1952 souhlasil s Džugovou argumentací „kategoricky proti“ vzhledem k vyšetřování Židovského antifašistického výboru (EAK) a „případu lékařů“, kdy se řídil „nejen humánními důvody“, ale i „možností obnovení obranného průmyslu“ a „absencí dostatečných zdůvodnění“. Možná, že V. Žuchraj to prostě přibásnil vzhledem k úctě ke Stalinovi a svému bezprostřednímu nadřízenému A. Džugovi? My také za prvé pochybujeme, že by Džuga a Žuchraj byli lháři. Podle předkládaných informací se jim nikterak nepodobají. A za druhé jejich přísně tajná korespondence se Stalinem byla odtajněna teprve nedávno. Dobře. Tedy dříve již někdo hovořil, že J. V. Stalin byl proti? Vyslechněme si názory ostatních.

Např. co píše nejčestnější Lev Ašotovič Balojan ve své knize Stalin a Chruščov:

„Později „případ lékařů – vrahů“ připíší šťastně Stalinově „paranoi“, jeho chorobné podezřívavosti a také antisemitismu, ačkoli zcela zřejmě povrchní výklad skutečně celé této špinavé podezřelé činnosti kolem vůdce je spiknutí!

Skutečnost, že Stalin neinicioval „případ lékařů“, dokládá příkazník J. V. Stalina, jeho stráže plukovník V. Tukov: „Jednou, když jsme jeli autem, Stalin řekl: ,Co dělat? Umírali jeden za druhým: Ždanov, Dimitrov[19], Čojbalslan[20] a dříve Menžinskij[21], Gorkij... Není možné, aby tak náhle umírali státní činitelé! Je zřejmé, že je nutno vyměnit staré kremelské lékaře a přijmout nové.“

Řekl jsem: ,Soudruhu Staline, staří lékaři mají za sebou velkou lékařskou praxi, avšak mladí jsou zelenáči bez zkušeností.ʼ

Stalin na to odpověděl: „Ne, je třeba je vyměnit... dostávám zprávy od spolupracovníků o otravě léky z kremelské nemocnice. NKVD trvá na zatčení několika starých lékařů, kteří léčili Dimitrova, Ždanova a ostatní.“ (S. Gribanov, Rukojmí Moskvy, Moskva, Vojennoje izdatěľstvo, 1992, s.56-60) Z uvedeného úryvku je zřejmé, , že J. V. Stalin pochybuje, radí se s Tukanovem, hovoří o docházejících sděleních z kremelské nemocnice (měl na mysli dopis od Lydie Timašukové, jenž mu byl předán před pěti lety, jako čerstvé udání a „NKVD naléhá...“)

Dále pak L. Balojan uvádí i další svědky.

Uveďme, co o tom píše Stalinova dcera Světlana Josifovna Allilujevová v knize Dvacet dopisů příteli[22](Moskva, Zacharov, 2000, ss.182-183):

„Případ lékařů probíhal poslední zimu jeho života. Valentina Vasiljevna mi později vyprávěla, že otec byl velmi rozhořčen zvratem událostí. Slyšela, jak se to posuzovalo u stolu během oběda. Podávala na stůl jako obvykle. Otec hovořil, že nevěří v jejich „nečestnost“, že to nemůže být, poněvadž jako důkaz „posloužilo pouze udání dr. Timašukové, - všichni přítomní, jak bylo v takových případech obvyklé, pouze mlčeli...“

Dalším svědkem byla V. V. Istominová, sestra – hospodářka na Stalinově dače, se s ním velmi blízce stýkala a měla ho ráda.

Známý znalec národních dějin Jurij Ignaťjevič Muchin nevylučuje, že „samotný Stalin věděl o dodatečném zatčení lékařů židovského původu z novin“, neboť „lékaři-škůdci“ léčili Ždanova, avšak Jegorov a Vinogradov, kteří ho léčili, byli již zatčeni.

Bratři – dvojčata Žores a Roy Medveděvovi, kteří nemohou být podezříváni ze sympatií k J. V. Stalinovi, v knize Neznámý Stalin (Moskva, Prava člověka, 2001, s.32) píší:

„Dopis Timašukové, adresovaný Stalinovi, a náčelníku ochranky Ministerstva státní bezpečnosti N. Vlasikovi, byl napsán 29. srpna 1948. Týkal se Ždanovovy diagnózy a byl zcela opodstatněný, bral v úvahu skutečnosti, že Ždanov tehdy ještě žil... Avšak hlavní lékaři, přednosta Léčebně zdravotní správy Kremlu P. J. Jegorov, hlavní kardiolog V. N. Vinogradov, profesor V. Ch. Vasilenko a G. I. Majorov, jenž Ždanova léčil, odmítli uznat diagnózu Timašukové... Diagnóza Timaušukové nebyla v chorobopisu uvedena... Dne 31. srpna 1948, když Ždanov vstal z postele, aby si došel na toaletu, zemřel. Výsledky pitvy potvrdily diagnózu Timašukové, avšak nebyly zahrnuty do oficiálního komuniké o průběhu nemoci a úmrtí Ždanova. Timašuková měla v tomto konfliktu bezvýhradně pravdu. Ostatní lékaři se mýlili. Stalin neprovedl žádné „neodkladné závěry“ a není ani známo, věděl-li v roce 1948 o dopisu Timašukové či nikoli. V některých vyšetřováních o „případu lékařů“ se tvrdí, že Vlasik byl zbaven úřadu v roce 1952 právě za „utajení dopisu Timašukové“. Všichni lékaři, o nichž Timašuková píše, byli Rusové. Žádné „sionistické spiknutí“ na základě tohoto dopisu se nevyšetřovalo.

A zcela spravedlivě respektovaný L. A. Balojan usvědčuje Chruščova ze lži:

„A jakou lež házel na dějiny starý „pohádkář“ Chruščov na 20. sjezdu KSSS? Vzpomeňme na tzv. případ lékařů – škůdců (oživení v sále). Ve skutečnosti zde nebyla žádná „skutková podstata“ kromě oznámení doktorky Timašukové, již pravděpodobně někdo ovlivnil (?) nebo prostě přikázal (?) (a mimochodem byla neoficiální spolupracovnicí orgánů Státní bezpečnosti (je zajímavé, proč Chruščov tak důvěřoval Timašukové? – L. A. B.)), aby napsala dopis, aby se dospělo k závěru, že v Sovětském svazu jsou lékaři škůdci. Poskytl pokyn zatknout skupinu významných sovětských specialistů v oboru medicíny.“

L. Balojan bere v úvahu všechna „proti“ a zcela spravedlivě tvrdí:

„Bezprostředním vykonavatelem špinavé práce vykonstruovaného „případu lékařů“ či „leningradského případu“ a „případu Židovského antifašistického výboru“, jehož členové byli zastřeleni, a oba jsou nyní připisovány Stalinovi, byl stranický funkcionář, ministr státní bezpečnosti Semjon Ignaťjev. Ignaťjev byl zpočátku Malenkovův přítel, posléze přítel Chruščova, přičemž právě Ignaťjeva doslova zachránili před zatčením jeho přátelé Malenkov a Chruščov. Po 20. sjezdu byly všechny tyto případy znovu prověřeny, „oběti zvůle bývalého Ministerstva státní bezpečnosti“ byly rehabilitovány a Ignaťjeva, vykonavatele zvůle poslal Chruščov do Baškirska, nikoli však do vyhnanství, ale jako tajemníka Baškirského oblastního výboru KSSS (prosinec 1953) a za čtyři roky, jako kdyby se nic nestalo, byl jmenován tajemníkem Tatarského oblastního výboru, tzn. že velezrádce Ignaťjev byl zachráněn a byl zachráněn Chruščovem!“ Doplňme, že je nepochopitelné, za jaké zásluhy byl Ignaťjev pochován na roku 1983 na Novoděvičím hřbitově v Moskvě.

Pavel Sudoplatov[23], jeden z vůdců sovětských orgánů státní bezpečnosti, zachráněný zázrakem od smrti zastřelením a dlouhá léta pobývající za Chruščova ve vězení, napsal: „Celá pravda týkající se „případu lékařů“ nebyla nikdy zveřejněna, ani v období Gorbačovovy glasnosti. Příčina byla v tom, že se jednalo o špinavý boj o moc, jenž se v Kremlu rozvinul před Stalinovou smrtí a zachvátil v podstatě celé vedení...“[24]

A ještě další Sudoplatovův názor:

„...od ledna 1953, kdy bylo zveřejněno sdělení agentury TASS o „spiknutí lékařů“, zodpovědnost za páchání nezákonností a zločiny ve vyšetřovacím aparátu Ministerstva státní bezpečnosti nesou ministr státní bezpečnosti Ignaťjev, jeho první náměstek Goglidze, náměstek pro personální záležitosti Jepišev a vedoucí vyšetřovací sekce zvlášť důležitých záležitostí. Ti, kteří přišli do řídící práce v orgánech Státní bezpečnosti v tomto zvlášť hrozném období, podle rozhodnutí ÚV – Ignaťjev, Jepišev – nejen že nebyli pohnáni k zodpovědnosti, ale naopak získali v padesátých a šedesátých letech vysoká vyznamenání za zodpovědnou práci pro stranu a stát.Obětními beránky udělali Goglidzeho jako Berijova společníka a pologramotného patologického antisemitu Rjumina.

Sudoplatov ve své uvedené knize píše: „Koncem února 1953, několik dní do Stalinovy smrti, zpozoroval jsem v Ignaťjevově chování rostoucí nejistotu. Intuice mi napovídala, že veškerá antisemitská kampaň každou chvíli zmlkne a její organizátoři se stanou nežádoucími svědky a budou zatčeni. A skutečně, po Stalinově smrti Berija obvinil Ignaťjeva z klamání strany a požadoval, aby byl trestně stíhán, avšak nezískal podporu v prezídiu ÚV.“[25]

A nyní uveďme Sudoplatovův názor na ty, kteří představovali reálnou moc všemožných vykonstruovaných „špinavostí“.

Samozřejmě na Abakumova byla vykonstruovaná doznání a lživé výpovědi vynucené mučením, avšak pravdou také je, že nejprve prokuratura a později i Rjumin ho obvinili z činů, které nespáchal. Nebyl nikdy politikem a nemohl organizovat spiknutí s cílem převzetí moci; byl absolutně oddán Stalinovi a věřil mu.

Později se ukázalo, že Abakumovovo zatčení bylo počátkem nové čistky. A nakonec Malenkovovo postavení posílilo, protože Stalin jmenoval svého bývalého tajemníka vedoucím oddělení řídících a státních orgánů ÚV, Ignaťjeva pak na místo ministra státní bezpečnosti. Za nepřítomnosti Abakumova a Leningradské skupiny Malenkov a Ignaťjev spolu s Chruščovem vytvořili ve vedení „nové mocenské centrum“.

A odstranili ještě jednoho člověka oddaného Stalinovi, a sice V. S. Abakumova. Na místo něho a leningradské skupiny vytvořili ve vedení „nové mocenské centrum“ ze spiklenců, jako byli Malenkov a Ignaťjev ve spojení s Chruščovem.

A co se ukazuje? Na jedné straně – J. V. Stalin a sovětský lid. Na druhé straně Stalin a „nové mocenské centrum ve vedení“, v jehož čele není však „čtyřka“, jak se nás snaží přesvědčit, ale „trojka“, v níž ze „čtyřky“ zůstala pouze polovina „posílená“ šedivou myší Ignaťjevem, jemuž Josif Vissarionovič důvěřoval a v jehož rukou plně spočíval i jeho život. Avšak důvěřoval do jisté doby. Bylo zřejmé, že „případ lékařů“ je „podvrh“ a „podvržený“ ministr státní bezpečnosti si přitom vykoledoval infarkt. A Saveljev k tomu píše: „Jistě si umíte představit, vážení čtenáři, že když šéf ochranky je těžce nemocen, nemyslí vůbec na svou práci, ale jak by se opět postavil na nohy. Nechce se mu již do „případu lékařů“ ani do ochrany vedení strany. Myslí na to, jak dále žít? Nikoli však se Stalinem. A Chruščov s Malenkovem spěchají: „Dej se do práce.“ A Semjon[26] se do práce dal hned zpočátku...

28. únor 1953

Nu a my se již vskutku mílovými kroky blížíme k vraždě... tak pojďme na to: „V noci na 17.února 1953 J. V. Stalin nepobýval v Kremlu. Právě v tento den neočekávaně zemřel soudruh Kosynkin, velitel Kremlu, jenž mu byl nesmírně oddán. Dne 27. února byl Josif Vissarionovič ve Velkém divadle na baletu Labutí jezero. Dne 28. února, jak věští modeláři národních dějin, počínaje Chruščovem, J. V. Stalin spolu se „čtyřkou“ sledoval film v Kremlu asi od pěti hodin odpoledne. A co ho tam, promiňte, neslo? Film bylo možno zhlédnout i na dače. Pozval ho Malenkov? Nebo snad Chruščov? A co měl Stalin dělat? Ostatně, rád se díval na filmy. A oni stále vřeští na toto téma, avšak na název filmu si nikdo nevzpomíná. Na sledování filmu se „čtyřkou“ přijel Stalin i v sobotu 28. února.

Toho dne se v Kremlu, ve Stalinově pracovně, konalo zasedání prezidia ÚV KSSS. Jaké otázky se tam řešily? Výlučně otázky organizační: 1. Svolání pléna ÚV KSSS, které se mělo konat ve čtvrtek 5. března, na němž měl být J. V. Stalin definitivně zbaven pravomocí tajemníka ÚV KSSS, aby se mohl plně soustředit na práci předsedy Rady ministrů. 2. Změny ve složení prezidia a sekretariátu ÚV KSSS. V pondělí 2. března měl být zveřejněn výnos prezidia Nejvyššího sovětu a reorganizaci v Radě ministrů. A navíc se sloučila dvě ministerstva – Ministerstvo státní bezpečnosti a Ministerstvo vnitra. A koho vybral J. V. Stalin? Právě L. P. Beriju. Dále byla dána směrnice ideologickému tajemníku ÚV KSSS M.A. Suslovovi, aby okamžitě v tisku zastavil žvanění o případu „lékařů – škůdců“.

Date: 2015-12-24; view: 1038