PETROHRADSKÝ VÝZKUM 2 page

A ještě pár slov o Berijovi. Saveljev píše: „Proč taková zloba proti Berijovi? Jak ostatně u mnohých vůči Stalinovi. Krátká odpověď, velmi krátká – oni byli politikové jiného typu, než většina státních a politických činitelů naší vlasti. Jakého typu? Odpovídáme: tvořivého. Ovšem osobnosti J.V.Stalina a L.P. Beriji nejsou stejně veliké a nejednoznačné, ale především jsou to tvůrci. Jejich tvůrčí činnost se v poválečné době spočívala nejen v zachování míru, ale i v zachování lidstva na Zemi. Zuřivá komunistická protistalinská propaganda v SSSR, podporovaná rekčními kruhy v celém světě, už trvá padesát let. Pro koho to je výhodné? Nestojí za to opakovat. A L.P. Berija stojí hned za Stalinem. A nyní konkrétněji k našemu tématu, máme-li, vážený čtenáři, s vámi důvod předpokládat, že právě Berija zavraždil Stalina? A máme důvod obviňovat z vraždy nevinného? Jestliže nikoli, potom udeřme přes ruce žalobcům, aby jim zašla napříště chuť. Souhlasíte s námi, vážený čtenáři? Jestliže souhlasíte, pak si dodejme odvahy , abychom veřejně prohlásili: ruce pryč od Beriji, pohůnkové.

Následuje kapitola sedmá, nazvaná Spiklenci, nu i my se do ní tedy ponořme. Saveljev píše: „Dříve, než budeme hovořit o činnosti spiklenců proti J.V. Stalinovi, proberme otázku o těch silách, které vůdce podporovaly a proč právě on byl zavražděn? Odpověď je krátká – J. V. Stalin byl v Sovětském svazu nejdůležitějším člověkem, v jehož rukou se soustřeďovala moc, nezávisle na oficiálním postavení, které zaujímal ve státě, byl generálním tajemníkem ÚV VKS (b), předsedou Rady lidových komisařů nebo předsedou Rady ministrů SSSR nebo vrchním velitelem ozbrojených sil, tajemníkem ÚV KSSS. Stručně řečeno, J.V. Stalin ztělesňoval moc. Proč právě on byl tou hlavní postavou moci, jak a proč přišel k moci nebo spíše učinili ho mocí, o tom autoři knize také hovoří a my o tom už také leccos víme. Nyní si však položme otázku: „Co představovala reálná moc v SSSR a jaká byla její opora, základ, bez nichž moc nemůže sama o sobě existovat?“

V následující podkapitole nezvané Základy moci v Sovětském svazu se Saveljev a kol. obrací ke knize Sergeje Semanova Andropov – sedm tajemství generálního tajemníka z Lubjanki (Moskva, Veče, 2001, s. 246-252), v níž autor podle našeho názoru správně analyzuje rozmístění sil základu moci. Citujeme ve zkrácené podobě (proložení je naše): „V Sovětském svazu se od samého počátku zformovalo pět největších sil, jejich vzájemné působení na Moc se utvářelo nikoli podle západního stylu, tj. ústavní cestou, ale ruským stylem, tj. mysticky: strana (stranický aparát nejvyššího a středního článku), armáda, státní bezpečnost, inteligence a mlčící lid. Vliv těchto sil se v poststalinském období rozmisťoval přibližně v té posloupnosti, ve které byly budovány... existence a činnost těchto sil se jasně projevuje v politických praktikách SSSR, ačkoli z velké části skrytě nebo instinktivně. Tím nicméně všech pět sil je zřetelně popsáno a přísně vymezeno.

Jsou konzervativní, jako všechno stabilní a málo se přemisťují mezi sebou, v poststalinském období je spojují společenské špičky. Moc, kde se, naproti tomu, vládnoucí špička snadno mění... je zpravidla jen na nejvyšší úrovni.

Naprostým vůdcem všech pěti sil je strana... Armáda v Sovětském svazu stojí obvykle stranou od probíhajícího politického boje, ale jako ohromný balvan visí nad Kremlem a na ní velmi a velmi závisí bez výjimky všechny jednající osoby. V nejnovějším období sehrála armáda dvakrát rozhodující úlohu: v červenci 1953, kdy tři generálové podle všech indicií nechali zavraždit Beriju a v červnu 1957, kdy Chruščov svrhl stalinskou většinu v prezídiu ÚV; ne zcela jasný, ale nepochybný vliv projevila armáda v přechodném období v červnu 1964 a v listopadu 1982. Státní bezpečnost vždy plnila mimořádnou úlohu pro upevnění vládnoucí garnitury a důležitou roli v boji jednotlivých skupin o moc... Inteligence tak rozdrcená za Lenina a tak poslušná za Stalina, pozvedla již za Chruščova hlavu a stala se vlivnou silou za Brežněva. Takové opěrné štáby inteligence jako Akademie věd nebo Svaz spisovatelů velmi podstatně nyní ovlivňují moc. Je pravda, že inteligence není jednotná, v posledních letech v jejich špičkách lze pozorovat rozhořčený boj, avšak v celku je jeho síla rovnocenná. Navzdory opačnému názoru na Západě je možno určitě tvrdit, mlčící lid není vždy statistou na sovětské politické scéně, což je možno pochopit nejen z mystiky ruských dějin a jejich důsledků – nynější sovětské současnosti. Pro někoho to bude novum, ale tvrdíme, že sovětský lid, pracující, mají na moc mnohem větší vliv, než jejich druhové v Anglii či Americe. Ano, sovětský lid nestávkuje (a Saveljev tvrdí, že jeho odbory jsou z poloviny padělkem). Ale je známo, že zednářští vládci v Anglii či Americe se vůbec nebojí stávek jejich hlučné odbory jsou přímo kontrolovány (nebo dokonce řízeny) těmito zednáři. Dělnické hnutí na současném Západě, to je hra pro „tupé stádo“, jakož i prezidentské volby, dnes se to všem skutečně vzdělaným lidem v Rusku stalo již zřejmé.

Avšak v Sovětském svazu moc není otřásána přísně dávkovanými výbuchy „dělnického hnutí“, tím neméně vnímavě naslouchá lidu (Státní bezpečnost např. odedávna sbírá pomluvy, zvěsti a také referuje Moci). To se děje proto, že Moc se velmi obává nespokojenosti lidu, tím více projevů výbuchu, a je to pochopitelné. U nás lidové hnutí (jestli vznikne) se nebude regulovat poddajnými a nepravými „dělnickými stranami“. Je známo, že při malé patálii v nějaké dílně veškerá místní moc včetně oblastního výboru se doslova postaví strachy na hlavu, oznámí to ÚV a všemožně se bude snažit uklidnit situaci. Nikoli, význam lidu v politickém zřízení SSSR nelze podceňovat...

Pevnost postavení vládce (Chuščov) nebo vládnoucího uskupení při nominálním vládci (Brežněv) se určovala stupněm podpory každé z pěti uvedených sil.

Pevnost postavení J. V. Stalina byla rovněž určována stupněm podpory každé z těchto pěti sil. A jaký byl vlastně stupeň této podpory? Začněme podle S. Semanova, avšak v opačném pořadí rozmístění sil – lid, inteligence, státní bezpečnost, armáda, strana.

Tak tedy lid. Není náhodné, že jedním z hesel sovětského období bylo: „Lid a strana jsou jedno!“, které zasahovalo jako střela i inteligenci i státní bezpečnost i armádu. Proč? Protože na potu a krvi lidu, na jeho práci a službě v téže armádě nebo na bezpečnosti státu, na jeho pracovních a bojových činech závisí vše ostatní. Jaký byl vztah lidu k J. V. Stalinovi? Můžeme být smělí a říci, že v drtivé většině případů byl kladný, zvláště pak u dělnické třídy. Inteligence většinou také podporovala J. V. Stalina, zvláště pak ruská inteligence. Např. kdo zapochybuje o upřímnosti slov M. Isakovského:

Přišlo to, nečekajíc výzvy,

přišlo to samo a nelze to zadržet.

Dovolte mi říci toto slovo –

prosté slovo mého srdce.

Ten čas nastal, završily se lhůty,

země získala opět klid. –

Děkuji vám za váš ohromný čin

za vaše pracná díla.

Děkuji vám, že ve dnech válečných hrůz

jste nám pomohli vytrvat v Moskvě.

Tolik jsme vám věřili, soudruhu Staline,

jak bychom ani sobě nevěřili.

Byl jste nám oporou a zárukou,

že nepřátelé neujdou odplatě,

dovolte, abych vám pevně stiskl ruku,

abych se vám hluboce poklonil.

Za vaši věrnost vlasti – otčině,

za vaši moudrost a za vaši čest,

za to, že všude spolu s vámi,

za to, že jste takový, jako jste.

A spolu s básníkem my, vděční potomci, již starší a stárnoucí, opakujeme: „Děkujeme vám za váš ohromný čin, za vaše pracná díla.“ Je málo Isakovského? Dobře, Alexandr Vertinskij[5], který se za Stalina vrátil z emigrace, zpívá:

Téměř šedivý, jako stříbrný topol.

Stojí, sleduje přehlídku,

kolik ho stál Sevastopol,

kolik ho stál Stalingrad!

I ve slepých mrazivých nocích,

kdy fronty metala purga[6]

ty jasné, živé oči

až do konce rozeznávaly nepřítele.

Ty černé, hořké roky

veškerá naděje spočívala na něm,

z jakého mocného rodu

ho příroda vytvořila?

Vítězil ve vojenské vědě,

nepřátelskou krví zbarvil sníh,

ohromnýma rukama národa

přijal opovážlivého nepřítele.

A když přišli Vandalové

k hlavnímu městu našich otců,

kde našel takové generály,

takové legendární bojovníky?

On je vychoval. Nad jejich výchovou

mnoho přemýšlel, celé noci a dny.

Och,na jaké hrozné zkoušky

byly oni připraveni!

A v krutých bojích za vlast

šli neohroženě na smrt za něco,

za jeho spravedlivé slovo,

za jeho velikou pravdu.

Jak vysoko pozvedl stát,

vůdce sovětských národů – přátel,

a jakou celosvětovou slávu

získal pro svou vlast!

...To je pohled. Ta prostá slova.

To jsou ta skoupá a moudrá slova...

nad válečnou mapou Ruska

seděla jeho hlava.

Ano, skutečně: „Jak vysoko pozvedl stát – velmoc,vůdce sovětských národů – přátel, a jeho celosvětovou slávu zajistil pro svou otčinu.

A nyní pohovoříme o vzájemných vztazích armády a J.V. Stalina. Po sedmi a půl letech od konce Velké vlastenecké války, kdy lid, inteligence a armáda se semkly kolem především jednoho jména – jména Josifa Vissarionoviče Stalina, který byl pro ně Bohem, carem a hrdinou. A dvojí heslo: „Za vlast, za Stalina bylo nedělitelné tak, jako vlast a Stalin. A později, moc, jež ztratila z vlastní vůle Stalina, ztratila spolu se svou stranou bez Stalina i svou, tedy naši vlast.

Saveljev jednoznačně říká: „I pro nás je smutné a těžké vzpomínat na doby minulé s pocitem občanů kdysi ohromné velmoci na smrt jednoho j z jejich nejlepších a nejskvělejších synů, který tak mnoho vykonal pro nás a pro vlast. A kdo musí nést zodpovědnost za triumf spravedlnosti, jestli ne my s vámi, vážený čtenáři, naši rádci? Je to možné, že jsme ztratili svou národní a vlasteneckou hrdost? Skutečně se smíříme s tím, aby i nadále smečky šakalů trhaly velká, nám drahá jména našich otců, matek, dědů a ostatních našich předků? Skutečně budou „psát“ naše dějiny nejrůznější odštěpenci a paraziti? A dokdy?

A proč právě my to musíme dělat? To je otázka, avšak ne pro naše čtenáře. Naši čtenáři si nekladou takové idiotské otázky, protože, když ne my, tak kdo? Opravdu to musí dělat vláda? A co je to za vládu, aby toto dělala? S Chruščovem to je jasné. Po Chruščovovi byl první postavou soudruh Leonid Iljič Brežněv. Jak se říká: „Ti husy spolu nepásli“. A mohl ten z těch „pernatých, nebo „chrochtajících“ v tom něco udělat po Chruščovovi? Brežněv nic nechápal a i kdyby byl chytrý jako Šalamoun, ale s pěti zlatými medailemi hvězdami hrdiny a řadou dalších vyznamenání. Ale důvod tu byl. Před námi leží zajímavý dokument, dříve měl razítko „přísně tajné“. Nic zvlášť tajného však neobsahoval. Je to všehovšudy pracovní zápis zasedání politbyra ÚV KSSS ze 17. prosince 1969, na němž se posuzovala otázka po účelnosti publikování článku v tisku v souvislosti výročím devadesátých narozenin J. V. Stalina. Posuzování této přísně tajné otázky bylo přítomno 22 osob, členů a kandidátů politbyra v čele s „drahým“ soudruhem L. I. Brežněvem. Článek hodnotili jako dobrý a objektivní soudruzi Šelest, Mazurov, Šelepin,Ustinov, Mašerov, Kunajev, Ščerbickyj a Andropov. Za článek s odkazy na dříve již za Chruščova se vyslovili Suslov, Griškin, Kosygin, Solomencev, Kapotanov, Rašidov; mlčením článek přešli Poljanskij a Katušev; zlostně protestovali Podgornyj, Kirilenko, Pelše a Ponomarjov. Ponomarjov protestoval proti článku, vykřikoval: „Co řeknou např. soudruzi Gomulka a Kádár?“

Andropov vyvracel: „Na účet zahraničí vám řeknu: Kádár například v rozhovoru se mnou se otázal, proč nepřejmenujeme Volgograd na Stalingrad?“ Je to přece historický název. No, a to je Kádár. Skutečně, i Kádár nám to připomíná. Mazurov, jenž vystoupil jako jeden z prvních, se také dotkl zahraničí:

„Zdá se mi, že bychom se měli zamyslet nad tím, že bychom měli na Stalinově hrobě vztyčit jeho bustu. Řeknu vám, jak reagoval soudruh Husák na toto téma, když jsme s ním přišli při návštěvě mauzolea k Stalinově hrobu: Zeptal se „A proč tu není busta?“

Řekl jsem mu, že jsme ji zpočátku nepostavili, ale pak jsme se jaksi k této otázce nedostali. Takové bylo stanovisko soudruha Husáka, který byl svého času Stalinem urážen. „Podle mého názoru“, říká Saveljev, „kterýkoli zdravý člověk by soudil stejně!“.

Tak to je Mazurov s Husákem, ač je to nepochopitelné, protože se má za to, že Husák „byl svého času nepochybně Stalinem urážen“.

Po těchto diskusích Brežněv podpořil zveřejnění článku, který s různými výhradami vyšel.

Kdo se chce seznámit s polemikou tohoto utajeného zasedání, doporučujeme knihu ruského vlastence, plukovníka Federální bezpečnostní služby v záloze Vasilije Michajloviče Sojmy Zakázaný Stalin. V knize je mnoho zajímavých dokumentů.

A když už jsme u toho. Protože protistalinská sběř bez ustání opakuje všemožné podlosti o Stalinovi, který pro tuto sebranku byl zločincem div ne ode dne narození, uveďme příspěvek M. J. Sojmy, charakterizující „nelidskost vůdce“ (s. 13-14)

„Vážený soudruhu Staline, promiňte moji smělost, ale rozhodla jsem se vám napsat dopis. Obracím se na Vás prosbou, je Vy, Vy sám to můžete udělat, přesněji, prominout mému manželovi. V roce 1929 v opilosti strhl ze stěny váš portrét a za to ho odsoudili na tři roky. Odseděl si již rok a dva měsíce, ale on to nevydrží, je nemocný, má tuberkulózu. Povoláním je slévač, z dělnické rodiny, nebyl nikdy v žádných kontrarevolučních organizacích. Je mu 27 let, udělal to z mladické nerozvážnosti, hlouposti, nedomyšlenosti, lituje toho natisíckrát.

Prosím vás, zkraťte mu lhůtu, nebo to vyměňte za nucené práce. I tak je hrubě potrestán, předtím byl 2 roky slepým a nyní vězení.

Prosím Vás, odpusťte mu už vůči dětem. Nenechávejte je bez otce, budou Vám stále vděčni. Snažně Vás prosím, nenechávejte mou prosby bezvýslednou. Možná, že najdete aspoň pět minut volného času a sdělíte mu něco potěšujícího, jste naší poslední nadějí.

Jmenuje se Pleskovič Nikita Dmitrijevič, sedí v Omsku za paragraf 58, přesněji v omské věznici.

Nezapomeňte na nás, soudruhu Staline.

Odpusťte mu, nebo trest změňte na nucené práce.

10. 12. 1930

Manželka s dětmi Pleskovičovi

Mohu Vám poslat kopii rozsudku, prosím jenom, ozvěte se. Nezapomeňte“

Ozval se, nezapomněl.Přečetl si dopis prosté venkovanky sklíčené hořem, byl pobouřen ztřeštěností malých patolízalů a vydal odpovídající nařízení, o čemž svědčí tento dokument.

Telegram:

Novosibirsk, náčelníku Spojené státní politické správy (OGPU) Zakovskému

Na příkaz soudruha Jagody[7] osvoboďte Nikitu Dmitrijeviče Pleskoviče, č. 13 566 Bulanov

Citujeme ještě z této knihy[8]:

„V říjnu 1959 N. S. Chruščov vydal směrnici o stažení knihy J.V. Stalina Krátký kurs dějin VKS (b). Ve velkých knihovnách byly převedeny do speciální ochrany a nevystavovaly se veřejně.“(citovaná kniha, s. 473)

Náš vztah k soudruhu Sojmovi je pochopitelný. Ocitujme ještě jeden úryvek z jeho knihy: „Proč tuto stránku jeho činnosti, pro Stalinovy odpůrce nevýhodnou, tak důkladně ukrývali ve skrýších speciální ochrany? Možná proto, že původní prameny by vrhly světlo na skutečnosti pozadí událostí a vyvstaly by před současníky nikoli v pokřiveném pohledu? (s.6)

A my k otázce našeho plukovníka doplníme ještě alespoň dvě otázky. Skutečně si vážil státu, jeho moci, jestliže tak snadno vystaví hanobení svoji čest, když na jednoho z největších státních činitelů epochy po jeho téměř záhadné smrti vylévají špínu právě vyvrhelové lidstva? Proč J. V. Stalina museli bránit Winston Churchill, Mao Ce-tung, Enver Hodža[9], emigrant A. Kerenský[10] a jiní? Proč právě v poslední době Stalina brání nadšenci – solitéři, pro které není čest lhostejná? Jejich řady rostou, ale proč mocenské orgány nejsou s to vytvořit státní komisi pro vyšetření pravdy o J. V. Stalinovi a okolnostech jeho smrti?

Saveljev vyzývá obyvatele, když volá: „Rusko! Procitni! Procitněte, Rusové! Procitněte národy velkého Ruska v minulosti! Procitněte, všichni, kteří máte právo nazývat se čestnými lidmi a občany, a nikoli skotem!

Možná, že brzy bude Rusko na pokraji zkázy, protože celou dobu porušujeme článek spojení s minulostí, místo abychom ho posilovali. A když už jsme u toho, jméno Josif znamená rozmnožující vše.

A my se čtenáři vracíme k základu moci. Zbyly nám ještě státní bezpečnost, armáda a strana. Vytáhněme ze svěrek státní bezpečnosti a strany armádu, umístěme ji blíže k inteligenci a lidu, jehož mírovou práci musí od úkladů zvenčí bránit ona „nepřemožitelná a legendární“. A mimochodem, ve chvíli, kdy se píší tyto řádky, končí 23. únor 2006 Den Sovětské (Rudé) armády. Je pravda, že po rozpadu Sovětského svazu zrádci a trockisté, kteří začali svou podvratnou práci po smrti Josifa Vissarionovičea zakončili protiústavními letáky skupiny spiklenců a to opět (jaký to nesmysl!) slovanského původu. Jací to padouši. Nezlobte se vážení čtenáři, vždyť všude je koukol mezi pšenicí.“ Zrádci jsou vždycky mezi námi. No, mimochodem, ale u koho se objevili zrádci J. V. Stalina?

Profesor Saveljev píše: „Smrt J. V. Stalina si nepřála drtivá většina občanů velikého Sovětského svazu, včetně pracovníků státního aparátu. Prosíme nesměšovat ho se stranickým aparátem, pro který byl Stalin smrtelně nebezpečný už dávno, přinejmenším po Leninově smrti. Možná, že se někomu bude zdát zvláštní, že Stalin, člen politbyra a generální tajemník ÚV, byl smrtelně nebezpečný stranickému aparátu, který vytvořil. Ještě zde dodáváme, že J. V. Stalin byl smrtelně nebezpečný nejen stranickému aparátu, ale i komunistické straně, kterou začal pohřbívat ještě ve třicátých letech, avšak zcela zřetelně vyznačil tento pohřeb na 19. sjezdu VKS (b) – KSSS. Na tomto sjezdu bylo ukázáno, kteří představitelé nejvyššího stranického aparátu sletí z „výšin na zem“. Především Malenkov a Chruščov vystoupili na tomto sjezdu se zásadními stranickými referáty. Ještě se vrátíme k tomuto sjezdu, během něhož se šířily zvěsti, že Stalin zde vystoupil s krátkým projevem kvůli svému zdravotnímu stavu. Absolutní nesmysl! J. V. Stalin na tomto sjezdu jasně zdůraznil, že VKS (b) přejmenovaná na Komunistickou stranu Sovětského svazu je pouze společenskou organizací zbavenou státní moci. I k tomu se ještě vrátíme. Chruščov a další straničtí aparátčíci kalných vod byli a zůstali stranickými funkcionáři, ale svou nejlepší píseň již odzpívali. Nu a co, sami to pochopili. Pochopil to i stranický aparát, pochopili to i ti, kteří si zvykli přiživovat se u stranického žlabu od Leninova období. J. V. Stalina vyzdvihl na vrchol stranický aparát, ale ať již vykonával jakékoli funkce, vždycky byl a zůstával STÁTNÍKEM. To dobře chápal i stranický aparát,protože bez silné státní moci není stát ničím, a stranický aparát, jakož i členové strany, by byli zůstali pouze profesionálními revolucionáři, již usilují převzít moc ve státě. Nikdy by se žádná skupina spiklenců nerozhodla zavraždit hlavu státu, kdyby pod sebou necítila dostatečně silný korporativní základ, na kterém stojí a v jehož zájmech se angažuje.Právě tehdy nikdo nevěnoval pozornost „nesrozumitelnému lejstru“, tzv. patologicko-anatomickému vyšetření. Jestliže někdo ze čtenářů řekne, že autoři knihy ho objevili jako první, zasmějeme se takovému čtenáři do tváře. Odkud jsme vyšťárali toto „zkoumání“? Z novin té doby. Staršímu z autorů bylo tehdy 15 let, a četl úřední tisk. A vy, vážení čtenáři, hledejte u sebe tyto noviny více než půlstoletí staré. A co, našli jste? A ti, kteří objevili ve starší době nesrozumitelná lejstra, mlčeli. A hrozný Berija se nezpovídal a hlavu mu jeho kamarádi v mžiku sťali, věděl toho příliš mnoho.

Date: 2015-12-24; view: 773