Politické a mezinárodní výsledky druhé světové války 8 page

Kam se autorce učebnice vytratila akce Gitter (Mříže), na jejímž základě byli pozatýkáni významní funkcionáři komunistické strany ihned po okupaci Čech a Moravy v březnu 1939? Kam se poděly aktivní formy odporu proti okupantům, jež uplatňovala komunistická strana během okupace? Kam se zatoulaly informace o promyšleném budování ilegální organizační sítě komunistické strany, která jí umožnila kontinuitní činnost po celou dobu okupace? Proč je zmiňován pouze II. ilegální ústřední výbor? Cožpak autorka neví, že se během okupace v činnosti vystřídaly čtyři ilegální ústřední výbory? Kam se ztratily oběti z řad komunistického odboje? Cožpak 25 000 padlých komunistů je zanedbatelné číslo?

Dvojice autorů Kuklík – Kocian v Nejnovějších dějinách rovněž zlehčuje úlohu komunistického odboje. Aktivní formy odporu, které prosazovali komunisté, jsou připisovány všeobecně celému odboji (s. 62), z ilegálních tiskovin jsou uvedeny V boj a Český kurýr, zatímco komunistické Rudé právo je zamlčeno. Na s. 63 a 64 se žáci mohou podrobně seznámit s protifašistickou činností Tří králů (Josef Balabán, Josef Mašín, Václav Morávek), avšak o Eduardu Urxovi, Juliu Fučíkovi, Janu Zikovi, Marušce Kudeříkové a dalších představitelích komunistického odboje si žáci nepřečtou nic.

Stejným způsobem je v učebnicích dějepisu vyklešťován československý zahraniční odboj na východní frontě. Věra Olivová ve své učebnici zcela vypouští boj československých vojáků u Sokolova, v Kyjevě, Žaškově, Bílé Cerkvi. Zamlčuje jméno Otakara Jaroše, prvního zahraničního bojovníka, který byl poctěn in memoriam vyznamenáním Hrdina SSSR. Stejně tak zamlčuje i jméno kpt. Jána Nálepky a dalších československých hrdinů, kteří se svými činy trvale zapsali do dějin východní fronty. Dvojice Kuklík – Kocian ve své učebnici Nejnovějších dějin citují na s. 68 a 69 slova W. Churchilla, kterými oceňuje činnost československých vojáků a letců ve Velké Británii, a blahopřejný dopis, který v souvislosti s obranou severoafrické pevnosti Tobruk zaslal velitel britské armády N. M. Ritchie podplukovníku Karlu Klapálkovi. Citaci poděkování M. I. Kalinina Ludvíku Svobodovi za pomoc československých vojáků Rudé armádě v bitvě u Sokolova však autoři neuvádějí.

Za hlavního viníka porážky Varšavského povstání, které vypuklo 1. srpna 1944, je aktéry historického revizionismu považován J. V. Stalin, na jehož příkaz se zastavil postup Rudé armády před Varšavou, ačkoli její vojska již prováděla bojové operace v oblasti varšavského předměstí Praga, a nechal prý Varšavu vykrvácet.

Rozbor situace na východní frontě v létě 1944 však vyjevuje tři příčiny zastavení postupu Rudé armády před Varšavou:

1. Rudá armáda se svým rychlým postupem na západ příliš vzdálila od týlových jednotek, z čehož pramenilo nebezpečí v podobě oslabení útočné síly čelních jednotek. Vzniklá situace si tedy vyžadovala čas pro zkrácení vzdálenosti mezi čelními a týlovými jednotkami Rudé armády. Jedině tak bylo možno obnovit útočnou sílu Rudé armády v hlavním útočném směru na Berlín.

2. Varšavské povstání, v jehož čele stál velitel polské Zemské armády Bór–Komorowski, bylo vojensky namířeno proti německým okupantům, politicky však bylo zaměřeno proti Rudé armádě a Sovětskému svazu. Politickým smyslem povstání bylo vybojovat moc ve Varšavě pro představitele polské buržoazie ještě před příchodem jednotek Rudé armády do města a z této pozice zahájit jednání s představiteli Rudé armády. Před naplněním tohoto záměru nebyl ze strany vedoucích představitelů varšavského povstání zájem o společné jednání se zástupci Rudé armády za účelem vstupu Rudé armády na území města.

3. Rudá armáda se zastavila na linii Visly rovněž ze strategických důvodů. Před dalším postupem Rudé armády přes Polsko směrem k Německu bylo žádoucí německého protivníka co nejvíce oslabit, a tak byla zahájena útočná operace Rudé armády v jižním směru, a to na Rumunsko. Rudá armáda obsadila rumunské zdroje ropy a odřízla Němce od zdroje paliva, což pro ně mělo katastrofální důsledky.

K aktivním spolupracovníkům protagonistů historického revizionismu patří bezesporu sudetští Němci a jejich pokračovatelé. Pro ně dějiny druhé světové války začínají až rokem 1945, a tak donekonečna omílají svou „pravdu“ o vyhnání sudetských Němců z českého pohraničí. Záměrně však zamlčují, že to byli právě sudetští Němci, kteří vyhnali české obyvatele z českého pohraničí v roce 1938 po podpisu zrádné mnichovské dohody, na jejímž zrodu se spolupodíleli i představitelé „demokratické“ Anglie a Francie.

Do tohoto soudku falzifikátorů dějinné pravdy lze zařadit i tvůrce antičeské propagandistické agitky České televize o hromadném vraždění „civilních“ Němců českými obyvateli záhy po ukončení války, nazvané Zabíjení po česku, která měla premiéru u příležitosti 65. výročí konce druhé světové války. Tři sta šedesát tisíc československých obětí fašistického režimu přechází film mlčením. Prezentovány jsou jen oběti německé coby nespravedlivé oběti výlevu české bestiality. Člověk zbavený schopnosti historického myšlení s dojetím a slzami v očích sleduje osudy ubohých Němců v Praze i v českém pohraničí a jeho vědomí je mistrně zamořováno obrazy krvelačných Čechů. Protičeská agitka byla vytvořena v souladu se stěžejními aktivitami německého Centra proti vyhánění usilujícími přepisovat dějiny dle jednoduchého receptu: učinit z pachatelů za každou cenu oběti. Není divu, že si za onu agitku vysloužil její režisér David Vondráček, dlouholetý přítel předsedy Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernarda Posselta, Cenu lidských práv Franze Werfla a k ní jako přídavek i finanční dar deset tisíc eur.

Historický revizionismus sudetských Němců ostudně podpořil Nejvyšší správní soud v Brně, který v roce sedmdesátého výročí osvobození bývalého Československa od fašismu rozhodl o registraci Sudetoněmeckého sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tato registrace je zneuctěním památky všech bojovníků proti fašismu.

Falzifikací dějin druhé světové války sledují apologeti kapitalismu dva cíle. Prvním cílem je zakrytí skutečné příčiny vzniku druhé světové války, jež se zrodila v konkrétních historických podmínkách z ekonomických kořenů a politických cílů kapitalismu. Jestliže ekonomické kořeny vyrůstaly z plodu kapitalistické ekonomiky - světové hospodářské krize kapitalismu třicátých let dvacátého století, politický cíl této války byl zaměřen na zničení Sovětského svazu, státu vítězné dělnické třídy a rolníků, na rozbití komunistického a dělnického hnutí uvnitř států kapitalistických a na nové přerozdělení světa dle představ nejreakčnějších kruhů světové buržoazie. Falzifikace dějin druhé světové války má zakrýt pupeční šňůru mezi kapitalismem a jeho nejzrůdnějším dítětem – fašismem, aby protagonisté soudobého kapitalismu mohli pod hlavičkou totalitarismu vytrubovat do světa falešnou myšlenkovou konstrukci o rovnosti fašismu a komunismu.

V jimi vytvářeném obrazu války hraje svou nezanedbatelnou úlohu i pojem holokaust, který roku 1958 uvedl poprvé Eliezer Wiesel, židovský spisovatel narozený v Rumunsku, ve svém románu Noc. Jednoznačné vymezení tohoto pojmu neexistuje, avšak řada buržoazních historiků s ním záměrně ztotožňuje vyvražďování Židů během druhé světové války. Takto vymezený pojem umožňuje totiž nejen transformovat třídní podstatu druhé světové války do roviny abstraktních pojmů obecné morálky a vytvářet obraz války jako boj zla a dobra, z něhož se však zcela vytrácí genocida slovanských i jiných národů, stejně jako genocida politických odpůrců fašismu, nýbrž zároveň umožňuje zakrýt i třídní strukturaci židovského národa, aby pod záštitou boje proti antisemitismu umožňoval realizaci nejreakčnějších plánů soudobých sionistů. Není náhodou, že Eliezer Wiesel, žijící ve Spojených státech, dostal roku 1986 Nobelovu cenu za dlouholetou aktivitu v boji na obranu lidských práv (rozuměj buržoazních práv vykořisťovat a zotročovat většinu společnosti) a že v devadesátých letech dvacátého století stál společně s Václavem Havlem a Yoheiem Sasakawou u zrodu nadace Forum 2000.

Druhým cílem falzifikace dějin druhé světové války je zakrytí skutečné příčiny vítězství nad vojenskou silou nejen hitlerovského Německa, ale i ostatních států Osy Berlín – Řím – Tokio. Příčinou tohoto vítězství byla totiž v nejobecnější rovině mistrná aplikace teorie dialektického a historického materialismu do praktických podmínek společenského vývoje oné doby. Vztyčení rudé vlajky na střeše německého Reichstagu traumatizuje světovou politickou reakci. Symbolizuje totiž ekonomické, politické, vojenské i lidské vítězství vědeckého socialismu nad kapitalismem, který porodil fašismus.

Takové záměry tedy svou falzifikací dějin druhé světové války sleduje světová buržoazie. A hned za ní stojí všichni ti její věrní slouhové - „moderní myslitelé“, „autentičtí marxisté“ a další „sterilní filozofové“, aby ji podepřeli svými teoriemi „nového jazyka“, zbaveného „starých dogmat“ devatenáctého století.

Avšak, jak je z historie známo, nikdo nakonec nezabránil tomu, aby se vědecká pravda neprodrala, byť v krkolomném zápasu, z temnot na světlo denní. Země se točí a její dějiny nekončí. Jejich běh je navzdory tvůrcům historického revizionismu určován zákonitostmi historického materialismu.

Vědomi si těchto skutečností stavme proti „modernímu“ šarlatánství vědeckou pravdu dialektického a historického materialismu, neboť jen nepokřivený obraz historie přináší tvůrčí poselství našich předků, z něhož lze čerpat inspiraci k přetváření společnosti progresivním směrem.

V.

PŘÍLOHY

VÝZVA

Pořadatelů XXXVII. pražské teoreticko-politické konference s mezinárodní účastí, konané u příležitosti 70. výročí porážky fašismu ve druhé světové válce, všem lidem, kterým vadí překrucování historie a přípravy nové agresivní války

Kde se fašismus vzal – a kdo mu zlomil vaz - bylo před 70 lety jako na dlani. Dnešním generacím se to mrzačí k nepoznání. Sovětský svaz je ostouzen jako „dobyvatel“ a „okupant“. Naroveň „třetí říši“ se staví už i coby „viník“ samotné války. Tu přepisuje reklama „amerického století“, co „porazilo obě totality“ – a právě to jakoby Washingtonu dávalo mandát poroučet světu i v novém tisíciletí. Památku hrdinů třísní nenávistná žluč. Spřežencům nacismu rozdává odpustky. Demagogii velí „strana války“, hazardující s přežitím lidstva.

Tím rozhodněji jí musíme čelit. Vyžaduje to především:

- Ukazovat, že Sovětský svaz položil proti nacismu víc životů, než všechny ostatní země dohromady, uštědřil mu přes čtyři pětiny všech ztrát - a také naše osvobození zaplatil tisíckrát více oběťmi, než Spojené státy.

- Oč nestoudněji nacismem nálepkuje „strana války“, tím úderněji třeba to zrcadlo nastavit právě jí.

- Dokumentovat, čím vším už jeho stopou míří - i jak moc se opičí po všem, co razilo cestu k Mnichovu, okupaci a světové válce.

- Vysvětlovat, že appeasementem není solidarita s těmi, kdo brání svou suverenitu – nýbrž posluhování „změnám režimu“, ozbrojeným převratům a agresím, sázejícím znovu i na chátru, pyšnou na nacistický rodokmen.

- Objevit i generacím, jimž se obludně falšuje, třídní povahu fašismu – jako teroristické diktatury, již proti přísaze, že utopí v krvi socialismus i všechny jeho stoupence, dosadil k moci sám německý a mezinárodní kapitál.

- Doložit, že takový díl, jako našich členů, nacismus za politiku nepovraždil nikomu - zatímco početné buržoazní kruhy s ním kolaborovaly i za rasistické genocidy a světové války.

- Obracet demagogii, falšující roli sovětsko-německé smlouvy o neútočení, proti prolhané rusofobii a ukazovat, že právě tento krok zmařil pokusy vystavit Sovětský svaz agresi spojené světové reakce – a umožnil vznik široké koalice, proti níž byl nacismus bez šance.

- Neklanět se „našim spojeneckým závazkům“ - a úderně vysvětlovat, že Severoatlantická smlouva negarantuje ani pomoc proti agresi, doktrína NATO je v rozporu s Chartou OSN, v praxi přináší jen zločiny, chaos a pohromy i stále víc terorismu, s nímž slíbila skoncovat už dávno.

- Ukazovat, že demokracii ohrožuje výlučně extrémní pravice, živená asociálním extremismem „elit“ – a znovu je hlídací smečkou těch samých parazitních zájmů, důvěra v jejich „demokratické“ partaje rychle klesá.

- Vytěžit nadoraz skandál, nemající obdoby už 70 let: na Ukrajině se „euroatlantická civilizace“ spřáhla s neonacismem už zcela otevřeně – a právě proti zemi, která svět fašismu zbavila.

- Netrpět jménem komunistů stanoviska, házející do jednoho pytle agresora i ty, kdo se mu brání - kdokoli proti „straně války“ hájí své legitimní zájmy, má právo na naši energickou podporu.

- Nepřizvukovat hororům o „imperiálním Rusku“ - a umět obhájit, že právě jeho suverenita je rozhodující překážkou politiky, ohrožující i bezpečnost naší země, celé Evropy a světový mír;

- Podchytit averzi, narůstající k válečnické politice a demagogii Spojených států a NATO – a rozvinout iniciativu, která jí dodá sílu vlivného politického faktoru.

- Iniciovat mírovou ofenzívu, jež spojí co možná široký mezinárodní blok – a jeho společnou vahou konfrontuje „elity“, zbaběle ustupující „straně války“, a vrátí sílu i hnutí protiválečné, antifašistické solidarity.

Hitler slíbil kapitálu diktaturu, vládnoucí hrobovému tichu. Rozdrtila ho země, která zisk z cizí práce zrušila. Nejděsivější válka dějin byla i nejtvrdší zkouškou společenských řádů. Důvěrou v kapitalismus otřásla v základech. Sílu a prestiž socialismu znásobila. To dalo šanci pokroku, nevídanému nikdy dřív ani pak. K ústupkům lidskosti nutil i kapitál. Před velkou krizí, vedoucí k válce, to svět chránilo po víc než šedesát let.

Tím vážnější hrozbou je vše, čím se vrací před Mnichov. Krize se znovu „řeší“ na cizí úkor - asociálním darebáctvím a předlužováním budoucnosti; diktátem ekonomické války přirozeným partnerům; heroinem šovinismu a „obrazy nepřítele“, bubnujícími do nového Drang nach Osten.

Minule skončil děsivou řeží. Tentokrát musí být pokrok rychlejší. Jinudy, než před 70 lety, nemá šanci. Restituovat komunistickou iniciativu je nejvyšší čas. Jen s pravdou o tom, co vše už dokázala, to neprohraje ani dnes.

Opak nám neodpustí ani generace, na které jinak číhá krutá past.

Praha, 18. dubna 2015

Rozhodný protest

Dokument „O odsouzení komunistického a nacionálně-socialistického (nacistického) režimu na Ukrajině a zákazu propagandy jejich symbolů“, schválený 9. dubna ukrajinským parlamentem, považujeme za skandál totalitní zvůle. Komunistické symboly a krédo kriminalizuje právě v době, kdy si svět připomíná 70 let od porážky fašismu. Zakazuje-li se dokonce sám pojem Velká vlastenecká válka – a zároveň glorifikují přímí spřeženci hitlerovského nacismu – pravou podstatu daného kroku to odhaluje v celé nahotě.

Armáda země, mířící ke komunismu, vyrvala z jeho spárů i Ukrajinu. Pod prapory, zdobenými srpem a kladivem, bojovaly i statisíce ukrajinských hrdinů. Zákaz symbolů, pod nimiž nasazovali život, uráží i jejich světlou památku.

Proti totalitní aroganci, jež mu vede ruku, rozhodně protestujeme. Odporuje všemu, o čem je moderní evropská civilizace. Hnutí razící ideály, za něž umíraly už první křesťanské obce, vyhrožuje represí jen fašistická lůza.

Hitler blouznil o říši, která ho bude uctívat tisíc let. Skončil potupnou sebevraždou v jejích ruinách. Hanebné konce neminou ani ty, kdo staví komunistické hnutí mimo zákon dnes.

Účastníci XXXVII. Pražské teoreticko-politické konference, pořádané k 70. výročí porážky fašismu

V Praze, 18. dubna 2015

PROVOLÁNÍ k českému národu

Vážení spoluobčané!

V sobotu, 9. května 2015, se z podnětu Národní rady Klubu českého pohraničí, uskutečnila na náměstí Jana Palacha v Praze slavnostní manifestace občanů k 70. výročí osvobození Prahy Rudou armádou.

Několik stovek účastníků manifestace z celé České republiky i ze zahraničí vzdalo hold a poklonilo se hrdinství vojáků Rudé armády, která nesla největší tíhu v boji s nacismem a vojákům armád všech států protihitlerovské koalice, účastníkům II. odboje a účastníkům povstání českého lidu proti okupantům, vojákům 1. čs. armádního sboru v Sovětském svazu a vojákům Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii a v jejím královském letectvu, kteří bojovali proti nacistickému Německu a za svoji věrnost vlasti a svobodu českého národa zaplatili svými životy a celoživotní újmou na svém zdraví.

Účastníci manifestace současně odsoudili zlovolnou dezinterpretaci a historický revizionismus mnohých politických představitelů České republiky, historiků a masových sdělovacích prostředků, zejména veřejnoprávních České televize a Českého rozhlasu, všech, kteří nepravdivě a jednostranně vysvětlují příčiny, průběh a výsledky druhé světové války a osvobození naší vlasti od nacistické okupace. Při vší úctě k významnému podílu všech států antihitlerovské koalice existuje dostatek nevyvratitelných důkazů, že rozhodující roli v porážce nacistického Německa a v záchraně českého národa před fyzickou likvidací měl Sovětský svaz a jeho Rudá armáda. Je známo, že právě tak hodnotili výsledek války představitelé Spojených států, F. D. Roosewelt a Velké Británie, W. Churchil.

Základními kameny pro revizi historické pravdy a pro manipulaci s myšlením lidí po roce 1989 se stala podvodná lež o tzv. usmrcení studenta Martina Šmída policejními silami na Národní třídě 17. listopadu 1989 a následující falešný slib věrnosti V. Havla Ústavě Československé socialistické republiky.

Důsledkem toho bylo zničení životního díla T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika – společného státu Čechů a Slováků po 300leté porobě. Ale také zničení odkazu všech Čechů a Slováků, kteří v boji za svůj společný stát bojovali v první i druhé světové válce. Stejně jako v tomto případě došlo po listopadu 1989 nedemokraticky, bez souhlasu lidu k zavlečení České republiky do agresivního paktu Severoatlantické aliance a k aktivní účasti českých vojáků na plnění politických a ekonomických zájmů Spojených států, jejich spojenců, jež však nejsou zájmy českého národa.

Date: 2015-12-17; view: 560