Home Random Page


CATEGORIES:

BiologyChemistryConstructionCultureEcologyEconomyElectronicsFinanceGeographyHistoryInformaticsLawMathematicsMechanicsMedicineOtherPedagogyPhilosophyPhysicsPolicyPsychologySociologySportTourism






Politické a mezinárodní výsledky druhé světové války 5 page

Pargent již měl exhumovaných 4,5 tisíce ostatků padlých Němců. Pargent chtěl za každou cenu vybudovat ve vhodné lokalitě poutní místo pro německé pohrobky tisícileté říše. Proto s Pargentem mají zkušenosti v Praze i v Jihlavě. Nabídku Hlučína Pargent neakceptoval. Tak se stalo, že ostatky putovaly po republice hore dole. Přitom naše úřady vůbec netrápil problém nezákonného zacházení s lidskými ostatky. Po zásahu české armády byly ostatky z jednoho továrního skladu v Děčíně převezeny do bunkru ve vojenském prostoru Brdy poblíž Míšova. To byla jejich předposlední štace na jejich cestě po českých zemích. Hřbitov pro padlé Němce se nakonec podařilo vybudovat v Chebu. Alespoň to z Německa není daleko.

Někteří z nás navrhovali, že hřbitov by nebyl problém, když Německo zvolí obdobný postup vůči všem, kterých životy má na svědomí.

Pargent již neexistuje. My, ano!

 

Světová antifašistická válka a Čína

MA Kequing - Čínská lidová republika

 

Je mi velkou ctí, že se zde společně s vámi mohu zúčastnit této debaty. Na letošní rok připadá sedmdesáté výročí světového vítězství nad fašismem v druhé světové válce a zároveň i sedmdesáté výročí vítězství čínského národa nad japonským fašismem v druhé světové válce.

Druhá světová válka byla největší a nejničivější válkou v dějinách lidstva. Válečný konflikt se rozhořel ve více než osmdesáti zemích a regionech v Asii, Evropě, Africe i Oceánii, byly do něj zapojeny téměř dvě miliardy lidí a lidské civilizaci způsobil bezprecedentní katastrofu. Ovšem tato velká válka v dějinách lidstva představuje také vítězství dobra nad zlem, světla nad tmou a pokroku nad zpátečnictvím. Válečné vítězství mělo podstatný a dalekosáhlý vliv na pokrok lidské civilizace.

Čínský národ se na druhé světové válce podílel významnou měrou. Válka čínského národa proti japonskému fašismu představuje v rámci druhé světové války důležitou součást, jež otevřela hlavní bojovou frontu v Asii. V druhé světové válce začaly válečné boje nejdříve právě v Číně (v roce 1931) a trvaly tam nejdéle (dohromady 14 let). Čínský lid ve válce proti Japonsku dlouho vzdoroval hlavním vojenským silám japonského militarismu a zadržoval je, svou strategií koordinovaně podporoval akce spojenců na frontách v Evropě a Oceánii a omezoval strategickou součinnost japonského fašismu, a německého a italského fašismu. Čínský lid nesmazatelným způsobem přispěl k vítězství nad fašistickými silami ve světě a zaplatil za ně obrovskou národní obětí. Podle neúplných statistik si válka v Číně vyžádala 35 milionů vojenských a civilních ztrát na životech.



Velké vítězství čínského lidu ve válce proti Japonsku nelze oddělit od sympatií a podpory všech mírumilovných a o spravedlnost usilujících zemí, národů, mezinárodních organizací a nejrůznějších protifašistických sil světa. Sovětský svaz, Spojené státy, Velká Británie, Francie a další členové protifašistické koalice poskytly čínskému lidu cennou lidskou, materiální a morální podporu. Čínský lid nikdy nezapomene na morální a materiální podporu ve válce proti Japonsku, jíž se mu dostalo od zemí a zahraničních přátel včetně přátel z tehdejšího Československa.

Čínský lid a lidé všech zemí světa si letos společně připomínají sedmdesáté výročí světového vítězství nad fašismem v druhé světové válce a zároveň i sedmdesáté výročí vítězství války čínského národa nad japonským fašismem.

Čínská vláda letos ve dnech 2. a 3. září uspořádá akci připomínající sedmdesáté výročí vítězství války čínského lidu nad japonským fašismem, jejímž cílem je posílit historické uvědomění a uctít oběti, a abychom si vážili míru a vytvářeli budoucnost.

Važme si průkopníků dělnického a komunistického hnuti

František Kovanda

 

V dokumentech sekce regionálních dějin Klubu společenských věd shromažďujeme publikace, dokumenty jejichž obsahem jsou regionální dějiny míst, okresů, krajů a také i závodů. Při práci s nimi se setkáváme se vzpomínkami na život a činnost mnoha desítek průkopníků dělnického a komunistického hnutí. Často si klademe otázku. Věnujeme se jejich památce dostatečně, vážíme si jejich celoživotní činnosti pro dělnickou třídu a další pracující, jejich boje proti fašismu a za osvobození Československa, jejich práce v prvých poválečných letech a při budování republiky.

Na dnešním jednání se zabýváme antikomunistickými deformacemi v souvislosti s druhou světovou válkou. Sdělovací prostředky neobjektivně hodnotí období související se 70. výročím osvobození od fašismu, Pravicoví politici a mnozí historici vyhledávají k zostouzení každou událost, která se ve vzpomínaném období udála, zejména samotnou Rudou armádu.

Nevyhýbají se i našim předchůdcům. Chci zdůraznit, vždyť oni to byli, kteří nás - tehdy mladé - po květnu 1945 učili našim prvým krokům v práci mezi mladými členy Svazu české mládeže, k činnosti v revolučních odborech i v samotné komunistické straně.

Připomeňme si památku některých z nich. V Mladé Boleslavi to byl Gustav Souček. Již v květnových dnech, roku 1945, hovořil s námi, několika mladými učni a dělníky mladoboleslavské automobilky, jak máme pracovat ve vznikajícím ČSM. Budete se možná trochu divit. Často vzpomínám na jeho slova, že musíme psát do novin, získávat a předávat zkušenosti z naší činnosti. Vzali jsme si to za své a v nově vzniklém týdeníku, mládežnickém, nazvaném POCHOD (pečlivě uchovávám výtisky z let 1945-1946) jsme pravidelně zaplňovali rubriku „Dělnická mládež“. Ano, Gustav Souček (později vedoucí mezinárodního oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Československa a velvyslanec ve Francii) to byl, a nejen on v tehdejším mladoboleslavském kraji byl - mohu to tak nazvat - naším prvým stranickým učitelem.

Chci připomenout dalšího soudruha. Josef Krosnař byl předsedou Pražského kraje KSČ. Vzpomínám na neděli 16. ledna roku 1949. V ten den se konala krajská konference mladých komunistů Pražského kraje. Den předtím jsme zasedali v sedmi komisích, kde jsme si vyměňovali zkušenosti z naší činnosti. Nedělní zasedání se konalo ve Slovanském domě. Měl jsem tehdy možnost zasedat v předsednictvu spolu se s. Krosnařem, s. Škardou z Libčic a s. Kubáskem z pražské Tesly. Josef Krosnař ve svém projevu nás vyzval, abychom jako prvořadý úkol spatřovali v aktivní činnosti ve Svazu mládeže. Vyzval nás k rozvíjení a zkvalitňování činnosti úderek Libčicko-myjavského hnutí, abychom přispívali k rozvíjení socialistické soutěže nejen mezi závody, ale také mezi jednotlivci na každém pracovišti. Zdůraznil i nutnost péče o odbornou výchovu učňovského dorostu. Jeho vystoupení doplnil František Bacík, který zhodnotil celkovou činnost - nás mladých komunistů - v celém Pražském kraji.

Mohl bych jmenovat další soudruhy. Připomenu ještě Vratislava Krutinu, zkušeného komsomolského a stranického funkcionáře. Připomínám, že v letech 1949-1950 byl generálním tajemníkem Československého svazu mládeže.

Jsem si vědom, že naši předchůdci (a dodávám, že i my) pracovali ve složitých politických podmínkách, měli své chyby i nedostatky. Nechci tento fakt zamlčovat. Je však pro nás velkým poučením.

Přece jen dovolte jednu důležitou poznámku. V naší činnosti, pokud jde o osobnosti, se věnujeme i hrdinům socialistické práce. Úderníkům. Máme jich v dokumentaci hodně desítek. Patřili mezi ty, kteří byli vzorem v budování naší země, a to na všech úsecích činnosti. Byli příkladem pro mladou generaci. (Často si říkám, kdo je příkladem pro dnešní mladou generaci?!)

Mám před sebou medailon nazvaný „Cestami paměti“. V jeho obsahu je velmi dobře zpracovaný život a práce Hrdiny socialistické práce Otakara Ferfeckého. Je třeba připomenout jeho práci? Pražské metro, Paskov v okrese Frýdek-Místek (celulózka), rekonstrukce Národního divadla, dostavba jeho okolí.

V závěru medailonku byla použita část z knihy J. Janouška „Tváře bez svatozáře“. „Měl za sebou dva infarkty, kvůli amputované noze jezdil na vozíku, ale to Otakaru Ferfeckému nebránilo ani rychle myslet, ani okamžitě jednat, kus jeho srdce - doslova i přeneseně je uloženo v železárnách, přehradách, stadionech, v Národním divadle, v pražském metru a dalších stavbách, které pro svou velikost i složitost se neobešly bez člověka schopného a odhodlaného organizovat práci mnohatisícových kolektivů, řídit souhru desítek podniků, a především nebát se odpovědnosti za rozhodnutí, jejichž dosah lze jen těžko dohlédnout natož vyčíslit.“

A víte, kdo tento medailon (64 stran) zpracoval? Byli to studenti třetích tříd gymnázia v Ohradní ulici v Praze 4 v letech 1986-1987. Byli to členové Socialistického svazu mládeže.

Svůj diskusní příspěvek jsem nazval - Važme si průkopníků dělnického a komunistického hnutí. Jsem přesvědčen, že mohu ještě dodat: „Braňme jejich památku!“

Sudetoněmecká okna

Miloš Rozkovec

 

Ještě než se pokusím rozebrat sudetoněmeckou otázku a nepřípustnost jakýchkoli omluv za odsun, dovolte, abych stručně uvedl několik faktů o těžkém životě našich bývalých spoluobčanů, tedy sudetských Němců.

Před druhou světovou válkou žilo v ČSR 3,1 milionu německé národnosti s československou státní příslušností. Lze konstatovat, že žádná z tehdejších menšin neměla tak výlučné postavení jako právě menšina německá. Existovaly německé školy, spolky, tisk, dvě technické univerzity a v Parlamentu České republiky zasedalo 74 poslanců. V Československu bylo registrováno devět německých politických stran, 63 deníků a 143 politických listů. Významná byla i sociální podpora v nezaměstnanosti. V důsledku mnichovské dohody a za vydatné pomoci právě sudetských Němců organizovaných zejména prostřednictvím Henleinovy a Frankovy Sudetoněmecké strany došlo k okleštění republiky a jejímu následnému zničení. Drtivá většina sudetských Němců se stala říšskými občany. Právě z jejich řad se v hojné míře rekrutovali příslušníci gestapa a dalších represivních složek. Tady bych rád doporučil knihu Sudetoněmecké vzpomínání a zapomínání autorské dvojice Evy Hahnové a Hanse Heninga Hahna, kde je historie sudetských Němců velmi podrobně popsána.

Naprostý kontrast nastal po odtržení českého pohraničí. Po 1. 10. 1938 se české obyvatelstvo ocitlo v pozici menšiny, bez žádných národních práv. Došlo ke zrušení všech českých politických stran a spolků a jejich majetek připadl Velkoněmecké říši. Byly zrušeny české noviny, knižní tisk a film. Omezena a nakonec i zakázána byla česká divadla, sportovní utkání, zábavy poutě i bohoslužby v češtině. Do roku 1943 se bez náhrady ocitlo v německých rukou cca 75 tisíc hektarů půdy a došlo k významnému omezení při nakládání se zbytkem českého majetku. V důsledku popsaných skutečností bylo nuceno své domovy opustit a zachránit tak holý život na 250 tisíc občanů převážně české národnosti. Ostatně ještě v roce 1944 K. H. Frank v lázních Karlova Studánka prohlásil: „Cílem říšské politiky je úplné zničení Čechů. Tento úkol musí být proveden sudetskými Němci.“

Po válce to byl Protokol postupimské konference ze dne 2. 8. 1945, který jako řešení dlouhodobých problémů se sudetoněmeckou menšinou rozhodl o odsunu. Samotný odsun pak připravila spojenecká komise dle plánu v roce 1946. Po ukončení odsunu tatáž komise vyslovila Československé republice uznání za humánní provedení odsunu. Dále je dobré připomenout smlouvu mezi spojenci a Německem ze dne 26. 5. 1952, doplněnou v Paříži 23. 10. 1954. Podle kapitoly 6, čl. 3 této smlouvy Německo neuplatní žádné nároky proti spojencům a jejich občanům a takové nároky nebudou projednávány před soudy. Samozřejmě, že Benešovy dekrety jsou nedílnou součástí shora popsaného.

Pro uchopení této otázky jsem si vybral pro mě zajímavou teorii Američana Josepha Overtona, který formuloval politickou teorii změn a představ v souvislosti s veřejným míněním. Po jeho smrti byla tato teorie nazvána Overtonovo okno. O co se vlastně jedná? Podle autora této teorie existuje pro každou myšlenku, nebo společenský problém tzv. okno možností. V rámci těchto možností lze, nebo nelze o takové myšlence diskutovat, lze jí podporovat a v konečné fázi se jí snažit i legalizovat. Každá, jakkoli z morálního i jiného hlediska nepřijatelná myšlenka, nebo skutek se tak posouvá z okna stádia nemyslitelného, tedy odsouzeníhodného do okna aktuálního, což znamená, že již je společensky přijatelné. O takové záležitosti lze široce diskutovat posuzovat jí a nakonec jí s celospolečenským vědomím uzákonit. Joseph Overton svou teorii rozčlenil do šesti fází.

V první fázi je problém sice zatím společensky nepřijatelný, ale začínáme o něm diskutovat. Diskuze o tomto problému je vedena na odborném poli v našem případě poli historie. Vybraní odborníci jej široce rozebírají, různě ho zkoumají ze všech možných úhlů za účelem dodat co možná nejširšímu publiku rádoby vyvážené informace, které mají budit dojem serióznosti. Zde bych rád poukázal na seriál české televize Historie.cz.

Druhá fáze, kterou autor nazývá desakralizací je již posunem z okna prvého do okna druhého. Nejde o nic jiného, než o posun od nepřijatelného postoje k postoji smířlivějšímu. Takový posun bývá hojně medializován a tím je připravena půda pro další fáze. Původně nepřijatelné se tak stává celospolečenským námětem.

V třetí fázi se to okno posunuje dále a přesunuje se z radikální oblasti do oblasti možného, pro původní název je vymyšlen eufemismus, který bude nahrazen ještě jednou, přičemž souběžně probíhá vytvoření libovolného podpěrného precedentu, v našem případě historického, kdy jsou henleinovci označováni jako oběť a odsun je vyhnáním z vlasti. Vše je bohatě takzvaně vědecky komentováno.

V průběhu čtvrté fáze probíhá proces přesunu z možného do racionálního. Podvědomí veřejnosti je uměle rozděleno na příznivce a odpůrce daného problému. Ti druzí jsou pak v našem případě označováni jako komunističtí zastánci starých pořádků, či falzifikátoři dějin. Jsou uváděny různé příklady z historie a tak je dané téma možné posunout z oblasti racionální do páté, populární oblasti.

Pro tuto fázi je nezbytné, aby byla popularizace problému podpořena vhodnými osobnostmi, pokud možno současnými. Dle mého soudu jsou takové osobnosti zejména dvě. První z nich je Václav Havel a druhou Karel Schwanzerberg. Rodiny jmenovaných sice spolupracovaly s nacistickou okupační mocí, dokonce na ní profitovaly a přece vystupují a jsou označováni jako ryzí demokraté. Oba společně pak odsun odsoudili. Nejen oni, ale i další nato vedou bezobsažné rozhovory a diskuze, ovšem s vyloučením skutečných odborníků.

Tak se posunujeme k šesté fázi pohybu Overtonova okna. Téma je přesouváno z kategorie populární do oblasti aktuální politiky a tím i postupné legalizace. To, co bylo nepřijatelné je právně ukotveno. Společnost, kromě její nejaktivnější části je s daným stavem smířena. Žádné téma již není možné tabuizovat, neboť přece žijeme v otevřené tolerantní společnosti.

Nyní na několika příkladech posuďte sami, kam se posunula okna problému zvaného sudetští Němci, odsun a landsmanschaft, pardon Sudetoněmecké krajanské sdružení.

Václav Havel, ještě jako kandidát na funkci prezidenta Československé socialistické republiky sdělil již částečně zmanipulovanému národu prostřednictvím televize, že jsme povinni omluvou sudetským Němcům za poválečné vyhnání ze Sudet. Tehdy jeho slova zapadla mezi další nehoráznosti, které pronesl. Pan kandidát a pozdější prezident jakéhokoli státního útvaru a libovolného politického zřízení tehdy vyslal signál nejen do zahraničí, ale zejména svým spoluobčanům žijícím na zmíněném teritoriu. Řada z nich jeho slova pochopila jako znejistění práva na majetek nabytý v dobré víře. Ti, kteří získali vzdělání v minulém režimu, mají na rozdíl od nevědomých mladých současníků určitě obecnou představu o příčinách a následcích právního aktu obecně nazývaného odsun.

Ještě dál šel Václav Havel v tandemu se svým kancléřem Karlem Swanzerbergem. Široké veřejnosti je málo známo, že v devadesátých letech tito vlastenci připravovali dohodu s Německem, která by umožnila návrat majetku sudetským Němcům, jakož i možnost získání státního občanství. Jsou známy hojné styky Karla Swanzenberga s bavorským premiérem Horstem Seenhoferem a zarytým revanšistou Berndem Posseltem. Právě po těchto jednáních, mimo jiné i s tehdejším spolkovým prezidentem a velice pravděpodobně na doporučení knížete vznikl omluvný dopis sudetským Němcům. Havel v něm uvádí, že stejně jako řada jeho přátel považuje poválečný odsun za hluboce nemorální čin, který přivodil škody nejen Němcům, ale snad ještě ve větším měřítku Čechům samotným, jak morální, tak i materiální škody. Onen dopis byl pak na naléhání Viléma Prečana spolkovým prezidentem citován. Dopis byl v citaci označen za pozoruhodný a jeho autor za českého bojovníka za svobodu a příklad mravní síly a lidské moudrosti.

Dalším omlouvačem se stal bývalý premiér Petr Nečas. Ten dne 21. února 2013 pronesl projev v bavorském zemském sněmu. Zde přítomné sudeťáky, mimochodem občany Spolkové republiky Německo oslovil jako milé krajany a bývalé spoluobčany. Asi nemá smysl se dopodrobna zabývat jeho podbízením a podlézavými výroky, kdyby na 64. sjezdu odsunutých Němců v Augsburgu nebyl hojně citován a B. Posselt o něm nemluvil s velkým uznáním. Jak jinak, když Nečas ve svém projevu prohlásil: Toto je začátek dialogu, při kterém nesmí být nic vynecháno a při kterém všechna témata mají přijít na stůl. Jisté však je, že jeho partnerem k takovému jednání byla spolková kancléřka a nikoli předseda bavorské vlády Seehofer.

Ve stejném duchu pohovořil i bývalý římskokatolický farář, nyní ministr kultury Daniel Herman. Ten už si servítky nebral vůbec. Ještě jako duchovní a mluvčí České biskupské konference navštívil německý Pasov. Tady se bůhví na čí popud zúčastnil setkání Německého šumavského svazu. Kromě povinných zdravic Pánu Bohu a Všem svatým, oslovil přítomné Němce jako spolukrajany, odsun nazval rovnou vyhnáním a odsoudil jak Beneše, tak i jeho dekrety.


Date: 2015-12-17; view: 596


<== previous page | next page ==>
Politické a mezinárodní výsledky druhé světové války 4 page | Politické a mezinárodní výsledky druhé světové války 6 page
doclecture.net - lectures - 2014-2024 year. Copyright infringement or personal data (0.009 sec.)