Uacute;loha Stalina 2 page

To, co jsme uvedli, znovu demonstruje, že neexistuje zprostředkující „levicová“, „vlastenecká“ či „antifašistická“ moc, buď je moc v rukách třídy buržoazie, nebo v rukách dělnické třídy. Naše strana vyjadřuje svou solidaritu s bojem pracujících lidí v Donbasu a celkově na Ukrajině a je přesvědčena, že tento boj nemůže být veden pod „falešnou vlajkou“; měl by být veden pod vlastním praporem a to za socializaci výrobních prostředků, za prosazení centrálního plánování ekonomiky, za moc dělnické třídy, za socialismus.

Komunistická strana Řecka zdůrazňuje, že boj proti fašismu, na obranu práv dělníků a za vítězství lidu, nesmí být oddělován od boje proti monopolům, proti kapitalistickému vykořisťování a moci kapitalistů, že nesmí sklouznout do spojenectví se silami buržoazie a oportunismu, které se snaží zachránit parlamentní formu kapitalistické diktatury. Moc dělnické třídy musí být pevně oddána svým cílům. Cílem lidového spojenectví jako sociálního spojenectví se zaměřením antimonopolním a antikapitalistickým, jako opozice třídy a lidu proti moci buržoazie by neměla měnit své zaměření a svůj obsah. Pouze při takovém postupu může být boj lidu úspěšný.

Nedávná ekonomická krize zostřila konkurenci a rozpory mezi kapitalistickými státy a jejich rozmanitými imperialistickými spojenectvími, která se vůči lidu stávají stále agresivnějšími a snaží se posílit svou geopolitickou pozici přerozdělováním trhů, kontrolou energetických zdrojů a dopravních cest. Zostření rozporů a eskalace imperialistických intervencí a válek na Ukrajině, na Středním východě, v severní Africe, na Balkáně, atd., demonstruje neustále se zvyšující hrozbu celkové imperialistické války nejenom v našem širším regionu, ale i v celosvětovém měřítku.

Navíc, my komunisté, kteří zakládáme své analýzy na teorii vědeckého socialismu, si velice dobře uvědomujeme, že válka je pokračováním politiky jinými, mimořádně násilnými prostředky. Válka vzniká na půdě konfliktu rozdílných ekonomických zájmů, které prostupují celý imperialistický systém. Nadále je významnou Leninova teze, že „pouze proletářská, komunistická revoluce může vyvést lidstvo ze slepé uličky vytvářené imperialismem a imperialistickými válkami. Bez ohledu na to, s jak velkými obtížemi se může revoluce setkat a navzdory dočasným neúspěchům a vlnám kontrarevoluce, je konečné vítězství proletariátu nevyhnutelným.“ (V. I. Lenin: Program Komunistické strany Ruska /bolševiků/ z roku 1919.)

(Přeložil Miloslav Formánek)

Jak napomohla Říjnová revoluce a Sovětský svaz dělnickému hnutí v Západní Evropě a zvláště v Belgii

Herwig Lerouge - Belgie

V říjnu 1917 si byla buržoazie na celém světě vědoma toho, že dělnická třída je skutečně schopna ji porazit a namísto buržoazního parlamentního systému vytvořit moc sovětů dělníků a rolníků.

Bezprostředně se obava z revoluční nákazy rozšířila na celou evropskou buržoazii …a vyvolala dvojí, protichůdnou reakci.

Na jedné straně strategie k vykořenění a likvidaci revolučního dělnického hnutí a státu, který je podporoval, Sovětský svaz. Vedla k ozbrojené intervenci proti Sovětskému Rusku a k ustavení fašistické organizace. Na druhé straně, sociálnědemokratický reformistický systém, který byl až dosud považován za neschopný vládnout, začal být v roce 1917 hodnocen jako schopný působit jako val proti revoluci a začleněn tak do buržoazního systému. Tato sekce buržoazie preferovala přenechání zlomku svých zisků sociálnědemokratickým vůdcům, připouštěla významné sociální reformy, aby se vyhnula většímu zlu, socialistickému povstání.

V Belgii akceptovala buržoazie již na počátku roku 1918 sociální reformy, kterým se až dosud zuřivě bránila. Den po příměří z 11. listopadu 1918 Albert I., belgický král, rozhodl přijmout do vlády dva socialistické ministry a zavést všeobecné volební právo pro muže. Před válkou došlo ke třem generálním stávkám, které takové volební právo požadovaly, ale museli jsme čekat až do Říjnové revoluce, abychom získali plné volební právo pro muže. Byla to první konkrétní demonstrace pomoci, kterou socialistický stát poskytl boji dělnické třídy v kapitalistických zemích.

V roce 1919 byl v Belgii zaveden osmihodinový pracovní den a 48hodinový týden. I v knihách buržoazních historiků se uznává, že přístup buržoazie byl z velké části určován „obavami z toho, že by proletariát mohl tím či oním způsobem následovat ruský příklad“. Během několika desetiletí se sovětská revoluce stala pro pracující garancí urychleného sociálního pokroku. Informace o jejích vymoženostech rychle překročila bariéry vztyčované antikomunistickou propagandou a rozšířila se v Západní Evropě a v odborářských kruzích…

Mezi zuřivými antikomunistickými výpady oficiálního orgánu odborové komise Belgické sociálně demokratické strany (Belgického odborového hnutí), se objevil velice oslavný článek ženy socialistického ministra, Berthe Labile, o „Životě dělnických žen v SSSR“. Uzavírala jej slovy: „Existence mnoha sociálních institucí, navíc sanatoria, polikliniky, kluby a kulturní střediska, snímají velkou část břemena materiálních starostí z beder sovětských žen – dělnic. Nemusí řešit mnohé problémy týkající se špatného zdraví, pracovní neschopnosti, staroby, výchovy dětí, a to s tím platem, který pobírají, protože to všechno je zdarma. Ve velkém rozsahu jsou dělnické ženy v Sovětském svazu osvobozeny od starostí o domácnost. Mnohé z nich jedí v závodní jídelně. Není pochyb o tom, že za daných okolností nezůstane péče o blaho dělníků a dělnic nikdy stranou pozornosti.“

Stejná publikace uvítala také přistoupení Sovětského svazu k International Labour Conference v roce 1931. Měla za to, že „při úspěšném prosazení konvence, jejímž cílem bylo zavedení čtyřicetihodinového pracovního týdne ve všech zemích, by Rusko mohlo být velice příznivým činitelem“. Sociální legislativa jako celek, včetně její koncepce, byla na mezinárodní úrovni ovlivněna účastí Sovětského svazu a jeho sociálním zákonodárstvím. Další země ji musely vzít v úvahu, i když zaujatým a zkresleným způsobem.

Obava ze socialismu vedla k sociálnímu zabezpečení

Po druhé světové válce bylo sociální zajištění, jak je dnes známe, uvedeno v život úředním výnosem z 28. prosince 1944. Zaváděl povinnost zaměstnavatelů platit stálý příspěvek, aby bylo zabezpečeno obecné pojištění týkající se důchodů, zdravotnictví a zajištění v případě neschopnosti, příspěvku v nezaměstnanosti, rodinných přídavků a placených dovolených pro všechny námezdně pracující. Až do té doby platili šéfové pouze své vlastní zaměstnance.

Vůdcové belgických sociálních demokratů rádi vytvářejí dojem, že systém sociálního zajištění byl vybojován jejich stranou. Pravda je, že to byl strach z komunistické nákazy, který popoháněl zaměstnavatele, aby tyto reformy podpořili.

Na konci války byly sympatie ke komunismu a k Sovětskému svazu obrovské. V Belgii, stoupl počet členů komunistické strany z 12 000 během doby osvobození (v září 1944) na 103 000 v srpnu 1945.

Buržoazie spěchala s přijetím opatření, která by zabránila lidovému povstání inspirovanému komunisty. Podle prezidenta Ústřední banky (Central Bank), se v daném okamžiku, „v roce 1944, předáci byznysu obávali revolučních tendencí. Komunismus se těšil velice významné prestiži. Ne bez důvodu se obávali vyvlastňování a nacionalizace. (…)“.

Strach ze Sovětského svazu, z moci komunistických stran v určitých evropských zemích, jejich přímý a nepřímý vliv na odbory, oslaboval odpor buržoazie v Západní Evropě proti sociálnímu pokroku.

Až do osmdesátých let minulého století vůdcové západoněmeckých odborů, a mezi nimi téměř legendární prezident IG-Metall Otto Brenner, poznávali z vlastní zkušenosti, že „během vyjednávání s bossy, byla jako neviditelný, ale patrný partner při jednacím stolu vždy přítomna socialistická NDR (Německá demokratická republika - Východní Německo).

Německý odborář napsal: „Já jsem určitě nebyl stoupencem Německé demokratické republiky. Ale v těch dnech existoval během vyjednávání se zaměstnavateli určitý tlak. V těch dnech bylo dosaženo výsledků v Německé demokratické republice - výplata mezd i po dobu, kdy byly děti nemocné, prodloužení placeného volna, jeden volný placený den za měsíc pro ženy, pravidla týkající se ochrany matek a dětí, plná ochrana proti propouštění (z nadbytečnosti), placení přesčasů, to všechno mělo nepřímý vliv na sjednávání kolektivních smluv ve Spolkové republice.“

Nyní, když politický tlak socialismu zmizel, je pro odborové hnutí téměř nemožné nějakého dalšího pokroku dosáhnout. Už od zmizení Sovětského svazu je evropské dělnické hnutí ve stálé regresi, navzdory tomu a dokonce proto, že se sociální demokraté prakticky bez přerušení na vládě podílejí.

Od roku 1989 slavný rýnský model založený na „sociálně tržní ekonomice“ žádný sociální pokrok nevyvolal. Po devadesáti letech budou naše děti prvou generací s menší sociální ochranou než jejich rodiče. Osmihodinový pracovní den, pětidenní týden a stabilní pracovní poměr jsou pouze vzpomínkou. V mnoha zemích musí lidé pracovat až do 67 let, aby dosáhli plné penze.

Veřejné služby, pokud jde o energii, dopravu, poštovní služby a distribuci vody, byly odbourány a předány nadnárodním společnostem. Namísto zajištění základních služeb obyvatelstvu se nadnárodní společnosti omezují na distribuci nehorázných dividend držitelům akcií Suez, Veolia a dalších.

Od té doby, co přestal existovat Sovětský svaz, 10 % hrubého národního produktu, které bylo dříve věnováno na sociální zajištění a veřejné služby, bylo přesunuto z kolektivních fondů sociálního zajištění do sejfů vlastníků kapitálu.

Od té doby, co přestal existovat Sovětský svaz, evropští socialisté, jejichž příspěvek k úpadku je významný, nedosáhli žádného dalšího sociálního pokroku. To mění v bajku argument, že by jim měla být vzdávána čest za sociální pokrok ve dvacátém století, navzdory mýtu propagovanému moderními reformisty, jakým je předák Die Linke Gregor Gysi. V srpnu 1999 publikoval „12 argumentů pro moderní socialistickou politiku“. Psal o „sociálnědemokratické éře“ a jejích výbojích po druhé světové válce. Popisoval toto období jako „dlouhé období prosperity, plné zaměstnanosti, růstu kupní síly spojené s růstem produktivity, sociálních benefitů spojených s růstem příjmů z práce, během kterého však nebyla chudoba zcela vymýcena. Všechno to bylo možné v prvé řadě díky odborům a v druhé řadě sociální demokracii a konečně díky konkurenci státního socialismu.“

Německý komunistický historik Kurt Gossweiler tento mýtus zbořil: „Vzestup produktivity a inovací nemá nic společného se sociální demokracií. Během takzvaného sociálnědemokratického období převzaly USA vedení této evoluce. SPD (sociální demokraté) se v Německu navíc podílela na vládě pouze 16 let a vládě předsedala pouze po 13 let. Po 37 let to byla CDU (křesťanští demokraté), která udávala směr vývoje.“

Všechny instituce, o nichž Gysi soudí, že přispívaly k sociálnímu pokroku, dosud existují. Přesto nebyly schopny zabránit ústupu od vymožeností této poválečné éry. Vše, co dnes můžeme vidět, je recese a věci, které se mění k horšímu.

Likvidace socialistických států neznamenala žádný „pokrok svobody“, byl to kontrarevoluční proces, který svrhl sociální a humanistické vymoženosti lidu Východu!

Teď, když nás zasáhla nejprudší krize za posledních sedmdesát let, musí být jednoznačně řečeno: tržní ekonomika, kapitalismus nefunguje. Není možné vytvářet jeho verzi, v níž by byly vyloučeny krize, nezaměstnanost a války. Může být pouze nahrazen socializací hlavních výrobních prostředků, politickou mocí dělníků, demokracií pro co největší počet občanů.

Socialismus znamenal v první polovině dvacátého století pro lid celého světa jeho vítězství, jeho postupná likvidace v průběhu druhé poloviny tohoto století přinesla trpké porážky. Tato zkušenost, se svými pozitivními a negativními aspekty, nám dovoluje dosáhnout lepšího porozumění našim dnešním úkolům. Takovýmto způsobem se stane z dvacátého století, století generální zkoušky na socialistickou alternativu.

(Přeložil Miloslav Formánek)

Dezinterpretace českého protinacistického odboje

Hana Kráčmarová

Ještě nikdy za sedmdesát let od skončení druhé světové války jsme se nesetkávali s tolika falzifikacemi jejích příčin, průběhu a výsledků jako letos. Ne vždy si dost jasně uvědomujeme, jaké prostředky a dlouhodobé úsilí vynakládají antikomunisté na Západě i u nás na tzv. moderní výklad dějin dvacátého století. Ten zcela převrací význam událostí. Chtějí nám vzít všechny světlé body naší minulosti, aby socialismus ztratil i pro budoucnost jakoukoliv šanci. Tento deformovaný výklad historie je přejímán v oficiální propagandě i ve školách a stává se už součástí historického povědomí.

Jak je v současnosti dezinterpretován český národněosvobozenecký zápas? Především je podceňován, je znevažována jeho úloha v boji proti německým okupantům. Ve vyhrocené podobě se dokonce objevují tvrzení, že Češi byli národem kolaborantů, udavačů a zrádců. Současně se však vyskytuje i ospravedlňování skutečných kolaborantů a relativizují se hranice mezi odbojem a kolaborací.

Tyto názory pocházejí z havlovských kruhů. Ty měly vždycky přezíravý vztah k vlastnímu národu a jeho minulosti a zároveň i své dlouhodobé závazky k Německu. Odtud pak byl už jenom krok k jejich odsouzení odsunu Němců a poníženým omluvám za něj. A také ke všem těm dalším ostudným kampaním typu Zabíjení po česku. Nejnovější skandální událostí pak je ustavení Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. O tom tu jistě bude ještě řeč.

Při hodnocení českého odbojového hnutí a při jeho srovnávání s jinými zeměmi je třeba vycházet z konkrétně historických podmínek, ve kterých působilo. Zároveň je třeba znát i bezprostřední cíle okupantů v protektorátu a jejich plány na likvidaci českého národa germanizací, deportacemi i vyhubením. Ty začali už realizovat a stály 360 000 obětí. To je třeba si připomínat i proto, abychom chápali celou absurditu takových urážlivých výroků, jaké předvedla např. exministryně Válková, že se Čechům za protektorátu zase tak moc nedělo. Český národ se rozhodně nemusí za svůj protifašistický odboj stydět.

V boji proti okupantům bývá v současnosti mj. také zastíněn význam událostí 17. listopadu 1939 oslavami listopadového převratu 1989. 17. listopad, ustanovený jako Mezinárodní den studentstva je jediným mezinárodním dnem českého původu. Přitom není ani zaznamenán u státního svátku 17. listopadu v českém kalendáři. A to nemluvě již o loňském zneuctění památky popravených studentů v Praze na Albertově.

Největší dezinterpretace se dostává komunistickému odboji. Jestli snad předlistopadová historiografie se příliš soustřeďovala na úlohu komunistů a ne vždy doceňovala i ostatní protifašistické síly, podle současných výkladů se komunisté nezapojili do odboje vůbec, alespoň ne do roku 1941. Tak to stojí také ve většině dějepisných učebnic pro základní a střední školy. Je to v zásadním rozporu s fakty. Neplatí to vůbec ani pro komplikovanou situaci po podepsání německo-sovětského paktu o neútočení.

Nástupem do odboje ani intenzitou své činnosti proti okupantům komunisté v žádném případě nezůstávali pozadu za nekomunistickými organizacemi Politické ústředí, Obrana národa, Petiční výbor „Věrni zůstaneme“, V boj ani dalšími. Spíše naopak. Na rozdíl od těchto organizací přes krutou perzekuci za heydrichiády neukončili ani tehdy svoji činnost. Na místa popravených komunistů nastupovali další, ke konci okupace převážně příslušníci mladé generace.

Po válce měly některé politické strany, a to především národní socialisté problémy s vysvětlováním pochybného chování svých činitelů za okupace. A právě neohrožená protifašistická činnost Komunistické strany Československa přispěla i k jejímu volebnímu vítězství v roce 1946. Podrobněji o tom pojednává naše kniha Svoboda zrozená v boji. Revoluční léta 1944-1948.

V národněosvobozeneckém boji ztratila naše strana nenávratně jedny ze svých nejlepších činitelů, prověřené v nejtěžších zkouškách. Naléhavě chyběli v poválečné republice. Nezůstáváme stále hodně dlužni jejich odkazu? Neměli bychom je více připomínat i dnešním mladým lidem? Nemohly by být např. i v této budově umístěny fotografie členů ilegálních vedení KSČ?

Mezi dezinterpretacemi odboje dominují ty, které se vztahují k jeho závěru. Patří mezi ně záměrné zastírání odpovědnosti za nacistická zvěrstva. Ukrajinští neofašisté se svým symbolem válečným zločincem Banderou nově inspirují také pravicové české historiky k přehodnocování banderovského řádění v Československu i po válce.

Každoroční bombastické oslavy americké armády v Plzni mají přispět k vymýcení pravdy o osvobození z paměti národa. Jsou tradována nesmyslná tvrzení, že se Praha osvobodila sama nebo že ji zachránilo několik tisíc vlasovců. Je zakrývána skutečnost, že proti milionové Schörnerově armádě nasadila Rudá armáda dvoumilionovou sílu. Má být zapomenuto, že 92 % československého území osvobodila Rudá armáda. Po sedmdesáti letech odrodilci typu pana Klvani se v zájmu Spojených států propůjčují k tvrzení, že nešlo o osvobození republiky Rudou armádou, ale o její dobytí.

Stydíme se také za nedůstojné dohadování politiků o účasti státních představitelů na oslavách 70. výročí vítězství nad fašismem v Moskvě. Nevyjádřit vděk našim zachráncům, posledním ještě žijícím veteránům je v rozporu i s lidskou morálkou. Nikdy nezapomeneme na 144 000 rudoarmějců a tisíce příslušníků dalších národů, padlých při osvobozování Československa.

Date: 2015-12-17; view: 635