Politické a mezinárodní výsledky druhé světové války 6 page

Skvělým případem manipulace s mládeží se stal proslulý trutnovský Open air festival, konaný ve dnech 15. 8. až 18. 8. 2013. Ještě před zahájením hudebních produkcí byla sloužena bohoslužba označená jako ekumenická. Jedním z celebrantů byl římskokatolický kněz, cisterciák Ladislav Herián a druhým duchovní Československé církve husitské Juraj Dovála. Bohoslužba však nebyla nesena v duchu ekumenie, tedy spolupráce a sjednocování křesťanských církví, ale věnovala se modlitbám za oběti násilného vyhnání sudetských Němců. Jak vidno, Havlovo duchovní dědictví zapustilo hluboké kořeny.

Knížetem jsem začal a knížetem budu ve výčtu vlastenců také končit. Jistě máme v živé paměti přímou volbu prezidenta České republiky. Kdyby nešlo o vážnou věc, tak bych si myslel, že se jedná o pokračování přiblblé soutěže - Česko hledá superstar. Tou super hvězdou byl beze sporu Schwanzerberg. Těžko říci, zda větu o dvacetileté neplatnosti Benešových dekretů a postavení Beneše před Haagský soud řekl v náhlém pominutí mysli, nebo to myslel vážně. Já se přikláním k tomu druhému.

Na závěr si dovolím vyslovit názor, že omluvy za odsun jsou již zbytečné. Co jiného si mám myslet o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2015 o registraci občanského sdružení Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Nic na tom nezmění ani skutečnost, že tato organizace nedávno ze svých stanov vypustila pasáž o majetkových požadavcích. Možná tak bylo naplněno šesté Overtonovo okno. Rovněž si dovolím nesouhlasit s výrokem prezidenta Zemana, který dne 15. 4. 2015 v Aši označil landsmannschaft za bezvýznamný spolek. V souvislosti se současnou tolerancí fašismu a nacionalismu v Evropě je jakýkoli ústupek a bagatelizace v tomto směru, nejen nepřípustný, ale velmi nebezpečný. Děkuji Vám za pozornost.

Zlo musí být ničeno již ve svém zárodku

Ladislav Šafránek

Ve svém diskusním příspěvku se zaměřím na aktuální otázku cynismu, s jakým někteří politici diskutují o možnostech válečného konfliktu a jeho formách, a jak mechanicky uvažují o projevech nového nástupu fašismu, rasismu, nacionalismu, antisemitismu apod. Ve všech těchto polohách se dialekticky prolínají ekonomické, sociální, kulturní, ideové i politické aspekty. Novum je v tom, že se v recidivách společensky nežádoucích, totalitních a dalších nedemokratických praktik projevuje plíživé překonávání klasického dělení na pravici a levici.

Nebezpečné není „pouhé“ harašení se zbraněmi a „štábní cvičení“ politiků, nýbrž celý komplex společensky nežádoucích činností naplňujících Clausewitzovu tezi o válce jako jiné formě politiky. Jako příklad nových idejí s potenciálem agresivního válečného konfliktu lze uvést dramatický spor mezi stoupenci otevřené společnosti a hnutím proti islamizaci Západu nebo spory o výklad koránu mezi šíity a sunnity. Možná ještě nebezpečnější je však mlčení či přecházení nežádoucích projevů, recidiv minulosti či nově vznikajících antihumánních aktivit. Takový nový malý český appeasement.

Zajímavé jsou dvě svou vahou zcela rozdílné události. První je chování politiků k připomenutí konce války v Evropě, kdy se zcela proti rozumu i morálce srovnávají, ba spojují dvě nesouměřitelné skutečnosti. Slavnostní připomenutí porážky nacismu a osvobození Evropy od perspektivy sebezničení – v případě Čechů národní likvidace – vojenskou přehlídkou v Moskvě, hlavním městě státu, který nesl největší lidské i materiální náklady největší války v lidských dějinách. Proti tomu trucovité odmítání účasti na této tryzně s odvoláním na nikým neprokázanou agresi Ruské federace vůči nacizující se Ukrajině. Je varující, že aktivními účastníky této protiruské politiky jsou vedle médií i členové údajně levicové Sobotkovy vlády, jejichž tlaku podlehl i prezident Zeman.

Před čtrnácti dny schválila vláda České republiky novelu Zákona o branné povinnosti. Navrhuje zavést povinné odvody pro muže i ženy, kteří po nabytí účinnosti zákona dovrší 18 let. Kupodivu se tento návrh nesetkal v parlamentu v podstatě s žádnou nepříznivou reakcí. Přitom jde o vědomou manipulaci s veřejným míněním a přípravou na militarizaci České republiky pod prapory Severoatlantické aliance, o což dlouhodobě usilují pánové z generálního štábu spolu s pravicovými politiky typu Štětiny, Němcové, Vondry, Schwarzenberga a většinou aktivistických novinářů. Zdánlivá zdrženlivost vlády, s výjimkou Stropnického a Zaorálka, mi připadá poněkud pokrytecká, jako kdyby vyčkávali na reakci veřejnosti. Vede mě k tomu nepublikovaná část vládního materiálu, kde se píše, že „hlavním cílem návrhu zákona je umožnit ozbrojeným silám efektivně plánovat své eventuální rozvinutí na válečné počty“.

My, kteří jsme absolvovali vojenskou službu, víme dobře, co podobná formulace znamená. Chystá se snad nějaké válka? Nebo se na ni připravujeme? Vážně s ní počítáme? S kým a proti komu? Chystáme se na humanitní vyvražďování ruskojazyčného obyvatelstva na Ukrajině? Nebo na jeho vyhnání? Nebo na tažení na Moskvu? Nebo přímo na jadernou apokalypsu? Nebo to je divadlo, které má odvést pozornost od nezaměstnanosti, ekonomické krize, rozvratu eurozóny, a umožnit vojenskoprůmyslovému komplexu zvyšovat zisky? Proč tolik křiku, sankcí a vyhrůžek pro Krym, kde Rusko pouze ve své zóně vlivu předběhlo zájem Spojených států o základnu v Sevastopolu? Jaká je vypovídací hodnota obav Evropské unie a Severoatlantické aliance z údajného nebezpečí napadení Pobaltí, šíří-li ji stejní odborníci, kteří ani po dvaceti letech nenalezli nic, co by odůvodnilo napadení Iráku, včetně zrodu tzv. Islámského chalífátu.

Není to proto, že zbrojní průmysl je vysoce výnosný kšeft? Komu slouží, komu prospívá? Kdo má objektivně největší zájem na udržování mezinárodního napětí? Jednu z možných odpovědí poskytuje statistika globálního obchodu se zbraněmi. Například v letech 2010-2014 se pětice největších zbrojařů tvořená USA, Ruskem, Čínou, Německem a Francií podílela na světovém obchodu se zbraněmi 73 procenty. Nejvíce Spojené státy s 31 % podílem, a Rusko s podílem 27 %. Největšími dovozci, což je rovněž důležitý ukazatel rozložení sil, byly Indie s 15 % podílem na světovém dovozu zbraní, dále Saúdská Arábie, Čína, Spojené arabské emiráty a Pákistán. Pokud jde o hodnotu obchodu se zbraněmi, pak jen v roce 2014 vyvezly Spojené státy zbraně za 23,7 mld. dolarů, Rusko za 10 mld. dolarů a Francie za 5 mld. dolarů.

Vyzbrojování je jistě důležitou součástí růstu mezinárodního napětí a vyvolávání krizí. Nikoli však výlučnou. Stále významnější roli hrají sociální sítě, média, ideologie. Vše, co se módně nazývá „hybridní válkou“. Zde se opět musíme vrátit do naší středoevropské kotliny „chytré horákyně“. Jednak proto, že to, co se dlouho zdálo být vzdálené, sledované se zájmem prostřednictvím televizní obrazovky, se kupodivu dostává i na náš dvorek. Ještě to není 11. září, ještě to nejsou výbuchy v metru, ještě to není střelba v redakci Haló novin. Přeženu-li to, pak se ještě nepřou Češi s Moravany, ještě se neseparují Chodové, ještě se neperou katolíci s protestanty. Avšak kdo zaručí, že k nějakému výbuchu národnostního, ideového, rasového kotle nemůže dojít?

Pasáž Jiřího Grossmanna byla nedávno přejmenována na Pasáž Jasmín. Sedí v ní totiž Islámská nadace a ta prý nemůže sídlit v pasáži nějakého Žida. Ta nadace, kde musela před rokem zasahovat Policie České republiky pro šíření rasistické a xenofobní literatury. V severočeských městech a na severu Moravy se čas od času spojují nacizující bojůvky ultrapravicové Dělnické strany dokonce i s členy Komunistické strany Čech a Moravy, prý v zájmu pořádku a ochrany občanů. Na akcích komunistické strany se objevují hloučky požadující postavit stranu mimo zákon. My to bereme jako kolorit a vláda jako nepříjemný doprovodný rys demokracie. Multikulturalismus se v naší společnosti stal sprostým slovem a kritici rostoucího nacionalismu, antisemitismu, xenofobie či rasismu bez skrupulí, bez analýzy, příslušníky pohrdané „pražské kavárny“.

Nebo opačný příklad. Před měsícem asistent místopředsedy Nejvyššího soudu, člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a bývalý dlouholetý poslanec za Komunistickou stranu Čech a Moravy prohlásil: „Zbrojní výroba je už dávno v rukou Izraelitů. Z holokaustu se poučili, teď ovládají svět oni. Obamové jsou jen maňásci v jejich rukou.“ Kupodivu je mnohými pokládán za svá černosotněnská slova hodná Protokolů Sionských mudrců, div ne za hrdinu. Vlnu zájmu veřejnosti vzbudilo možné humanitární přijetí 70 rodin syrských uprchlíků. Zájmu většinově odmítavého. S argumenty, jako by byli ohrožením samotné existence státu. Proto si náš establishment stanovil podmínky: musí jít o křesťany, musejí projít prohlídkou (jako na rampě v Auschwitz?), musejí být vzdělaní, musejí být pod kontrolou, musejí pochopit, že tu budou jen dočasně atd. Chybí mi, že musejí mít modré oči a být přírodními blond. Přitom ilegálních imigrantů, včetně muslimů, u nás žije asi 300 000. Mnozí z nich v šedé či černé zóně. To však naši vládu nezajímá. Jako vrchol cynismu a arogance pak pokládám veřejné prohlášení jednoho českého historika o tom, že bychom „neměli oslavovat pětačtyřicátý rok, protože Rusové nás neosvobodili, ale de facto obsadili“. Jímá mne hrůza z toho, že toto, a ne ojedinělé, prohlášení zůstalo bez většího odsouzení a to i ze strany Komunistické strany Čech a Moravy.

Možná jste názoru, že jde o drobnosti, jejichž význam zveličuji. Není tomu tak. Zlo musí být ničeno již ve svém zárodku. Výmarská republika také strkala hlavu do písku. Do té doby, než o ni přišla.

Ideologický boj u otázek příčin, podstaty, hodnocení a typologie válek

Jan Štěrba

V jaderném a kosmickém věku se problematika války a míru jeví jako zcela zásadní, rozhodující o další budoucnosti a přežití lidské civilizace. Současný svět se vyznačuje mnoha různými, často protichůdnými tendencemi a zájmy v oblasti ekonomické, politické, ideologické, morální, právní a dalších. Mohou být v konečné fázi řešeny i formou ozbrojeného střetnutí, které v nedávné minulosti dvacátého století opakovaně nabylo i globálního rozměru.

Války vznikají v lidské společnosti, ale ovlivňují i stav přírody. Jejich obecné příčiny je třeba hledat v zákonitostech antagonistického vývoje v některých oblastech společenského života, příčiny jedinečné postihují ovlivňování základních tendencí vůlí skupin lidí i jednotlivců. Podstatu válek chápe marxistická teorie jako hájení zájmů států a jejich sdružení, národů, společenských skupin převážně ekonomické oblasti, pokračování jejich ideologie a politiky prostředky cílevědo-mého, masového, organizovaného ozbrojeného násilí.

Nemarxistické koncepce představují širokou názorovou škálu, lišící se východisky i závěry. Mají odvádět pozornost od opravdových důvodů a podstaty ozbrojených konfliktů, přesvědčit o jejich nevyhnutelnosti. Pokoušejí se o jakoby objektivní, ve skutečnosti falešný přístup s maskováním třídních zájmů, příčiny válek často kladou mimo lidskou společnost, např. u naturalistických teorií do oblasti přírodních jevů. Velmi primitivní jsou názory, že je vyvolávají skvrny na Slunci, průlety komet, atmosférické poruchy apod.

Sociální darwinismus zneužívá myšlenku přirozeného vývoje druhů a boje o přežití, velmi reakční odrůdou těchto koncepcí je zdůrazňování nerovnosti ras, kdy tzv. vyšší mají mít právo podmaňovat si „nižší“ pomocí ozbrojeného násilí. Genetické teorie tvrdí, že potřeba válčit je zafixována v lidských genech a přenáší se mezi pokoleními. Neomalthusiánství vysvětluje válku jako přirozenou regulaci proti přelidnění světa a nedostatku existenčních prostředků.

Zdánlivě moderní verzí jsou teorie ekologické, podle nichž je takto potřeba řešit vyčerpávání přírody, znečišťování životního prostředí. Etiologické názory tvrdí, že člověk jako ostatní živočichové chrání bojem území, které považuje jedině za své. Z demografických je podle geopolitických koncepcí válka podmíněna potřebou získat životní prostor, další území pro vlastní obyvatelstvo státu. Kosmopolitní teorie nachází původ ozbrojených střetnutí ve vzniku velkého počtu nezávislých zemí, mezi nimiž musí nutné docházet k rozporům.

U vulgárně sociologických Koncepcí se objevují tvrzení, že vývoj civilizace s sebou automaticky přináší války a každá z nich pak plodí další. Podle elitářských teorií se tak prosazuje vláda „dokonalejší“ menšiny nad většinou společnosti. U koncepce deideologizace je příčinou ideologická nesmiřitelnost. Marxistická teorie je vydávána za militantní a její zastánci chtějí násilně dostat svět pod nadvládu komunistických myšlenek a praxe. Jsou přitom zneužívány avanturistické trockistické a maoistické myšlenky vedení permanentní války proti kapitalismu. Podle koncepce přežití civilizace je tomu třeba předejít vlastním útokem.

Subjektivně idealistické teorie přehánějí roli jedinečných příčin válek. Některé psychologické směry vyzvedávají lidskou agresivitu, válečný instinkt. Behaviorismus, hledající příčinu všech jevů ve vlivu prostředí, naopak zdůrazňuje jen o neúměrný tlak na individuum, které se pak snaží zbavit frustrace ozbrojeným násilím, podobný význam bývá přisuzován sklonu k sadismu či masochismu. Nacionalistická teorie vidí příčiny válek v neúměrném zaměření lidí na rozvoj vědy a techniky na úkor morálky, která jim jako jediné může zabránit.

Z objektivně idealistických koncepcí jsou nejrozšířenější náboženské. Válka je projevem božské prozřetelnosti, trestem seslaným na lidstvo pro jeho hříchy, přinášejícím očistu. Podle části teologů se původ přesouvá na pozemský zdroj - chybějící duchovní smířlivost a vyrovnanost mnohých lidi, ztrátu viry. Jinak je válka pokládána za výsledek působení nepoznatelné mystické iracionální síly. Její příčiny nelze odhalit ani odstranit.

Technokratické směry tvrdí, že války způsobuje technika, která se vymkla kontrole lidí. Za ekonomické důvody jsou vydávány některé přechodné jevy, např. hospodářský pokles, nedostatek surovin, odbytišť apod. Započetí války má být dáno rozumovou úvahou, že přinese prospěch, podle dalších tvrzení nemají války ekonomický základ, v politické oblasti se prý jedná o projev touhy po moci, rivality vládnoucích osobností, činností „disfunkčních“ společenských elementů, k nimž jsou řazeny komunistické a dělnické organizace. Při hájení tzv. „národní cti“ je zkreslována podstata buržoazní politiky a to vydávána za výraz celonárodních zájmů.

Marxismus a komunistické hnutí vycházejí z toho, že války s sebou vždy přinášejí negativní důsledky, a proto usilují o jejich odstraněni. Ty jsou vsak nutným průvodcem třídně antagonistické společnosti a za specifických okolností mohou představovat formu prosazeni společenského pokroku, urychlení revolučního a osvobozeneckého procesu. Lze je pak hodnotit podle tří základních dialekticky spjatých pohledů - sociálně historického, sociálně politického a specificky vojenského.

První ukazuje na spojení charakteru společenské epochy a ozbrojených střetnutí, hlavní síly, které v nich bojují. Podle vlivu na průběh dějin lze války dělit na pokrokové (urychlující) a reakční (zpomalující). Sociálně politické hledisko postihuje jejich podstatu, cíle zúčastněných stran. Podle něj války dělíme na spravedlivé a nespravedlivé. Hodnocení nelze provádět podle toho, kdo střetnutí začal, jakých bylo dosaženo výsledků, nýbrž podle skutečných záměrů bojujících stran.

Pro spravedlivou válku je charakteristické, že slouží prosazení společenského pokroku, odstranění ekonomického, politického, ideologického, národnostního útlaku. Je vedena za nastolení a udržení progresivního řádu, prosazení oprávněných zájmů sociálních skupin. Válka nespravedlivá je reakční, dobyvačná, s politickým cílem zesílit útlak, zlomit odpor vykořisťovaných, porobit národy, odstranit pokrokové společenské zřízení. Z ekonomického hlediska sleduje získání přírodního bohatství, průmyslového, zemědělského, vědeckého potenciálu protivníka, pracovních sil, trhů apod.

Zatímco spravedlivý může být boj pouze u jedné zúčastněné strany, pak nespravedlivý u obou. Příklad tvoří oficiální začátek druhé světové války 1. září 1939 napadením tehdy reakčního Polska nacistickým Německem, které v průběhu dvacátého století násilně rozšířilo své území na úkor sousedních států. Může dojít k prolínání obou uvedených možností a celkové změně charakteru střetnutí. Také druhá světová válka se stala spravedlivou pro členy protifašistické koalice.

Důležité je i specificky vojenské dělení, které však nemůže být chápáno jako jediné a rozhodující. U něj lze sledovat různá kritéria vedení válek:

- podle účastníků občanské, mezi dvěma či více státy, koalicemi;

- podle rozsahu lokální, kontinentální, světová;

- podle forem omezené, partyzánská, totální;

- podle prostředků subkonvenční, konvenční, vedené zbraněmi hromadného ničení;

- podle způsobu vedení bojů diverzní, podvratné, obranné, útočné, manévrové, poziční;

- podle části nemarxistických teoretiků neexistují objektivní kritéria sociálně historického a politického hodnocení. Např. pacifisté včetně křesťanských odsuzují všechny zúčastněné strany pro zločiny proti lidskosti. Někteří církevní představitelé považují za spravedlivou válku šířící jejich učení. Je vydávána za svatou, např. džihád pro muslimy. Podobně svou údajnou jedinou pravdu šíří zastánci militarismu. Teorie her tvrdí, že války nemají žádný sociálně-politický obsah a řídí se podobnými pravidly jako např. šachy.

Date: 2015-12-17; view: 675