Výsledky války – lidské a materiální ztráty

Válka, zahájená německým fašismem, byla v dosavadní historii lidstva bezprecedentní. Měla totální charakter, měla být dovršena totálním zničením nepřítele a přinesla obrovské ztráty státům a národům, které byly Německem přepadeny. Lidské ztráty jsou odhadovány na 50-60 milionů, 35 milionů bylo zraněno a 20 milionů dětí osiřelo. Obrovské byly materiální ztráty. Největší ztráty utrpěl Sovětský svaz, jsou odhadovány na 20 až 27 milionů mrtvých a vzhledem ke snížení porodnosti po válce až na 50 milionů lidí, v Polsku 5-6 milionů, v Jugoslávii 1,7 milionu, ve Francii 650 tisíc, v Řecku 520 tisíc, ve Velké Británii 370 tisíc. Německé ztráty jsou podle různých zdrojů také velké – 6 až 10 milionů, italské 410 tisíc, rumunské 460 tisíc, maďarské 420 tisíc, finské 800 tisíc, slovenské 210 tisíc, rakouské 200 tisíc, české 200 tisíc. V Asii utrpěla obrovské ztráty Čína – zahynulo 10 milionů lidí, Japonsko ztratilo 2 miliony. Ztráty Spojených států dosáhly 322 tisíc a Kanady 30 tisíc. V procentech utrpělo největší ztráty Polsko 17,2 %, Jugoslávie 10,9 % a Sovětský svaz 10,4 %.

Vyčerpávající válka vedená německým fašismem vedla nejenom k anexi území a k destrukci vojenských sil nepřítele; cílem bylo fyzicky zničit celé národy označované jako „Untermensch“ (podlidé), a to bylo účelem masových koncentračních táborů a „Vernichtung Lagers“ (likvidačních táborů). Totální válka vedla k holokaustu a bezprecedentnímu barbarství. Wehrmacht a SS využívaly taktiky „spálené země“. V Sovětském svazu bylo zničeno 1 710 měst a 70 tisíc vesnic, 66,2 milionu m2 bytové plochy, 31 850 závodů, 1 138 dolů, 99 886 kolchozů a sovchozů, 289 STS (státních traktorových stanic), 13 tisíc mostů, 85 tisíc km kolejí, 4 100 nádraží, 15 800 lokomotiv, 428 tisíc vagonů, 8 309 obchodních lodí, 82 tisíc škol, 334 univerzit, 427 muzeí, 7 632 nemocnic, sanatorií a domů oddychu, 2 766 kostelů... Relativně podobné ztráty utrpěly okupované polské země. Celý svět se pamatuje na českou vesnici Lidice, na francouzský Oradour-Sur-Glane, holandský Rotterdam – na příklady nacistického barbarství.

Okupační úřady využívaly masové nucené práce, zvláště takzvaných Fremdsarbeiter. Jejich počet dosáhl v polovině května 1940 1,2 milionu a v roce 1941 3 milionů, v roce 1942 4,1 milionu, v roce 1943 6,3 milionu, v roce 1944 7,1 milionů a v srpnu 1944 7,5 milionu. Z okupovaného Polska bylo vysláno na práci do Říše 2 miliony lidí, nepočítají-li se území okupovaná Německem. Německo uskutečňovalo v masovém měřítku drancování a kořistění z okupovaných zemí. Ztráty Sovětského svazu dosáhly například 679 miliard rublů, Francie 43,1 miliardy RM (říšských marek), Nizozemí 12 miliard RM, Belgie 9,3 miliardy RM, Polska 21 mld. dolarů, včetně generálního guvermentu 5 miliard RM, Rakouska 3 miliardy RM, protektorátu Čech a Moravy 2,4 miliardy RM, (Rakouska 1,3 miliardy RM), Norska 4,9 miliardy RM, Dánska 2,5 miliardy RM. Díky tomu, že se zmocnilo ocelářského průmyslu na okupovaných územích, získalo Německo velkou moc ve zbrojním průmyslu. V roce 1941 dosáhla produkce ocelářského průmyslu v Německu, v okupovaném Rakousku a Československu 28,2 milionu tun, v roce 1942 28,7 t, v roce 1943 30,6 milionu t. V téže době byla produkce oceli v Polsku (generální guverment), Belgii, Severní Francii a Nizozemí 31,8 milionu t, 32,1 mil. t a 34,6 mil. t v roce 1943.

V masovém měřítku byla dopravována sklizeň, maso a další zemědělské produkty; např. z Polska bylo odvezeno v období 1939-1944/45 5,4 tuny sklizně, 84 tisíc tun tuků, 539 tisíc tun masa. Ze Sovětského svazu adekvátně 9,2 mil. t, 364,5 tisíce t a 622 tisíc t, z Francie 8,9 mil. t, 132,3 tisíce t a 1 mil. t.

Nejvyšších zisků z války dosahovaly německé společnosti, ale také správy okupovaných zemí, Treuhanders a jiní prominentní funkcionáři. Například růst zisků společností byl v roce 1942 ve srovnání s rokem 1937 následující: Deutsche Bank AG: 227,9 %, IG Farben: 160,7 %, Daimler Benz: 223,5 %, Mannesmann-Rohren Werke: 142,4 %, Krupp AG: 152,2 %, Mittel Deutscher Stahlwerke: 186,4 %, Hoesch AG: 155,8 % atd. Jak už bylo zmíněno, také členové okupační správy dosahovali zisků vzhledem k masovým loupežím při vyhlazování Židů, Poláků, Romů a sovětských lidí.

Důležité je zmínit vojenské úsilí antinacistické koalice. Polsko kladlo odpor nejdéle, 2 079 dní, což představuje téměř šest let bojů v Polsku, na východní, západní a africké frontě. Největší strategický význam však mělo úsilí Sovětského svazu od 22. června 1942 do 8. května 1945 a ve válce proti Japonsku, kdy Japonsko 2. září 1945 kapitulovalo. Trvalo 1418 dní, rozšířilo se od 3 tisíc (?) do 6 200 km a představovalo 93 % sil na všech frontách. Pro srovnání severoafrická fronta dosáhla až 350 km, trvala po 1 068 dní, ale aktivní boje si vyžádaly jen 26,8 % času. Italská fronta se rozšířila na 300 km, trvala 663 dní, včetně 74,2 % aktivních bojů. Západoevropská fronta dosáhla 800 km, trvala 338 dní, včetně 86,7 % bojového času.

Velká úloha, kterou měla východní fronta, je potvrzována německým válečným nasazením. 22. června 1941 začalo proti Sovětskému svazu bojovat 69,6 % německých sil, 29,5 % německých sil bylo nasazeno k potlačování anektovaných a okupovaných zemí a pouze 0,9 % bojovalo na jiných frontách. Adekvátně 1. ledna 1942: 70,0 %, 28,7 %, 1,3 %, 1. ledna 1943: 70,8 %, 27,2 %, 2 %, 1. ledna 1944: 62,7 %, 31,1 %, 6,2 %, 1. ledna 1944: 51,8 %, 19,4 %, 28,2 %, 1. ledna 1945: 60,6 %, 4,5 %, 34,9 %. Tyto údaje potvrzují, jak vysoký byl strategický příspěvek Sovětského svazu k porážce nacistického Německa.

Charakteristika sil bojujících proti fašismu nemůže pominout partyzánské vedení války a odboj na okupovaných územích a takzvaný týl fronty; posiloval ducha odporu a nutil Němce udržovat na okupovaných územích velký teroristický aparát a vojenské síly.

Prvý odpor se rozvinul v okupovaném Polsku hned po porážce v září 1939; některé menší vojenské jednotky se přeměnily v partyzánské jednotky. Nejslavnější byly boje vedené jednotkou mjr. Hubalou v regionu Kielce do léta 1940. Počínaje rokem 1940 byla vytvořena Jednotka armádního boje (Union of Armed Struggle) a později přeměněna v Armiju krajowu (Home Army), loajální k londýnské vládě. V téže době byla vytvořena Lidová garda a později Lidová armáda, politicky vedená Polskou dělnickou stranou. V Polsku existovalo také rolnické partyzánské hnutí (rolnické bataliony) spojené s hnutím rolníků. Celkově bylo v polských partyzánských jednotkách asi 350 tisíc partyzánů, včetně 50 tisíc v komunistických gerilách. Na okupovaném sovětském území bojovalo 1,93 mil. partyzánů, zvláště v Bělorusku, v Jugoslávii asi 500 tisíc, ve Francii 500 tisíc, v Itálii 462 tisíc, v Bulharsku 250 tisíc, v Řecku 140 tisíc, v Československu 80 tisíc, v Albánii 70 tisíc, v Belgii 75 tisíc, v Dánsku 45 tisíc, v Nizozemí 2,5 tisíce, v Maďarsku 2,5 tisíce. Údaje o takzvané vnitřní frontě potvrzují, jak velké to byly síly. V různých obdobích zaměstnávaly od 29,5 % do 31,1 % německých sil.

Date: 2015-12-17; view: 541