Postoj Sovětského svazu k válce s imperialismem

Vedení Sovětského svazu v této obtížné situaci sledovalo složitou taktiku, která může být shrnuta takto:

1. Sovětský svaz nechtěl být žádným způsobem zapleten do této války.

2. Protože nebylo jen na Sovětském svazu, aby nevstoupil do války, bylo jeho snahou zajistit, že by neměl zůstat samotný v boji proti nacistickému Německu, nebo dokonce proti souhrnné síle imperialismu.

3. Protože existovaly opravdové rozpory vyrůstající z nerovnoměrného vývoje kapitalismu mezi fašistickými silami na jedné straně a „demokratickými“ imperialistickými zeměmi na druhé, tato dělení měla být využita Sovětským svazem k zajištění jeho zájmů.

4. Sovětský svaz dělal, co mohl, aby sjednal smlouvu o kolektivní bezpečnosti s „demokratickými“ imperialistickými státy k zajištění míru a zájmů Sovětského svazu.

5. Když „demokratické“ imperialistické státy odmítly uzavřít takovou smlouvu a pokračovaly v politice appeasmentu s nacistickým Německem (viz mnichovská dohoda podepsaná mezi Hitlerem a britským ministerským předsedou Chamberlainem) ve snaze povzbudit ho k pochodu na východ, Sovětský svaz byl donucen ochránit své zájmy skrze německo-sovětskou smlouvu o neútočení (název) 23. srpna 1939, která rozbila plány „demokratických“ imperialistických zemí zaplést Sovětský svaz do války s nacistickým Německem.

6. Německo-sovětská smlouva o neútočení zajišťovala, že nebude Sovětský svaz sám bojovat proti Německu. Po podepsání smlouvy, 1. září 1939, hitlerovské Německo napadlo Polsko. 3. září 1939 vypršením anglicko-francouzského ultimáta Německu ke stažení jeho sil z Polska, se dostaly Británie a Francie do války s Německem. Tehdy i později různí lidé na pravici i na levici obviňovali ze zrady sovětské vedení, obzvláště Stalina, tvrzením, že sovětské činy urychlily příchod války. Naopak, co urychlilo příchod války, byla politika appeasmentu, kterou sledoval „demokratický“ imperialistický tábor ve snaze obrátit německý útok na Sovětský svaz. Těmito obviněními zapomíná toto panstvo, že dlouho před sovětsko-německou smlouvou o neútočení už Británie a Francie předaly mnichovskou smlouvou Československo hitlerovcům jako zálohu k přímé německé agresi proti Sovětskému svazu.

7. Sovětsko-německá smlouva o neútočení vykoupila drahocenný čas dvou let, který dobře využil k posílení hospodářství a své schopnosti obrany.

Operace Barbarossa a buržoazní předpovědi sovětského zhroucení

Ve 3:30 hodin ráno 22. června 1941 začalo hitlerovské Německo svou agresi vůči Sovětskému svazu pod názvem Operace Barbarossa. Téměř bez výjimky západní buržoazní státníci a analytici předvídali zhroucení Sovětského svazu během několika týdnů německého útoku. Důvody pro tyto předpovědi byly: za prvé, že sovětská armáda byla zbavena hlavy po procesu a popravě generála Tuchačevského a dalších vysokých důstojníků; za druhé, že bolševická strana byla údajně zbavena nejtalentovanějších vůdců; za třetí, jestliže se Francie a Polsko zhroutily ve dvou týdnech německého vpádu, jaké byly šance, že by Sovětský svaz obstál jiným způsobem? Jinými slovy, Sovětský svaz prý šel do konfliktu bez vojenských a politických vůdců a vojensky slabý, a tedy neměl žádnou šanci zvítězit nad Německem.

Zklamání buržoazních předpovědí

Svým odporem, odolností a bojovými schopnostmi, Sovětský svaz ohromil svět. Bitvy o Moskvu (v zimě 1941-2), o Stalingrad (zima 1942-3), Kursk (červenec 1943) a Berlín (duben 1945) zvrátily tyto předpovědi. V každé z těchto bitev bojovalo víc než milion mužů. Jen do bitvy o Moskvu se zapojilo dva miliony mužů, 2 500 tanků, 1 800 letadel a 25 000 děl. Sovětské ztráty v bitvě byly strašné, avšak sovětská armáda byla vítězná a tedy začala ničit mýtus německé neporazitelnosti. V této bitvě, podle maršála Žukova, Němci ztratili celkem půl milionu vojáků, 1 300 tanků, 2 500 děl a 15 000 nákladních vozů. Po německé porážce u Moskvy, strategická iniciativa ve všech úsecích sovětsko-německé fronty začala přecházet k vedení Rudé armády.

Z hlediska pozdějších pomlouvačných tvrzení Chruščova i buržoazních komentátorů, že kvůli německému útoku Stalin zpanikařil a na týdny zmizel, stojí zato zmínit, co Žukov musel říct na takovou otázku. „Jsem často tázán,“ řekl maršál Žukov, „kde byl Stalin v těch osudných dnech?“ A odpověděl těmito slovy: „Stalin byl zde, v Moskvě. Organizoval síly a prostředky na porážku nepřítele. Musí mu být přiznáno… že svými tvrdými požadavky, dosáhl, dá se říct, téměř nemožného…“ (Největší bitvy maršála Žukova 102-3.)

Závěr bitvy o Stalingrad s kapitulací 1. února 1943 polního maršála von Pauluse a 23 dalších generálů skutečně uchvátil svět. Nikdy předtím nebyl k vidění takový výjev. Nacistické ztráty v oblasti Don-Volha-Stalingrad byly následující: 1,5 milionu mužů, 3 500 tanků, 12 000 děl, 3 000 letadel. Byla to porážka, „v které zahynul výkvět německé armády. Na pozadí této bitvy… Stalin nyní vyrostl v očích světa do téměř gigantické velikosti.“ (Isaac Deutscher, Stalin – a politická biografie, Pelican, London 1966, s. 472.)

30. dubna 1945 Rudá armáda dobyla berlínský Reichstag ve stejné době, kdy führer spáchal sebevraždu. Následující den Rudá armáda vztyčila hrdou rudou vlajku na vrcholu budovy Reichstagu.

Důvody sovětského vítězství

Během vojenských procesů některých generálů a moskevských procesů, Sovětský svaz eliminoval ty, kdo tvořili pátou kolonu, kdo by kolaboroval s nacisty, kdyby zůstali ve velkém množství. Ani zdaleka nebylo sovětské vojenské a politické vedení zničeno, naopak tyto procesy posílily vůli k boji sovětských ozbrojených sil a obnovilo jednotu komunistické strany čelící smrtícím nepřátelům. Jestliže by sovětské nejvyšší vedení bylo zničeno, jak to, že Rudá armáda vytvořila tak vynikající a světově proslulé generály, jako byl Žukov, Čujkov, Štemenko, Jeremenko, Timošenko, Vasilevskij, Sokolovskij, Rokossovskij, Koněv, Vorošilov, Buďonnyj, Mechlis, Kulik a mnoho dalších.

Druhý důvod vítězství byl socialismus. Během industrializace a kolektivizace Sovětský svaz vybudoval své hospodářství a obranné kapacity. Bylo mnoho diskuse v Sovětském svazu o tempu industrializace, kde některé části komunistické strany požadovaly pomalejší tempo industrializace. Ve své řeči ze 4. února 1931 na konferenci s vedoucími představiteli sovětského průmyslu, J. V. Stalin trval na tom, že „tempo industrializace musí být nejen udrženo, ale naopak zvýšeno. Zvolnit tempo,“ na tom trval, „znamená zaostávat, a ti, co zaostávají,“ dodal, „budou biti. A my nechceme být biti… jsme padesát nebo sto let za pokročilými zeměmi. Musíme snížit toto zaostávání na 10 let. Buď to zvládneme, nebo půjdeme kde dnu“ (Collected Works, vol. 13, s. 40-41).

I Deutscher, se svým odporem ke Stalinovi, byl nucen přiznat, že po druhé světové válce se ukázala tato Stalinova slova skutečně prorocká.

Třetí důvod pro sovětské vítězství byl, že sovětský lid byl veden tak prověřenou revoluční stranou, jakou byla Všesvazová komunistická strana (bolševiků), v jejímž čele stál tak obrovský revolucionář, jako byl Josif Stalin.

Čtvrtým důvodem byla existence Sovětského svazu, který byl jedinečnou institucí v dějinách lidstva. Mnohonárodní stát založený vítězným proletariátem, který vykořisťování člověka člověkem postavil mimo zákon. Bylo to svobodné a bratrské sdružení desítek národů, které žily společně pro budování světlé budoucnosti, a kde ublížení jednomu bylo považováno za ublížení všem. Národy mnohonárodního státu bránily svou jedinečnou vlast do poslední kapky krve.

Date: 2015-12-17; view: 668