Politické a mezinárodní výsledky druhé světové války 4 page

Následný vývoj v padesátých a šedesátých letech minulého století pobíhal v ovzduší zvýšeného ideologického boje v souvislosti s narůstajícím revizionismem a oportunismem po smrti J. V. Stalina. Netřídní přístup k ideologickým otázkám N. S. Chruščova a jeho revizionistická politika, včetně nepodložené kritiky J. V. Stalina, otupil i boj proti buržoazním ideologiím a maloburžoazním tendencím. To mělo za následek kontrarevoluční vystoupení v Německé demokratické republice, Polsku a Maďarsku. Nástup L. I. Brežněva částečně zabránil tomuto nebezpečí.

Nedostatečné řešení ekonomických problémů a podcenění narůstajícího pravicového oportunismu a revizionismu však způsobily hlubokou krizi v Komunistické straně Československa a státě v šedesátých letech minulého století. Soustředěné, dobře připravované a organizované útoky pravicových sil a neschopnost tyto problémy řešit pak vyústily v bezprostřední ohrožení socialismu. Takzvaný Akční program z dubna 1968 byl již dalším dezinformačním dokumentem o nutnosti revize politiky strany.

Obsahoval nemarxistické formulace o partnerském pojetí Národní fronty o řízení ekonomiky a kultury, i když některé myšlenky byly v obecné rovině jakoby v zájmu rozvoje strany a společnosti. Socialismus byl již bezprostředně ohrožen. Za této situace nebylo možné již vstupu spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy na území Československé socialistické republiky zabránit. Podrobný průběh krize obsahuje dokument Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ přijatý na plenárním zasedání ÚV KSČ 11. prosince 1970. Tento dokument je stále platným poučením pro všechny komunistické strany.

V sedmdesátých a počátkem let osmdesátých minulého století bylo zřejmé, že celkové úspěchy socialismu v hospodářské, politické a sociální oblasti jsou v ostrém kontrastu s krizovými vývoji kapitalistické ekonomiky a zostřováním sociálních rozporů buržoazní ideologie a třídních antagonismů kapitalistické společnosti. Za tohoto stavu značně zesílila v buržoazní ideologii obranná tendence kapitalismu spočívající ve snaze dokázat, že kapitalismus má před sebou dlouhou perspektivu a že vědecké předpovědi klasiků marxismu-leninismu o jeho revolučním nahrazení socialismem nemá své opodstatnění.

Právě proto se po zkušenostech z padesátých a šedesátých let minulého století snažili ideologové buržoazie dokázat, že socialismus už vyčerpal své možnosti a není dále schopen efektivně zabezpečit cíle, které vytýčila komunistická strana jako vedoucí síla socialistické společnosti. Nemalou roli zde hrály vymyšlené a buržoazními ideology donekonečna omílané spekulace o porušování lidských práv, které byly takticky vnuceny na program Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975 (tzv. Třetí koš).

Revizionismus a oportunismus v Komunistické straně Sovětského svazu však v rozporu s realitou a skutečnými politicko-ekonomickými vztahy prosadil schválení nové Ústavy Sovětského svazu v roce 1977. Teorie o překonaném třídním antagonismu a naplněné diktatuře proletariátu byly pro prohlášení všelidového státu určující. Nástup N. S. Gorbačova do čela Sovětského svazu a Komunistické strany Sovětského svazu byl jen vyvrcholením podcenění ideologické práce v boji proti revizionismu a oportunismu. Přestavba a glasnosť byly další ideologickou a promyšlenou taktikou v boji proti socialismu. Zajímavé je zamyslet se nad obsahem těchto doktrín.

Cituji: „Stává se, že bydlíme v docela solidním domě s pevnými základy a spolehlivou konstrukcí, ale zároveň nás v něm již mnohé neuspokojuje, neboť to zaostalo za zvýšenými požadavky a potřebami. Drobná oprava zde nepomůže. Pak je třeba se pustit do zásadní rekonstrukce.“ Tato citace již dokazuje, že zásadní rekonstrukcí je zde myšlena restaurace kapitalismu, antisovětismus a antistalinismus.

Po kontrarevoluci v listopadu 1989 došlo v Československé socialistické republice a v ostatních socialistických zemích ke změně politických systémů, rozpuštění Rady vzájemné hospodářské pomoci a Varšavské smlouvy a orientaci na prozápadní struktury. Nebezpečí další světové války se opět stalo akutnějším.

Bylo nutné změnit rovněž socialistickou Ústavu a nahradit ji takzvanou demokratickou Ústavou, ve které již vedoucí úloha komunistické strany nebude zakotvena. Bylo nutné změnit vlastnické vztahy a nahradit je vztahy kapitalistickými a upřednostnit ochranu soukromého vlastnictví. Bylo nutné nahradit Komunistickou stranu Československa novým subjektem v návaznosti na rozpad Československé socialistické republiky. Tak vzniká nemarxistická Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), která by plně vyhovovala nově vznikajícímu buržoaznímu státu. Revizionismus a oportunismus tak proniká i do této strany.

Je stranou parlamentní, i když opoziční, ale jedná se o státotvornou opozici, která tedy kapitalistické výrobní vztahy podporuje a rozvíjí. Sama o sobě tvrdí, že je komunistickou stranou, ale s předlistopadovou Komunistickou stranou Československa nechce mít nic společného. K tzv. normalizaci po roce 1970 se vyjadřuje zdrženlivě, spíše ji kritizuje. Tvrdí, že jejím programovým cílem je socialismus, ale konkrétně o něm nehovoří.

Vytváří nové, nevědecké formulace a doktríny, které jsou jen oprášenými teoriemi o srůstání kapitalismu se socialismem, tedy jakýmsi „kapitalismem s lidskou tváří“. Její revizionistická politika se projevuje i tím, že odmítá třídní boj, tedy základ marxismu. Tuto skutečnost lze dovodit i z hesla „S lidmi pro lidi“, které v zájmu „havlodemokracie“ nahradilo „Proletáři všech zemí, spojte se!“

Oživení reakčních teoretických proudů, které souvisejí s obnovováním dříve neúspěšně využívaných buržoazních ideologii politické ekonomie a nástupem neokonzervativismu a neoliberalismu posunují vývoj antikomunismu v posledních letech do dalšího stadia, které bezprostředně ohrožuje světový mír. Útoky proti Rusku a jeho údajnou anexi Ukrajiny, není možné chápat jinak než jako otevřený antikomunismus, tedy v podstatě antisovětismus a antistalinismus.

Nebezpečí fašizace a nového celosvětového válečného konfliktu projednala v listopadu 2014 na XXIII. sjezdu neparlamentní Komunistická strana Československa (KSČ). Byla schválena výzva všem komunistickým, dělnickým a levicovým stranám k obnovení komunistické internacionály s cílem vytvořit jednotnou frontu proti fašismu a válce. Navázala tak na závěry Pchjongjangské deklarace v roce 1992 a Bruselské deklarace v roce 1995, ke kterým se Komunistická strana Československa připojila. K těmto závěrům se připojil i marxisticko-leninský klub Ostrava.

Závěrem se nabízí několik vzájemně propojených otázek. Směřuje náš stát díky členství v Severoatlantické alianci, plíživému nástupu militarizace, otevíráním se revanšistickým sdružením, zesilujícímu se klerikalismu a otevřenému antikomunismu ve spojení s antisovětismem a antistalinismem k postupné fašizaci a válce? Odpověď je nasnadě. Směřuje, a proto je obnovení Komunistické internacionály a jednotné fronty proti fašismu a válce naléhavou nutností.

Aktivně v boji za mír a socialismus

Eva Havelková

Dovolte, abych se jako pamětnice fašistické okupace a osvobození Československa 9. května 1945 v Praze vyjádřila k tématu dnešního jednání.

Celá odporná kampaň za očernění a popření vítězství Sovětského svazu nad fašismem, ve které se angažují tzv. borci za demokracii, vrhá zcela jasné světlo na události 1989 v Československé socialistické republice, ale také na „perestrojku“ a další majdany – smyslem těchto událostí je úsilí o světovládu na planetě, tzv. jediného a oprávněného národa Spojených států. Slyšela a viděla jsem na internetu video ze zasedání Chicagské rady pro globální záležitosti, na kterém vystoupil John Friedman, ředitel analytické organizace Stratford. Je to soukromá organizace, i když v podstatě je to stínová CIA (Zpravodajská služba), která si může dovolit opravdu vše. „Hlavním cílem je Rusko“, řekl. „Je obklíčené, z jihu mají to do Stalingradu 100 kilometrů a do Moskvy 500. Války nepovedou Spojené státy svými vojáky a zbraněmi, ale budou za ně umírat Evropané, tak jako to dělal Reagan, kdy svého času podporoval Írán i Irák, a ony bojovaly mezi sebou za jejich zájmy. Je to cynické a nemorální, ale pro nás užitečné. My vládneme kosmu a oceánům, jsme nenapadnutelní.“ V tomto duchu se neslo celé vystoupení.

O akci „Atlantická rozhodnost“ hovořil velitel jednotek Severoatlantické aliance v Evropě. Cílem průjezdu americké techniky byla rekognoskace terénu, protože jde o vytvoření (jak řekl výše uvedený Friedman) nárazníkového pásma od Baltu po Černé moře. Myslím, že by tyto dokumenty měly znát všechny stranické orgány. Ostatně, kdybychom je vydali jako letáky, i bez komentáře, každý slušný člověk by se musel otřást a určitě by většina podpořila naše petiční akce.

Protože světová válka, i když bude „hybridní“, není dnes jen virtuální, ale konkrétní. Doporučuji proto do závěrečného manifestu z našeho jednání některé doplňky.

1. „Socialismus nebo barbarství“ – řekla Rosa Luxemburgová. Silou, která může sjednotit národy, jsou komunistické strany. Máme zkušenosti – VII. Kongres Komunistické internacionály!! Proto je nezbytné rozhodně skoncovat s oportunismem, který prorezavěl nejen naši komunistickou stranu, ale i některé další. A protože nás také za dva roky čeká sté výročí Velké říjnové socialistické revoluce, měli bychom vydat počet ze svých činů, jak jsme dále rozvíjeli a hájili ideje Velkého října, navrhuji, abychom iniciovali ustavení skupiny z komunistických stran, které se ke komunismu hlásí k diskusi o současné situaci a o tom, jak dále vystupovat za mír a socialismus.

2. Ve straně prodiskutovat současnou mezinárodní situaci a zejména vztah k Rusku. Vedoucí straničtí činitelé hovoří a zaujímají stanoviska k Ruské federaci, která čerpají z buržoazního bulváru. Tak se setkáváme např. v přehledu tisku se zprávou, že komunistický poslanec nemá iluze o ruském imperialismu, že Krym je okupován, že je třeba se distancovat od agresívní politiky Ruska apod. Je to hloupé a primitivní. Je třeba přečíst si např. Primakova: Svět bez Ruska? Naročnickou: Zač a proč jsme bojovali? Falina: Partitura Velké vlastenecké války. Kdo nečetl V. Putina v Mnichově a na Valdaji v roce 2008, tak je třeba, aby si přečetl alespoň vystoupení ve Valdajském klubu, v Soči 2014. Pak můžeme diskutovat a shodnout se na stanovisku. Přitom je třeba zejména brát v úvahu významný geopolitický faktor. Rovněž je třeba se seznámit s ustavením AIIB (Asijskou infrastrukturní a investiční bankou) a také s Bretton-woodským systémem, který skončil jednostranným rozhodnutím Spojených států a s jeho následky.

3. Přesvědčit spoluobčany a zejména mladou generaci co je válka, fašismus a kdo osvobozoval národy a kdo zajistil mír, obnovu válkou rozvrácené země, spolupráci a přátelství. Především bychom se měli daleko lépe starat o naše komsomolce. Vždyť je to naděje a pomocník strany. My staříci toho už moc nezmůžeme, ale co můžeme, děláme. Dále – osvěta – noviny. Proč by soudružka Moučková, která psala takové pěkné články o některých událostech našich dějin, nemohla psát o Mongolech a Tatarech a jejich nájezdech a okupaci území po pádu Byzance na Krym, Bulharsko, Maďarsko, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko, o rusko-tureckých válkách na Krymu, o pomoci Ruska Bulharsku a vítězství nad Tatary na Šipce, apod. Umí to a je to čtivé. Proč by např. Haló noviny nemohly otisknout vzpomínky maršála Žukova na berlínskou operaci?

4. James Overton analyzoval činnost masových sdělovacích prostředků, jak udělat z černého bíle a naopak, a nazval ji Technologie zkázy. Je známa jako overtonovo okno. Naše odborné zázemí by se mělo poučit jak dělat účinnou a aktivní kontrapropagandu ve jménu míru, spolupráce a přátelství.

Slivice - místo, kde skončila druhá světová válka v Evropě

Marián Ivančák

Na jaře roku 1945 nikdo nepochyboval o tom, že Německo válku prohraje. Dokonce i samotní Němci věděli, že konec je neodvratný. Porýním se valilo 85 divizí americké armády. Svým dílem přispívala vojska Angličanů, Francouzů a dalších Spojenců. Především Rudá armáda nasadila jen v hlavním směru na Berlín 311 divizí. Další stovky divizí byly na jižním a severním křídle hlavního úderu. Tou dobou Spojenci měli již dohodnuté okupační zóny v Německu i linii styku vojsk. Na jih od Příbrami linie styku spojeneckých vojsk byla definována silnicí č. 19 z Plzně na Tábor a silnicí č. 4 z Prahy na Strakonice a Písek.

Zvláštní situace nastala v druhé polovině dubna 1945. V prostoru Čech a Moravy se nacházelo 62 německých divizí pod velením polního maršála Schörnera. Sověti zahájili útok na Berlín, Angličané si hlídali svou okupační zónu a Američané stočili hlavní směr postupu na jih na Řezno, Pasov a Linec po západní straně Šumavy. Tak se stalo, že československé hranice překročilo jen šest divizí 3. americké armády. Proto generál Patton musel postupovat velice opatrně, aby nevyvolal aktivitu maršála Schörnera. Důkazem je i fakt, že postup americké armády o 20 km z Aše do Chebu trval šest dní.

Za této situace si představitelé revolučních národních výborů byli vědomi toho, že lokální povstání budou utopena v krvi, například jako v Přerově. Proto ve snaze co nejdříve docílit svobody pro své obce vyvíjeli „diplomatickou“ aktivitu. Zprostředkovávali jednání mezi americkými a německými veliteli o kapitulacích místních posádek wehrmachtu. Plzeň je toho nejlepším důkazem. Tato činnost byla přínosem v tom, že se minimalizovaly ztráty na životech.

Jinde přebíraly aktivitu partyzánské oddíly, které osvobozovaly celé oblasti. Tak tomu bylo i zde na Příbramsku. Partyzánský oddíl Smrt fašismu navázal spolupráci s dalšími skupinami a vytvořily partyzánský svazek. Od začátku května partyzánský svazek Smrt fašismu kontroloval město Příbram i situaci v okolí.

Kapitulace německých vojsk v prostoru protektorátu a jejich odchod do amerického zajetí byl hlavním důvodem „návštěvy“ Pattonových „vyslanců“ u Schörnera v lázních Velichovky.

Úspěšná pražská operace, kterou provedlo 120 divizí Rudé armády, a bezpodmínečná kapitulace Německa vytvořily zcela nové podmínky. Byly vydány kapitulační rozkazy všem německým jednotkám. V dohodě Spojenců o okupačních zónách a linii styku bylo ujednáno, že po půlnoci z 8. na 9. května 1945 již není možný jakýkoliv pohyb německých vojsk. Tedy ani odchod do amerického zajetí. Kapitulační rozkazy přikazovaly všem ozbrojeným jednotkám třetí říše vzdát se nejbližší posádce Spojenců – na Příbramsku a Benešovsku to byla Rudá armáda.

Příbramsko – jihozápadní část středních Čech – mělo slušné podmínky pro odbojovou činnost. Vlevo od řeky Litavky jsou Brdy a vpravo Středočeská pahorkatina. Jsou to oblasti s lesními masivy. Příbram byla již od dob První internacionály základnou dělnického a levicového hnutí. Proto zde, v době druhé světové války působilo několik odbojových skupin. Od počátku května 1945 byla Příbram i okolí pod kontrolou partyzánského svazku Smrt fašismu, kterému velel kapitán Olesinsky. Příbramská kasárna byla plná německých zajatců.

Pro příslušníky SS byla těžko přijatelná představa, že se dostanou do zajetí Rudé armády. Dobře věděli proč – taktika spálené země, likvidace desítek milionů „podlidí“, kruté represe, 72 tisíc do základu vypálených vesnic a zničení 3 000 měst, jsou dostatečnými argumenty. Proto se za každou cenu snažili dostat do zajetí Američanů.

To je skutečnou příčinou poslední anabáze 6 000 esesmanů ze zbytku elitních divizí SS Wiking, Das Reich a Wallenstein, které se z prostoru Voticka, 11. května 1945, vedlejšími silnicemi snažily dostat k Američanům do Plzně.

V případě, že by se kolona esesáků z Voticka přesunovala do Plzně přes Příbram, hrozilo nebezpečí, že zajatí Němci budou osvobozeni a Příbram se stane obětí fašistické taktiky spálené země i krutých represí.

Když kapitán Olesinsky obdržel zprávu o přesunu kolony, tak na křižovatky v okolí Příbrami rozestavil neozbrojené hlídky v hasičských uniformách. Jejich úkolem bylo odklonit kolonu mimo Příbram. Tak se stalo, že hlídku na návsi vesničky Slivice, drželi pan řídící (učitel) Martínek a tehdy osmnáctiletý hasič Hacaperka.

Předvoj kolony esesáků k Slivici dorazil kolem poledne. Jindřich Hacaperka kontaktoval osádku čelní motorky se sajdkárou a slovy: „Dort ist Bolschewik, Sie müssen auf diesem Wege fahren. (Tam je bolševik, musíte jet tudy.)“, přitom ukazoval rukou na polní cestu k jihozápadu přes Kozí vrch. Esesáci se rozhodli dál nepokračovat a začali budovat obranu. Přitom se dopustili vražd na místním civilním obyvatelstvu.

Poslední zločinecká činnost této kolony 6 000 esesáků, byla rázně ukončena Rudou armádou v noci z 11. na 12. května 1945 na Slivici. Když večer zahrály Stalinovy varhany – pověstné kaťuše – tak pochopili, že jejich Drang nach Osten se zbraní v ruce skončil právě zde. 11. května 1945 bylo po válce. Proto vraždění na Slivici a Buku je aktem mezinárodního terorismu. Šlo o zločince nejhrubšího zrna v německých uniformách. Po právu byla SS Mezinárodním norimberským tribunálem souzena a odsouzena jako zločinecká organizace.

Brzo po válce byl, pod kostelem ve vesničce Slivice, postaven památník obětem těchto událostí. Na začátku sedmdesátých let dvacátého století byl postaven památník – Památník Vítězství – na místě, které je dobře viditelné z frekventované silnice č. 4 z Prahy do jižních Čech.

Po roce 1989 se slivický Památník Vítězství stal trnem v oku některým aktivistům „nových světlých zítřků“. Pomlouvali, hanili, prostě dělali, co uměli. Ani jeden místní představitel nových „demokratických“ stran neutrousil pozitivní slovo na adresu historie a existence Památníku Vítězství. Opak byl spíše pravdou. Památkový ústav slivický Památník Vítězství vyřadil ze seznamu památek a „objekt předal“ do vlastnictví obce Milín. To umožnilo beztrestnost zásahu na památníku.

Hysterie okolo Památníku Vítězství vyvrcholila se zvýšenou aktivitou německého „lidového“ spolku pečujícího o válečné hroby – pouze německé. Spolek v České republice založila společnost s ručením omezeným Pargent. Na rovinu je třeba říci, že mnozí pracovníci úřadů české veřejné správy byli až patolízalští v jednáních s Pargentem. Pargent si nedokázal představit možnost, že hřbitov na Slivici nebude, a proto začal intenzivně exhumovat (asi čtyři a půl tisíce) ostatky některých, ne všech, padlých ozbrojenců třetí říše – i příslušníků zbraní SS - s úmyslem vybudovat vedle, nebo místo slivického Památníku Vítězství, památný hřbitov.

O korupci se říká, že zkracuje administrativní řízení a vytváří vhodné podmínky pro vhodné záměry. Tak se stalo, že ze všech stran v Příbrami, v Milíně i dalších vesnicích byl slyšet slogan „SMÍŘENÍ“. Na tuto situaci první zareagovala místní organizace SLOVANSKÉ UNIE stanoviskem k slivickým událostem z roku 1945. Popsala dobové události a jasně deklarovala svůj postoj. Následně se připojila Komunistická strana Čech a Moravy a další vlastenecké organizace vytvořením petičního výboru proti výstavbě hřbitova pro padlé Němce. Jen a pouze Komunistická strana Čech a Moravy ze zdejších politických stran byla členem petičního výboru. Významnou úlohu sehrálo Zastupitelstvo obce Milín, které se rovněž postavilo proti výstavbě hřbitova. Historie slivických událostí z května 1945 se jinou formou zopakovala. Zvítězili ti, co i dnes hájí naše ideje z roku 1945. Pro nás posvátné místo jsme nedovolili znesvětit.

Date: 2015-12-17; view: 624