Politické a mezinárodní výsledky druhé světové války 2 page

Účinný boj proti fašizmu v súčasnosti nevyhnutne požaduje širokú koalíciu vlasteneckých, ľavicových, demokratických, humanitných a antifašistických síl v Európe a vo svete.

Nemáme čo stratiť, okrem našich náboženstiev a vlastnej buržoáznej triedy, ktoré nás doviedli do toho stavu, v ktorom sa dnes nachádzame.

Historický revizionismus

René Barthes - Francie

Ve Francii jsme svědky totální ofenzivy kompletně revidovat historii druhé světové války, úplné změny antifašistického odkazu, jehož páteří je frenetický antisovětismus a antikomunismus, znovuoživení ideologie studené války. I když Sovětský svaz, mezinárodní komunistické hnutí a komunistické strany v okupované Evropě hrály klíčovou roli v boji proti fašismu, jsou tyto historické pravdy houževnatě popírány.

První kroky ve Francii byly učiněny v osmdesátých letech dvacátého století, prostřednictvím útoků na Velkou francouzskou revoluci 1789, lidmi jako F. Furet a jeho stoupenci. Poskvrnění pravého pojetí revoluce znamená oslabení pokrokové a marxistické hegemonie na tomto poli. Hlavní směr útoku byl vedený proti nejradikálnějšímu období revoluce: několika málo měsícům, kdy jakobíni vedeni Robespierrem se pokoušeli dát podnět demokratickému postupu; není nepodstatné se zpětně zamyslet nad těmito událostmi, kdy současný historický revizionismus je dědicem minulých kontrarevolucí. Buržoazie sama přestala uplatňovat své nároky z revoluce „jako celku“, jak uvedl Clemenceau, a odmítla její demokratickou etapu jako formu „totalitarismu“; toto nicotné a nevědecké pojetí, popírající odkaz osvícenectví, nám chce zabránit přemýšlet o světě a měnit ho.

Následně se tento revizionismus posunul ke svému pravému cíli: komunismu. Pád Sovětského svazu zintenzivnil jejich ideologický boj. Ve Francii Černá kniha komunismu, zarytě propagovaná masivními mediálními kampaněmi, posunula poskvrnění revolucí k všeobecné kriminalizaci komunismu, vylíčeného jako despotickou intriku, odpovědného za nejdůležitější masové masakry v historii.

Zcela logicky tato představa vedla nutně k revizi příčin druhé světové války. Toto bylo učiněno prostřednictvím dvou plánů útoku: Za prvé, fašismus/nacismus byl označen jako obyčejná sebeobranná reakce („legitimní“ slovy E. Nolteho) společností ohrožených bolševismem. Za druhé, sovětsko-německý pakt o neútočení, důsledně přehodnocovaný mimo reálný historický kontext, se stal důkazem totalitní tajné dohody. Proto válka byla, při nejlepším, výsledkem bláznivých vůdců hypnotizující své národy svým charismem.

Reálné příčiny války: imperialismus, úloha monopolního kapitálu v třídním boji, boj za další rozdělení světa, politika Mnichova používající nacisty proti Sovětskému svazu, všechny tyto rysy byly skryté ve fanatické snaze nelegitimizovat a zničit Sovětský svaz

Výsledky války byly taktéž falzifikovány: „Sovětský svaz,“ štěkají, „neosvobodil východní Evropu, ale vystřídal Německo“. Jak řekl Churchill: „železná opona“ padla na Evropu; Jalta byla výsledkem západní zdrženlivosti před Stalinem… dokonce vytvořili film ukazující Hitlera zabitého americkými vojáky. Revizionismu se daří přeškrtat některé mezníky. Na otázku: „Která země nejvíce přispěla k porážce Hitlera?“, 57 % lidí v roce 1945 odpovědělo: Sovětský svaz, a 20 % USA. V roce 2004 byly odpovědi opačné.

„Excesy“ na hnutí odporu, jsou kolaboranty vykreslené např. ve filmu Lacombe Lucien jako oběti okolností… Srovnávání komunismu a fašismu jako „totalitárních dvojčat“ znamená, že francouzské hnutí odporu FTPF, řecká EAM, italští partyzáni, československé, jugoslávské nebo albánské hnutí odporu jsou na úrovni nacistických vojáků a jejich kolaborantů; tuto hrubou urážku lze nalézt v mnoha školních knihách, tištěných, netřeba říkat, soukromými vydavateli vlastněnými monopolním kapitálem. Slučování hnutí odporu s kolaboranty znamená vymazání vzpomínky na miliony obětí fašismu a rehabilitaci těch druhých.

To vše odkrývá hrozivý úmysl. Spojení mezi minulými kontrarevolucemi a těmi současnými, neomezená kriminalizace antifašismu, komunismu, ukazuje, že současným plánem buržoazie je „celkový zpětný úder“.

Manipulováním historie, přes fakta a dokumenty promotéři tohoto ideologického boje nevyžadují pouze vyhladit jakékoliv kritické myšlení. Protože kapitalismus je otřesen světovou krizí, monopolní kapitál, aby si udržel své zisky a moc, musí potlačit všechny historické výdobytky, vést válku proti platům, zaměstnanosti, právům pracujících… Zatímco se snaží přesvědčit, že není alternativy k jeho zločinné volbě, mnohé vlády, Evropská unie a Severoatlantická aliance, kopí této ofenzivy, útočí na jakýkoliv výraz nesouhlasu, státní suverenity, demokracie; jsouce konfrontováni s odporem pracujících, banksteři jsou v pokušení se ještě více uchýlit k fašismu.

Odmítnutí tohoto fašistického směru vyžadují od komunistů strategickou odpověď. Ta může být inspirována tou, která byla koncipována sedmým kongresem III. internacionály, jmenovitě politikou lidové fronty, přizpůsobené do současných historických podmínek. My, PRCF (pól komunistického obrození ve Francii. PRCF vznikla v roce 2004 odtržením marxisticko-leninské frakce od Francouzské komunistické strany. PRFC má ve znaku srp a kladivo – pozn. red.), ji nazýváme antifašistickou a vlasteneckou lidovou frontou.

Požadujeme pro naši zemi odchod od Eura, z Evropské unie, Severoatlantického paktu, což všechno dohromady, dle našeho názoru, by navodilo podmínky opustit kapitalismus. Tímto způsobem cítíme, že jsme věrni své třídě a otevřeni politické perspektivě, kterou se oportunismu a sektářství nezdaří uchopit.

Rád vás tímto informuji, že organizujeme, společně s jinými politickými silami, které se účastní Komunistické úmluvy, demonstraci „4 výstupy“ dne 30. 5. 2015 v Paříži. Dle našeho názoru, drazí soudruzi, vaše podpora bude zásadní a projevem uznání k našemu společnému boji za historickou pravdu, což je báze pro znovuzrození mezinárodního komunistického hnutí.

(Přeložil René David)

Existuje dnes v Evropě fašistické nebezpečí?

Roberto Gabriele - Itálie

V této situaci mezinárodní krize si správně klademe otázku, zda v Evropě existuje nebezpečí návratu fašismu.

Otázka byla nastolena především po zrodu strany Zlatý úsvit v Řecku, růstu preferencí Front National ve Francii a událostech na Majdanu na Ukrajině. Tyto příklady vedly k úvaze, že se začíná otevírat nová fáze evropských dějin.

Myslím si, že když hodnotíme situaci, není třeba upadat do jednoduchých schematismů a směšovat podstatné skutečnosti této krize, a s ní přicházející vedlejší efekty.

Není možné, aby ve fázi krize, jako je ta současná, se nerozvíjely pravicové fenomény, které se snaží demagogicky využít událostí a úrovně mas. Ale tvoří toto skutečné, bezprostřední nebezpečí nástupu fašismu?

Pro odpověď na tuto otázku musíme analyzovat charakteristiky historického fašismu. Toho konkrétního, který se projevil v Německu, Itálii a ve Španělsku. Fašistický fenomén v těchto zemích měl předpoklad v tom, že vládnoucí třídy se nejen postavily do řady společně s fašisty, ale v podstatě je financovaly a organizovaly jejich řady.

Fašismus byl frontou třídy, buržoazní třídy, která využila fašistické násilí, aby zlomila revoluční boj pracujících, nebo jako ve Španělsku, byla svržena vláda, se kterou se pracující identifikovali.

Je v Evropě taková situace?

Rozdíly se mi zdají být zásadní.

Pravice v Evropě, s výjimkou Ukrajiny má za svůj cíl Evropskou unii a její politiku. Pokud ve Francii Front National Marie Le Penové získal mnoho hlasů, tak je to proto, že krize, do které je vržena země, je krize důvěry v její ekonomickou a politickou sílu v Evropě a ve světě. V zásadě je dnes francouzská Front National pravicovou politickou silou snažící se postavit proti ztrátě pozic s využitím nacionalismu a obviňováním Evropské unie, že je příčinou tohoto zla.

Nárůst fašistické formace Zlatý úsvit v Řecku, formace s polovojenskými charakteristikami má mnohem znepokojivější aspekty, a to z důvodu hloubky ekonomické a sociální krize, která se v této zemi projevuje. Ale jak se ukázalo evidentním, dík volebním výsledkům, situaci ovládla levicová síla Syriza, která na sebe přitáhla národní odpor proti Trojce.

Také na Ukrajině, kde fašisté utvořili opravdovou a skutečnou vojenskou sílu, události řídí západní demokracie v čele se Spojenými státy, Německem a Francií.

Pravicové formace v Evropě za současného stavu buď přijímají roli politické síly stojící proti Evropské unii a získávají i lidovou podporu, i když dík čisté demagogii, která je doprovázena rasistickými projevy proti imigraci z jihu světa, anebo nezískávají souhlas ze strany skupin skutečné moci, které by jim mohly zajistit vítězství.

Je zřejmé, že velká průmyslová a finanční buržoazie je spojena s Evropskou unií a s jeho výtvorem Eurem. A prostřednictvím těchto institutů realizuje svou sílu na mezinárodní úrovni a svou kontinentální jednotu. A nejen to, ale prostřednictvím této síly se uskutečňuje i to, co bylo její výsadou ve fašistických režimech. Politika vojenské intervence.

Kolik válek podpořila Evropa v těchto desetiletích? Kolik vojsk rozmístila ve světě, aby zabránila nezávislosti lidu (národa) a autonomii na imperiálním systému vedeného Spojenými státy? Za kolik genocid je odpovědná tato Evropa spolu s Izraelem a Spojenými státy?

Je tedy potřeba fašismu v Evropě, když jeho obsah vyjadřují vlády, které se definují jako demokratické? Když toto říkám, není to nějaká rétorická úvaha, ale snažím se analyzovat politiku Evropské unie a pochopit, jestli evropská buržoazie potřebuje podpořit projekt fašistů ve vládě.

Podle mého názoru je odpověď negativní. Pouze ve vyšší fázi krize evropského budování mohou protiúdery vytvořit podmínky fašistické renesance s perspektivou nástupu k moci. Ale i v takovém případě bude výsledek záviset také na tom, jak autentické protifašistické síly připraví terén pro přehrazení cesty fašistickému revanši a vytvoří alternativu k této finančnické Evropě, k této Evropě masové nezaměstnanosti, bídy a humanitárních válek.

(Přeložil Vladimír Klofáč)

Nepřijatelnost „omluv“

Miroslav Kavij

Nepřijatelnost „omluv“ za poválečný odsun. Čím vším se drtivá většina Němců z předmnichovské Československé republiky podílela na jejím rozbití a nacistických zločinech?

Přehodnocení poválečného odsunu Němců se stalo v naší zemi aktuální po převratu neboli sametové revoluci v roce 1989, kdy se k moci dostala tzv. pravdoláskařská elita v čele do té doby s bezvýznamným dramatikem a pozdějším prezidentem Československa V. Havlem.

Za posledních dvacet pět let díky naší polistopadové politické reprezentaci, která řádně nehájí zájmy českého národa ani suverenitu českého státu, došlo na nejvyšší politické úrovni v pohledu na poválečný odsun Němců k mnoha pochybením. Nejprve jsme se dočkali omluvy za „divoký odsun“, a v březnu letošního roku registrace českého občanského sdružení Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, přestože jeho původní žádost o registraci ze srpna 2009 Ministerstvo vnitra České republiky odmítlo.

Jedním z cílů tohoto sdružení je samozřejmě prosadit právní nárok na ztracenou domovinu a náhradu zkonfiskovaného sudetského majetku. Škody na sudetoněmeckém majetku v České republice odhadl Sudetoněmecký landsmanšaft v roce 1999 v přepočtu na 500 miliard eur.

Otázka majetkových požadavků sudetských Němců je tak otevřena i přesto, že se představitelé České republiky a Spolkové republiky Německo v lednu 1997 v Česko-německé deklaraci zavázali k tomu, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.

Není bez zajímavostí, že ze současné politické reprezentace je ministr české vlády Daniel Herman předsedou Sdružení Ackermann-Gemeinde (SAG), které je údajně samostatným českým spolkem, ale přesto je částí mnichovské Ackermann-Gemeinde, jež je složkou Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Členem SAG Sdružení Ackermann-Gemeinde je i pan kardinál Duka.

Značný vliv na rozvíření požadavků odškodnění vysídleným Němcům mají také naše média v čele s veřejnoprávní Českou televizí, která za peníze daňových poplatníků natáčí štvavé reportáže.

Jako příklad je možné uvést dva dokumenty v režii Davida Vondráčka. Ten první má název: Řekni, kde ti mrtví jsou z roku 2011, ve kterém promluvili například Halík, Štětina či Marek Benda.

Druhý má název Zabíjení po česku a za který jeho režisér převzal cenu Franze Werfela za lidská práva. Nadaci německých vysídlenců v čele s kontroverzní političkou Erikou Steinbachovou si získal tím, jak ve zmíněném dokumentu vylíčil násilí vůči německým přistěhovalcům v Československu po druhé světové válce.

K novému výkladu poválečného odsunu dochází také ve školství.

Připomeňme si, že k poválečnému odsunu Němců došlo na základě dekretů prezidenta Beneše. O možnosti určité revize, nebo dokonce na zpochybnění těchto dekretů v budoucnu upozorňoval přitom sám prezident Beneš již v květnu 1947.

Pozastavme se nad fakty, která hovoří zcela jasně v duchu Benešových dekretů a je nutné si je připomenout.

V řadách wehrmachtu, jednotek SS, gestapa a SD (Sicherheitsdienst bezpečnostní a zpravodajská služba SS – pozn. red.) padlo přibližně 200 000 tzv. sudetských Němců. Bojovali za nacistické pořádky. Podíleli se i na zločinech celého nacistického Německa, tedy nesou svůj díl odpovědnosti za vyvraždění desítek milionů lidí, za zničení obrovských materiálních hodnot. Jen výjimečně někteří z nich za zločiny spáchané v průběhu druhé světové války byli odsouzeni.

Zde pouhé omluvy nemohou stačit. Když velká většina nacistických zločinců nebyla potrestána, požadujme na Německu, aby nám konečně začalo alespoň platit reparace. Jde zhruba, spolu s nereparačním plněním, o 360 miliard předválečných korun. Naše nároky na reparace jsou mezinárodně právně plně potvrzeny Pařížskou reparační dohodou z roku 1954.

Po roce 1989 začalo Německo hovořit o možnosti odškodnění prostřednictvím nadace. Ani tato myšlenka se nedočkala realizace. Místo ní se začalo mluvit o humanitárním gestu, které bylo ale vázáno na zahájení rozhovorů s odsunutými sudetskými Němci.

Položme si na závěr dvě otázky.

1. Co za této situace dělá ministr zahraničních věcí v otázce reparací? Pokud víme, tak nic. Obává se na Německu požadovat reparace, nebo pro svou nečinnost má i další důvody??

2. Co dělá předseda vlády České republiky v otázce poválečného odsunu pro zklidnění této otázky? Nejenže není na místě jakákoliv omluva či zpochybňování za poválečný odsun, ale naopak předseda vlády České republiky by měl jasně na mezinárodní úrovni odsoudit aktivity sudetských Němců a jednoznačně tak hájit zájmy České republiky a jeho obyvatel!

Historický revizionismus a současné válečné nebezpečí

Ondřej Kazík

Nyní, sedmdesát let od osvobození od nacismu a dvacet pět let po porážce socialismu, těchto dvou hluboce protikladných milníků, se prohlubuje a postupuje dějinný revizionismus v Evropské unii a v České republice. Tolik i na školách a v médiích prosazované stavění na roveň nacistické třetí říše a Sovětského svazu, reakce a revoluce, viníků a obětí, je ovšem aktivně rozšiřováno na nynější patronaci pokračovatelů Stěpana Bandery a baderismu na Ukrajině. Jen krátké připomenutí: byla to banderovská armáda, která bojovala po boku nacistického wehrmachtu a vojsk SS proti Sovětskému svazu, která páchala mnoho masových vražd. Nyní jsou oficiálně tato vojska označována eufemismy jako „nacionální“, nebo dokonce „osvobozenecká“!

Byla to Československá armáda a policie, která ihned po osvobození bojovala proti zbytkům těchto band snažící se proniknout přes naše území na západ. Bandera a jeho hnutí OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů) je jedním z kořenů ozbrojené složky současné pučistické vlády Ukrajiny, Pravého sektoru a jeho dobrovolnických batalionů. Není to tak dlouho, co ministerský předseda Ukrajiny Jaceňuk prohlásil, cituji „Všichni si jasně pamatujeme sovětskou invazi na Ukrajinu a do Německa“. Osvobození národů Rudou armádou, porážka nacismu je tím prohlašována za „sovětskou invazi“. Titíž lidé u moci na Ukrajině nezákonně vykázali Komunistickou stranu Ukrajiny z parlamentu, postavili ji před soud, prosadili postih šíření komunistických myšlenek a rozšiřují antikomunistický teror na Ukrajině.

Zdůrazňujeme, že to byly sebeobranné síly v nově vzniklých lidových republikách Doněcku a Lugansku, které prokázaly principiální postoj vůči oživení fašismu podporovaného zbraněmi, vojáky a dalšími prostředky z Evropské unie, Spojených států a Severoatlantické aliance. Již několik měsíců zde bojuje mezinárodní Dobrovolný komunistický prapor, jehož členy jsou nejen komunisté národů Sovětského svazu, ale například i ze Španělska. Významně prokázal své bojové kvality v boji v Delbacevském kotli, kde to byli právě komunisté, kdo první vešli do města Delbaceve a vztyčili tam rudý prapor.

Můžeme říct, že ideologická ofenziva, jejímž cílem je vymazat hrdinství sovětského lidu a komunistů při porážce nacismu, je v Evropské unii přímo spojená s válečnickou propagandou namířenou proti Rusku. Proto v aktuálním boji proti podněcování nové imperialistické světové války je také podstatné čelit historickému revizionismu.

V České republice jsou nálady, které oponují válečnickému úsilí. Přesto protiválečný boj naráží na nové překážky. Uvnitř hnutí se pohybují jednotlivci i celá média, jako internetový časopis Britské listy s reputací opozičního a protiválečného serveru a významným čtenářským okruhem mezi levicovou inteligencí včetně té komunistické, kteří propagují vyzbrojení Severoatlantické aliance a Evropské unie kvůli čelení takzvané ruské rozpínavosti a přímo se tak zapojují do imperialistické propagandistické fronty. Podobně, v klíčových okamžicích války proti Sýrii a Libyi, někteří jedinci aktivní uvnitř českého komunistického hnutí podporovali a vyzývali k podpoře takzvané opozice v Sýrii a Libyi a mnoho komunistů tím dezorientovali. Tyto příklady jasně ukazují na nebezpečí proniknutí imperialismu dovnitř levicového a komunistického hnutí s cílem podkopat každou protiválečnou a protiimperialistickou iniciativu.

Date: 2015-12-17; view: 610